Matné kameny

23. kapitola ONYXY

Večer mě Theodor odvezl domů. Byla jsem příjemně unavená a šťastná, on se ještě musel vrátit k práci. Políbil mě na rozloučenou a něžně mě pohladil po tváři. „Krásné sny, Malvíno."

Popřála jsem mu totéž a odešla do bytu. Stačila jedna noc a byt se zmenšil. Jako by se stěny stáhly blíž k sobě. Přestože mě samota tížila, srdce mi bušilo nadějí. Mohlo by to vyjít. Kromě toho zvláštního rána byl celý dnešek nádherný – sice trochu odtržený od reality, ale drahocenný.

Spala jsem tvrdě a zdálo se mi jen o něm. Ráno jsem se vzbudila odpočatá a v dobré náladě. Těšila jsem se na pracovní den a hlavně na odpoledne s ním. Na procházku, na večeři... na něco víc.

Právě jsem na dálku odemykala své auto, když u mých nohou tiše zastavila malachitová šelma. Srdce mi poskočilo dřív, než jsem si stihla nasadit pracovní výraz. Okénko sjelo dolů a já nakoukla dovnitř. Theodor Valenta byl zpět v plné zbroji. Dokonalý, nažehlený oblek, sněhobílá košile a perfektní účes.

„Nasedni. To jsi vážně chtěla jet do práce sama?" zeptal se. Zamkla jsem své auto a nastoupila k němu. Okno se okamžitě zavřelo a Theodor se ke mně naklonil pro polibek. Nebyl něžný jako ten večerní; byl hladový a náruživý, až se mi podlomila kolena ještě dřív, než jsem stihla zavřít dveře.

„Ano, Theo," odvětila jsem mu na jeho otázku. Theodor překvapeně nadzvedl obočí a jeho výraz byl najednou neuvěřitelně roztomilý.

„Theo... řekni to ještě jednou. Prosím," zašeptal.

Přidušeně jsem vyprskla smíchy. „To jako vážně?"

Vážně přikývl. Zopakovala jsem jeho zkrácené jméno – tak mu říkala Ema a já mu tak v duchu říkala už dávno. Znovu mě políbil.

„Tohle bych mohl poslouchat navěky," zamumlal, oddálil se a urovnal si pás. „Takže, slečno, proč dnes jedete autem?"

Usmála jsem se na něj. „Pane Valento, neměl jste dnes náhodou pracovat?" mračila jsem se naoko. „Autem musím, protože vezu novou zásilku zlata na puncovní úřad. A tramvají se mi s tím vážně trmácet nechce."

Theodor už se rozjel od chodníku a soustředěně sledoval provoz. Zvedla jsem ruku a dotkla se jeho zátylku, přesně tam, kde mu končil tuhý límeček košile. Lehce se ošil.

„Tohle prosím na řidiče během jízdy nezkoušejte, slečno. Taky by se mohlo stát, že vás nedovezu tam, kam chcete vy, ale tam, kde vás potřebuju mít já," pronesl zastřeným hlasem. Nepodíval se na mě, ale bylo mi jasné, že ho i ten letmý dotek vzrušil.

Znovu mi hlavou bleskla Julie. A s ní studený stín, který se mezi nás občas vklínil. Rychle jsem ty myšlenky zaplašila a ruku stáhla.

Theo po mně střelil rychlým pohledem. „To jsem nechtěl. Bylo to příjemné. Hodně příjemné."

Usmála jsem se a ruku mu na krk vrátila. Spokojeně zamumlal.

„Jak ses vyspala? Já v noci skoro nezamhouřil oko, díky tomu jsem ale veškerou práci stihl a můžu se ti věnovat i dnes. Doprovodím tě. Budu tvoje ochranka."

Položila jsem mu dlaň na stehno a sunula ji výš. „Jako bodyguard bys měl mít zbraň. Kde ji schováváš?" šátrala jsem mu hravě rukou za opaskem. Theo se snažil vykroutit, ale nenechala jsem se odbýt. Nakonec si pravačkou rozepnul pás i sako.

