Až na dno - Kapitola 1

Maxine

A tak je to konečně tady! Den, na který jsem čekala celé roky!
Stojím před obrovskou budovou, která se na mě tyčí jako zhmotněný slib. Vysoké cihlové zdi se lesknou v ranním slunci, okna odrážejí kusy nebe a celé to působí jako katedrála vědění. Vážně – jen tomu chybí vitráže a varhany. A já stojím pod tím vším jako malá tečka, která si říká: vítej, Max, tohle je začátek tvého dospělého života.
Kolem mě proudí studenti s batohy přehozenými přes jedno rameno a v rukou svírají kelímky od kávy. Jejich kroky jsou jisté, skoro až znuděné jako by sem patřili odjakživa. A já? Já tu stojím jak figurka z lega a v hlavě mám hlas: tak jo, Max, teď se stáváš oficiální studentkou vysoké školy. Tvé vysněné vysoké školy.
Jsem nadšená. Opravdu! Srdce mi poskakuje jako gumová hopka a mám chuť se rozesmát jen proto, že tohle je konečně moje místo. Ale zároveň… Ness tu není. A měla být. V mé verzi scénáře jsme měly stát bok po boku – já s mapou, ona se sarkastickou poznámkou na rtech a zvládnout první kroky spolu. Teď jsem tu sama. A i když jsem nadšená, je to ten druh nadšení, kdy by člověk ocenil něčí ruku, aby mu svět nepodkluzoval pod nohama.
Popotáhnu si popruh kabelky, zastrčím neposlušný pramen vlasů za ucho a vytáhnu mobil. Potřebuju tuhle chvíli zaznamenat. „Tak mi držte palce,“ zazubím se do objektivu a mávnu. Ještě rychle slíbím, že se později ozvu s prohlídkou školy, a stopnu nahrávání. Mobil ale neschovám. Okamžitě vytáčím číslo sestry. Jednou, dvakrát, potřetí. Nic. Telefon zůstává němý a já ho sevřu pevněji. Nezvedne to. Nepřijde.
„Jo, Ness a její drama,“ zamumlám si pro sebe a pokusím se to setřást. Vždycky je v tom drama. Já mám naštěstí jenom svoje vlastní. Aspoň žádného Felixe po boku – zbláznila bych se z něj. I když… trochu jí závidím. Protože i já chci vztah. Něco opravdového. Jenže zatím to vycházelo bídně. Poslední prázdniny jsem se rozhodla zkusit její způsob života – Nessin styl. Chtěla jsem se pustit do něčeho bez zábran, bez pravidel, bez bezpečnostních sítí. Porušila jsem svoje vlastní „nikdy ne…“ pravidlo a spala jsem s mužem, se kterým jsem ani nechodila. Byl starší, zkušenější, a já si nedokázala pomoct. Byl nebezpečně přitažlivý. Jeho přítomnost byla jako elektrický proud, který mě pronikal od hlavy až k patě. Každé jeho slovo, každý pohyb, každý dotek… to všechno mě rozrušovalo, a přitom přitahovalo. Věděla jsem, že lžu o svém věku a o dalších věcech, přesto mě to nepřestávalo bavit. Ten pocit moci a nebezpečí, který jsem nikdy předtím nezažila, byl omamný. Bylo to léto, které mě přimělo cítit se živá a zároveň mě učilo, jak rychle se vzrušení může změnit v chaos, když si uvědomíte, že hrajete hru, ve které byste neměli být.
„Bože, přestaň,“ okřiknu se v duchu. Zavrtím hlavou, jako bych mohla setřást celé léto. To skončilo. Teď začíná jiný příběh. Nebo aspoň by měl.

