Až na dno

Hlava mi praská bolestí. Kovová pachuť krve se mi lepí na jazyk pokaždé, když se nadechnu. Je nade mnou jako stín, který se nezastaví. 

„Zavři tu zasranou hubu!" procedí skrz zuby a udeří mi hlavou o stůl. Svět se mi na okamžik rozplyne v bílé mlze, ale držím se, odmítám padnout do tmy. Jeho dech je horký a těžký, když se natiskne na mé tělo a skloní k uchu.  „A jak přesně mě využila? To celé byl jen výměnný obchod. Já dostal tebe, ona Richarda..." jeho hlas se mi zarývá hluboko pod kůži. „Akorát já, na rozdíl od ní, dostal i tvou sestřičku. Jako takovou malou třešničku na dortu. Vždycky jsem tu běhnu nenáviděl," pokračuje s klidem, který je horší než jakýkoliv křik. „Uměla se jen kroutit u tyče a to je všechno. Hloupá, malá kurva. Stejně jako ty." Jeho dech byl krátký, přerývaný, a oči chladné a kruté, jako by v nich nebylo nic lidského. Každé slovo, které vyplivl, dopadalo přesně, bodalo do mě jako ostrý nůž. O Ness. O Richardovi. O mně. O tom, že jsme jen špína, odpad, bezcenné trosky. 

„Tak mě zabij" křičela jsem, hlas roztřesený, přerušený kapkami krve stékajícími po rtech. Smrt by byla úleva. On se usmál a ten úsměv mi sevřel žaludek ledovým strachem. Milost neznal. Miloval jen bolest. 

„Chceš chcípnout? Fajn." Trhnul mnou za vlasy, až mi křuplo v krku, a táhl mě pryč. V tu chvíli se ve mně spustil pud sebezáchovy. Najednou to nebylo o konci, ale o strachu. O zoufalém instinktu, který mě nutil rvát se, kopat, drásat mu ruce nehty. Řvala jsem, co mi síly stačily, ale můj hlas byl přerývaný, chraplavý a zalomený slzami i nedostatkem dechu. 

„Pusť mě! Nech mě, ty hajzle!" Moje slova se rozbíjela o jeho smích. Bosé nohy se mi smýkaly po studené dlažbě. Narazila jsem palcem do hrany postele a ten explodoval bolestí. Ale i tak jsem mu nehty zarývala do ruky a kopala do něj, avšak jeho sevření bylo železné. Nepustil. 

Když se mnou smýkl o dlažbu v koupelně, svět se začal měnit. Nosem jsem narazila o porcelán mísy a okamžitě ucítila v puse železitou chuť krve. Voda z kohoutku kapala nepravidelně a každé kápnutí se odráželo od stěn a stropu a zdálo se, že se směje mé panice. Světlo nad hlavou nepatrně blikalo a vrhalo po místnosti dlouhé stíny, které se hýbaly samy od sebe. Pach dezinfekce smísený s potem a krví mě dusil, tlačil dolů, až jsem měla pocit, že se zadusím ještě dřív, než začne. 

Znovu mě chytil za vlasy a zatlačil. Tvrdě. Do záchodové mísy. Moje hlava zmizela pod hladinou ledové vody. Bylo to, jako by mě pohltil led. Voda v nose, v puse, v plicích. Panika převzala všechno. Kopala jsem nohama, mlátila rukama o keramiku, ale jeho paže držela nehnutě. Plíce mi hořely, hrdlo řezalo, uši zaléhal hučící tlak a každá vteřina pod hladinou byla jako věčnost. V uších mi pulzovala krev, v hrdle se mi mísila voda s zoufalým, tichým křikem. Bojovala jsem, i když jsem si zároveň přála, aby to už skončilo. Mysl se začala rozpadat v černotu. Tady, v míse? Takhle chcípnu? 

V hlavě se mi objevily obrazy - Nessin smích, Richardova tvář... a pak její oči, co se na mě mračily z temných koutů koupelny, i když tam nebyly. Svět kolem se kroutil a deformoval, dlažba se rozpínala, stěny dýchaly. Každé jeho přítlačení pod vodou bylo jako další šroub v mém mozku, další fragment reality, který se rozpadal. 

Když mě vytáhl, nádech pálil stejně jako voda. Chtěla jsem se rozkašlat, ale nestihla jsem to, protože přišlo další ponoření. Znovu mě ponořil, znovu a znovu, dokud se mé tělo nedostávalo na hranici, kde už síla mizí a svět se rozpadá do tmy. V jednu chvíli jsem si byla jistá, že už mě opravdu utopí. Že už je konec. Ale pokaždé, když smrt byla na dosah, vytáhl mě zpátky. Držel mě v tom pekle, protože věděl, že to bolí víc než samotný konec. Třikrát mě přivedl až na hranici smrti, třikrát mě nechal lapat po dechu, jen aby mě znovu topil. Nedovolil mi umřít. On chtěl, abych se dusila navěky. 

Konečně mě pustil na podlahu. Plivala jsem vodu a celé tělo se mi třáslo jako v křečích. Myslela jsem, že už je po všem. Ale pak jsem uslyšela zvuk trhající se látky. Ani jsem si nevšimla, jak ho celá tahle situace vzrušila. Moje kalhotky zmizely v jeho rukou jako papír. Tvrdě mě převrátil na břicho a tvář mi přitiskl k ledovým kachličkám. Cítila jsem pach dezinfekce, pach jeho potu a slyšela zvuk jeho dechu těsně za uchem. A pak přišla bolest. Ostrá, spalující, krutá. Nebyl to sex. Nebyla to ani touha. Byl to trest. Ponižující, surový. Nepronikl tam, kam by většina čekala - rozhodl se mě zlomit jinak. Hrubě, násilně, do místa, které bolelo víc než cokoli jiného. 

V hlavě se mi začaly objevovat halucinace. Viděla jsem, jak dlažba podemnou krvácí, jak se jeho stín roztahuje do stropu a tvoří stvoření z nočních můr. Slyšela jsem cizí hlasy, křik, který nepatřil nikomu - a přesto se zdál reálný. Každý příraz byl ránou do mysli, každý škubot otřesem reality. Zakřičela jsem. Hlas mi přeskakoval, trhal se v hrdle. Ale on mě držel, přirážel a zvráceně si užíval každý můj škubot. Ruce mi klouzaly po mokré dlažbě a hledaly oporu - žádná nebyla. Jen jeho prsty na bocích, pevné, železné, neúprosné. Každý příraz byl další rána, další kus mě, který se lámal. 

Pak - prásk. Něco uvnitř mě, hluboko v duši, se rozlomilo. Přestala jsem křičet. Přestala jsem cítit. Byla jsem mimo své tělo, jen schránka, jen maso, kterému ubližuje. Viděla jsem sebe zvenčí, jak ležím mezi kapkami vody, stíny a krví. V dálce jsem slyšela dech, cítila pach potu a krev stékající po stehnech. Ale já už byla pryč. Nevím, kolikrát jsem omdlela. Nevím, jak dlouho to trvalo. Byla tam jen dlažba, co pálila tvář. Jen bolest, která se rozplývala v prázdnotě. Nastalo ticho. Když skončil, pustil mě, jako by mě nikdy nepotřeboval. Ležela jsem tam, hadrová, zlomená, tichá.  Slyšela jsem ho někde nad sebou, vzdáleně, jako by patřil do jiného světa, ale já už v tom světě nebyla. Jen schránka. Jen stín. A v té temnotě, kde nezůstalo nic než prázdnota, jsem si přála jediné - aby už nikdy nepřišlo ráno.