Zůstala jsem na něj zírat. Svět se na vteřinu ztišil. Pod paží měl kožené pouzdro a v něm skutečnou zbraň. Ne rekvizitu. Ne hračku. Těžce jsem polkla. Moje legrácky najednou přestaly být vtipné.

„Na co to máš?" vyrazila jsem ze sebe v šoku.

Theo si znovu zapnul sako i pás. Položil mi ruku na nohu. „Žiju v Dubaji," řekl klidně. „Jednám s lidmi, kteří nehrají fér. Je to zvyk. Nic víc. Neboj, ještě nikdy jsem ji nemusel použít," dodal a konejšivě mě pohladil.

Moc klidu mi to nepřidalo. Stačilo vědomí, že ji má u sebe. Že tenhle můj Theo není jen muž z hor a vody. Že v něm je i něco mnohem temnějšího. Že pod oblekem nosí něco, co se nedá svléknout.

Dojeli jsme k firmě. Theo mi galantně pomohl vystoupit a do budovy kráčel těsně za mnou. Nešel vedle mě, ale o krok pozadu. Jako stín. A já si najednou uvědomila, že mi to vlastně připadá... přirozené. Vešli jsme přesně ve chvíli, kdy si holky zrovna nesly čerstvou kávu ke stolům. Stačil jeden pohled na Theodora a v kanceláři se zastavil čas.

Holky zůstaly stát s hrnky v dlaních. A s otevřenými ústy. Jejich šéfka a chlap – a ne jen tak ledajaký. Musela jsem se v duchu usmívat; ta neskrývaná závist v jejich očích mi – ke své vlastní radosti – lichotila.

Vstoupili jsme do mé kanceláře. Theo se zády opřel o zavřené dveře a mlčky mě pozoroval. Vypadal tak věrohodně, až jsem měla chuť se ho zeptat, jestli se tou ochrankou kdysi neživil.

Došla jsem k trezoru, vytočila kód a začala ukládat zlaté plátky do pouzdra. Putovaly do kufříku k několika hotovým šperkům. Tahle várka byla určená pro zimní kolekci pro VIP zákazníky a já potřebovala mít absolutní jistotu, že je materiál v pořádku, než do něj poprvé říznu.

Cítila jsem jeho pohled v zádech. Najednou bylo těžké soustředit se na práci. Právě když jsem zacvakávala zámky kufříku, objevil se těsně za mnou. Políbil mě na šíji a jeho horký dech mě zašimral v uchu. „Pozorovat tě při práci je nebezpečně přitažlivé," zašeptal zastřeně.

Moje kancelář je sice zvukotěsná a holky vědí, že bez klepání se dovnitř nechodí, přesto jsem zaváhala. Jen na vteřinu. Pak jsem se otočila a políbila ho tak dravě, že bylo jasné, že u polibku nezůstane..

O pár minut později jsem už jen blaženě vrněla na svém masivním pracovním stole. Theodorovo tělo se lesklo potem a v tlumeném světle kanceláře působil skoro sochařsky dokonalý. Snažili jsme se být co nejtišší, což mě nutilo zatínat zuby a občas ho v zápalu vášně kousnout do ramene nebo do krku.

Když bouře utichla, zůstali jsme do sebe zaklesnutí a zadýchaně si hleděli do očí. Odfoukla jsem si zpocený pramen vlasů z čela a v duchu děkovala své prozíravosti, že mám ve skříni vždycky náhradní oblečení. Opatrně jsem sklouzla ze stolu, zatímco si Theo s ledovým klidem začal zapínat košili. Rychle jsem se převlékla, v zrcadle poupravila make-up a zkontrolovala drdol.

Znovu jsem nahodila masku profesionálky, Do jedné ruky jsem vzala kufřík se zlatem. Do druhé Thea. Celou firmou se nesla ozvěna mých podpatků a panovalo tam hrobové ticho.

Jakmile jsme ale prošli kolem kanceláří, slyšela jsem, jak se za námi opatrně a téměř neslyšně otevírají dveře. Drbny zvědavé, ušklíbla jsem se v duchu, ale navenek jsem se jen vítězoslavně usmívala.

