Matné kameny

24. kapitola LABRADORITY

Celé odpoledne jsem byla naprosto k ničemu. Pořád jsem myslela na ten telefon, na jeho výraz a na scénáře, které se mi začaly rodit v hlavě. Marie po mně párkrát hodila zkoumavým pohledem, až se nakonec naštvala. Práskla s věcmi o stůl a postavila se.

„Malvíno, prosím tě, takhle nemůžeme pracovat. To nejde. Povíš mi, co se stalo?" Dívala se na mě téměř soucitně, až mě to skoro rozplakalo. Vzdychla jsem. „Omlouvám se, já vím, že je to se mnou teď těžké," začala jsem, ale Marie mě nenechala domluvit. „Podívej, jestli o tom mluvit nechceš, chápu to, ale v tom případě si tuhle práci necháme na jiný den. Dobře?"

Svěsila jsem hlavu. „Nevím, jestli ti to můžu všechno říct. Ale řeknu. Jen mi prosím slib, že tohle nikomu nepovíš." Upřela jsem na ni oči a čekala na souhlas. Maruška přikývla a vzala mě za ruku. Sedla si naproti mně a čekala. Řekla jsem jí vše o Theodorově minulosti; po celou dobu se mračila a jemně mě hladila po dlani.

Pak jsem přešla k dnešnímu obědu, k té události s mobilem a k tomu, jak jedna SMS zpráva narušila naprosto všechno. A hlavně, jak moc se dokázal Theodor proměnit. Maruška si povzdechla. Byl to takový ten těžký vzdech, který značil, že mé břímě částečně přebírá na sebe.

„Víš, Malvínko, když jsem byla mladší, hodně jsem se rozhodovala srdcem. Neříkám, že to bylo vždycky správné. To vlastně málokdy," usmála se na mě, „ale když se podívám zpátky, ničeho nelituju. I když ty cesty byly možná delší a horší, přesto jsem ráda, že jsem jimi prošla." Poplácala mě po paži a vstala.

Zůstala jsem sedět a uvažovala nad jejími slovy. Já se teď taky vydala cestou srdce. Theodor byl muž, kterého bych si rozumem rozhodně nikdy nevybrala. O to to teď bylo těžší.

Práci na nové kolekci jsem vzdala. Dneska jsem nebyla v tom správném rozpoložení, abych mohla tvořit něco tak krásného. Raději jsem v kanceláři dodělávala resty: nastavit SEO u novinek, zkontrolovat produkty na e-shopu a připravit nové reklamní kampaně.

Nebylo toho zrovna málo a čas mi díky tomu utekl rychle. Už se blížila pátá hodina. Čím víc se ten čas krátil, tím jsem byla nervóznější. Už jsem téměř nevydržela sedět. Každou chvíli jsem vstala a začala přeměřovat kancelář kroky. V hlavě mi začalo hučet, jako by se mi tam roztočil roj včel. Připravovala jsem se na to nejhorší.

Na to, že Theodor odjede...

a já už ho nikdy neuvidím.

Ručičky hodin doputovaly na své místo; pátá hodina byla tady. Moje poslední zaměstnankyně odcházela, přála mi hezký večer a ujišťovala se, že nezapomenu zamknout. Popřála jsem jí totéž a vypnula počítač. Posbírala jsem věci ze stolu, popadla kabelku a zamkla kancelář. Ještě jsem nahlédla do každé místnosti, jestli tam náhodou někdo nezůstal nebo se někde nesvítí. K východu mi chybělo už jen pár kroků.

Moje nohy jako by najednou byly zalité v betonu. Každý krok mě stál neúměrné množství úsilí. Srdce mi tlouklo až někde v krku. Musela jsem se na okamžik zastavit, předklonit se a zhluboka vydechnout. Teprve potom jsem dokázala pokračovat. Otevřela jsem dveře a uviděla obrovskou kytici, ve které dominovaly bílé růže doplněné lístky eukalyptu. Jednoduchá, elegantní krása. A ta vůně! Sladká, čistá, skoro omamná.

Až pak jsem si všimla Theodora. Čekala jsem ten jeho obvyklý kamenný výraz a oblek, ale znovu mě překvapil. Krásně se na mě usmíval, na sobě měl jen ležérní lněnou košili a světlé plátěné kalhoty. Kdyby mě teď požádal o ruku, mé srdce by bez váhání zakřičelo ano. Musela jsem rychle zamrkat, abych se vrátila do reality. Tenhle skvělý muž přece patřil jiné.

Hořkost z toho uvědomění mě málem srazila na kolena. Theodor došel až ke mně, objal mě a pevně si mě přitiskl k sobě. Cítila jsem tlukot jeho srdce; zřejmě nebyl tak v pohodě, jak se snažil působit.

Chytil mě za ruku a vedl k autu. Vzal mi kytici z rukou a opatrně ji položil na zadní sedadlo. Zatím jsme oba mlčeli. „Děkuji," vydechla jsem tiše. Jeho úsměv se ještě rozšířil. Vzal mou ruku do své a vtiskl mi polibek do dlaně. „Rád ti dělám radost. Snad jsem se trefil." Dojatě jsem přikývla.

„Na večeři je ještě brzy, co takhle malý výlet lodí?" Mrkl na mě a rozjel se. Úplně se mi zatočila hlava. Výlet po Vltavě s mužem, jako je on. Splněný sen. Pročísla jsem si vlasy, uvolnila pracovní drdol a opřela si hlavu o sedadlo. „U tebe je všechno v pořádku?" zeptala jsem se co nejlehčím tónem. Přitom jsem ho napjatě sledovala. Jen lehounce sebou trhnul. Bylo to téměř neviditelné; kdybych se na něj tak nesoustředila, určitě bych si toho nevšimla.

„Ano, vše v nejlepším pořádku. Jak jsi pokročila v práci s Marií?" vrátil mi otázku. Co jsem mu měla říct? Že jsem se kvůli tvému telefonátu nemohla vůbec soustředit a musela to vzdát? „Jasně, v naprostém. Šlo to docela dobře, ujasnily jsme si, jak dál." Chtělo se mi brečet.