Theo mě jemně chytil za zápěstí a na okamžik mě přitáhl blíž k sobě. „Víš, že kdybych mohl, už bych si tě nechal jen pro sebe?"

Pátrala jsem v jeho očích, ale vypadalo to, že to myslí naprosto vážně. Ta intenzita mě na vteřinu zastavila; zamrazilo mě v zádech, ale vzápětí jsem se na něj usmála. Cítit se takhle chtěná bylo opojné.

Na úřadě šlo všechno nečekaně hladce. Mladá úřednice se víc než na mě a na zlato dívala na Theodora – a kdo by jí to zazlíval? Ušetřený čas jsme využili ke krátké procházce se zmrzlinou. V duchu jsem marně hledala jiný okamžik, kdy jsem se cítila šťastnější. Bylo s podivem, jak snadno a lehce Theo v mé mysli upozadil všechno ostatní, včetně Tomáše.

„Jaký je další program?" zeptal se ledabyle. Kráčel vedle mě jistě a vzpřímeně a já si užívala ten pocit bezpečí, kterým mě obklopoval.

„Musím probrat s Marií, to je moje zlatnice, detaily k zakázkové výrobě na podzim. To tě asi bude nudit. Mohl bys zatím třeba vybrat nějakou restauraci na oběd, hm?"

Theo naklonil hlavu, přitáhl si mě za paži a políbil mě. „Zlatnice mě zajímá. Pokud ti nevadí, že ti budu pořád v patách, rád bych u té schůzky byl." Vypadal přesvědčeně, tak jsem jen kývla. Vlastně, proč ne?

V dílně nás přivítala vůně kovů a Marie. Rozložila jsem svůj iPad s náčrty a rovnou začala mluvit o nové kolekci. Marie zachovávala profesionální tvář, ale občas si neodpustila šibalský úsměv mým směrem.

„Dámy, nerad se vám do toho pletu," ozval se po chvíli Theo, „ale jako muž bych ocenil, kdyby ty přívěsky mohly mít různé kameny. Vybral bych si diamanty, ale líbily by se mi tam i smaragdy." Nadzvedl obočí a zkoumavě se na nás podíval.

S Marií jsme si vyměnily pohled. Chvíli jsme to nechaly uležet a pak jsme téměř současně přikývly. Nebyl to vůbec špatný nápad – dát zákazníkovi na výběr. Z těch plátků se bude tvořit samo a škálu kamenů jsme měly k dispozici dostatečně širokou.

„Máte vkus, mladý pane," usmála se na něj Marie, „jde poznat, že jste z branže."

Theo se ošil a zdálo se mi, že se snad i lehce začervenal. Prohlížela jsem si ho, ale jeho pleť už byla zase jako maska. Po pár minutách vstal a přešel k vitrínám s 3D prototypy. Zaujatě si je prohlížel, než zamířil dozadu k bižuterním kouskům.

Jahůdková kolekce se krásně chytila a moje reklamní kampaně slavily úspěch, měla jsem z ní velkou radost. Theo se však nad prstýnky tvářil zvláštně.

„Copak? Něco se ti nezdá?" zeptala jsem se a došla k němu.

„Nevěděl jsem, že děláš i tohle," ukázal prstem na jeden z bižuterních kousků.

Zasmála jsem se. „Ale ale, pánovi bižuterie nevoní? Ano, děláme i dostupnou módu pro holky, které chtějí šperky střídat a nechtějí investovat jmění. Po krizi jsme se naučili jít cestou levnějšího zboží, které si ale drží vysokou kvalitu."

Theo jen přikývl, ale jeho pohled se ještě chvíli vracel k vitríně. Jako by se snažil pochopit svět, ve kterém šperk může být jen na jednu sezónu. Ale to nevadilo. Hlavní bylo, že mu na mém světě záleželo natolik, aby v něm chtěl trávit svůj čas.

Ještě nějakou dobu jsme s Marií diskutovaly o tom, které kameny bychom mohly nabídnout a jaký brus a vsazení bychom mohly použít. Theodor už jen sledoval naši diskuzi a nezapojoval se. Marie si nakonec oddychla. „Myslím, že prozatím víme vše. Počkáme až nám úřad vrátí plátky a já se na to vrhnu." Spráskla ruce a chtěla se postavit.

Ale já ji zadržela, „ne Maruško, prvně si uděláme 3D tisk chci to otestovat, nebudeme vyrábět nic bez prototypu." Usmála jsem se na ni. Ona se začala smát, „jasně šéfová, jak mě to vůbec mohlo napadnout." Začala se smát taky. Theodor nás pořád sledoval.

„Tak mladý pane, nyní máte možnost naši šéfovou vyvést na oběd a vrátit ji najezenou, aby se mnou vydržela taky odpoledne, musíme dát do tisku ten prototyp." Marie se postavila a vypnula tablet.

Theodor se narovnal, lehce se uklonil, usmál se, „rozkaz madam. Budu se snažit vrátit vám šéfku v té nejlepší náladě." Mrknul na Marii a já jen zakroutila hlavou.

Theo vybral italskou restauraci, lehce bokem ne úplně v centru. Lidí v ní moc nebylo, ale nabídku měli velkolepou. „Ty mě chceš zabít! Těstoviny v létě." Hudrala jsem naoko, jinak jsem byla velmi spokojená z jeho výběrem. Theo se jen usmíval, pomohl mi usadit se a podal mi jídelní lístek.

U obsluhy objednal prosseco a začal listovat jídelním lístkem. Při jídle jsme víceméně mlčeli. Theo si vybral lasagne a já si dala rossoto s mořskými plody. Neskutečná dobrota to byla. Po hlavním chodu přišla na řadu káva a tiramisu. To už jsem ztěžka oddechovala. Na tolik jídla jsem nebyla zvyklá.

Theodor mi vyprávěl o své práci, o investicích, o diamantech, o lidech se kterými musí dojednávat obchody. Poslouchala jsem ho soustředěně, tenhle svět pro mě byl naprostou neznámou.

Zrovna když jsme se smáli jedné hostorce o falešných diamantech se mu rozsvítil mobil, který měl na desce stolu. Sjel na něj rychlým pohledem a rázem z něj byl někdo cizí. Polkl, čelisti mu zacukaly, oči ztvrdy a telefon okamžitě otočil displejem dolů.

Dívala jsem se na něj a uvnitř mě všechno hořelo. „Špatné zprávy?" přiškrceně jsem se zeptala. Theodor mávl rukou, ale úsměv se mu nepovedl. „Omluv mě." Zvedl se a telefon si vzal s sebou. Srdce mi bušilo a dech se mi krátil. Najednou mi restaurace nepřipadala vůbec útulná, ale spíš jako chladná tmavá kobka.

Theodor se vrátil asi po patnácti minutách. Nevrátil se ale ten Theodor ze včera ani z rána. Přišel pan Valenta. Ten, kterého jsem poznala v Brně. Odměřený, chladný. Neměla jsem odvahu se na nic ptát.

„Můžeme odejít, Malvíno? Dojedla jsi?" Zeptal se mě jako bych byla jen další otravná pracovní schůzka. Měla jsem co dělat abych polkla slzy a tak jsem jen přikývla. Pomohl mi vstát a doprovodil mě až ke dveřím auta.

Cestou zpět vládlo v autě to mrazivé napětí a ledové ticho. Bála jsem se zeptat, bála jsem se, že přijde něco, s čím nebudu moct nic udělat. A tak jsem mlčela, ruce jsem nechala v klíně a Theodor měl ty své obě na volantu.

Před firmou mě vysadil. Usmál se křečovitě, „Až budeš hotová s prací, zavolej mi, prosím. Vyzvednu tě a zajdeme někam na drink." Políbil mě na čelo. Počkal až dojdu ke dveřím budovy a teprve pak odjel. Rychle, agresivně se zařadil do rychlejšího pruhu a byl pryč.

Bylo mi těžko. Dívala jsem se za ním a přemýšlela co za špatné zprávy mohl dostat. Práce nebo Julie?