Uvnitř budovy mě přivítá vůně dezinfekce smíchaná s prachem a něčím, co připomíná linoleum z osmdesátých let. Klimatizace hučí, studenti proudí chodbou a batohy bouchají do dveří. Vytáhnu plánek školy, který mi zabral půl prázdnin. Barevné fixy, šipky, dokonce jsem byla i na návštěvě stavebního úřadu. A teď? Vypadá jako moderní umění. „Co to sakra je?“ zasyčím. Nejradši bych mapu rozcupovala na konfety a nechala jí po chodbě vesele poletovat. Nakonec se prostě nechám unést proudem. Vklouznu s ostatními do učebny.
Vzduch tu voní po starém dřevě, různých parfémů a papírech. Sluneční světlo se láme přes lesklé lavice, tužky nervózně klepou o stoly a někdo v koutku šeptá. Atmosféra „první den školy“ v plné parádě.
„Ahoj, já jsem Maxine. Taky první den?“ otočím se k holce vedle sebe. Snaha o spojence. Ona na mě zvedne oči s výrazem „narušuješ můj prostor“. Jasně. Já vedle ní působím jak chodící ohňostroj – samá nervózní energie, přehnaný úsměv, jako bych si místo snídaně dala čistý kofein.
A pak se to stane.
Dveře se otevřou.
Čas zpomalí.
Do místnosti vejde vysoký, sebejistý muž, se složkami pod paží a hrnkem kávy v ruce. Každý jeho krok rezonuje v tichu, jako by mu lavice samy dělaly prostor.
Jakmile zvednu oči, svět se propadne.
Richard.
Můj Richard.
Richard, jehož jméno jsem křičela do tmy. Richard, kterému jsem lhala o věku. Richard, který mi dal léto, na které nikdy nezapomenu. A teď? Teď stojí před tabulí jako můj učitel. Do prdele. Srdce mi vyskočí do krku, dlaně se mi potí a žaludek se mi svírá, jako by se mi chtěl vysmeknout z těla. Cítím, jak se mi chvěje brada, jak mi tělo tuhne – nohy, ruce, celé já – a přitom se mi mozek rozplývá do chaosu. Ten chlad v zádech, ostrý jako led, mě paralyzuje. Je tu najednou všechno: vzpomínky, touha, strach a zahanbení – smích a pláč najednou. Sesunu se pod lavici, co nejvíc to jde a dlaní si udělám stínítko, aby mi neviděl do obličeje. On je učitel? Můj učitel?!
„Tak doufám, že jsme tu všichni,“ začne hlasem pevným a profesionálním. Jeho pohled sklouzne po třídě, líně, systematicky. „Jmenuji se Richard…Richard Lawson a budu vás vyučovat biologii.“ Hlas mu přeskočí, jen nepatrně, jen tak, že by si nikdo jiný nevšiml. Ale já to cítím v kostech. Vím to. Poznal mě.
„Ne!“ vyletí ze mě dřív, než stihnu cokoli promyslet. Třída ztichne. Všichni se na mě otočí. „Eh… promiňte… umřel nám křeček,“ vyhrknu. Křeček? Žádného nemáš! Bravo, Max.
Richard jen pozvedne obočí. Při tom pohybu si všimnu, jak se jeho ruka lehce zatne kolem složek, jakoby se snažil udržet kontrolu nad sebou, nad situací, nad vším a já si najednou připadám tak malá. „Je mi líto vaší ztráty, slečno. Můžeme pokračovat?“
„Ano, promiňte“ špitnu a tváře mi hoří. Tak tohle je trapas!
Celou hodinu poslouchám jeho hlas, který mi klouže po páteři a zároveň mi přejíždí po každém nervovém zakončení. Slyším jeho kroky mezi lavicemi a já ani jednou nezvednu oči. Čtyřicet minut čistého mučení. Musím se ale pohnout, a když to udělám vidím, jak se všichni hrnou k jeho stolu. Co se to děje? Kam všichni jdou? Co je to za papíry?
Čekám až zůstane skoro prázdno a až pak se odhodlám a přistoupím, protože stejně musím.
„Ahm… ahoj? Nebo… dobrý den?“ vykoktám, přičemž sama slyším, jak trapně to zní.
„Dobrý den, slečno Spencerová.“ Podá mi složku, jeho oči se na moment zarazí na mém obličeji. Rty se mu pootevřou, jako by chtěl něco říct, ale hned je zavře. Ta kontrola je skoro hmatatelná a já vím proč. Jo, chápu to. Lhala jsem. O věku, o sobě.
A teď tu před ním stojím jako největší idiot v celé historii idiotů. Jenže co jsem měla dělat? Když jsem ho tehdy viděla, jak se směje a dívá se na mě tím svým způsobem, prostě jsem nemohla říct: „Hele, sorry, je mi osmnáct.“ To by ho okamžitě vyplašilo! A já chtěla, aby zůstal. Chtěla jsem jeho. A dostala jsem ho. Jenže teď bych si nejradši zaskákala v čase zpátky a dala facku svému letnímu já.
„Vidím, že máte částečné stipendium…“ pronese, tónem suchým jak papír.
Pýcha se ve mně napřímí, takže zvednu bradu, jako bych měla aspoň doktorát z NASA. „To je správně. To ujde, ne?“ Hodím po něm pohled, ve kterém se snažím koncentrovat všechnu svou drzost.
„Jistě… kdo by to byl čekal,“ odpoví tiše a nechá větu viset ve vzduchu. „Stavte se zítra před osmou v mé kanceláři, musíme vyplnit formuláře.“
Formuláře? Kdy jsme vlastně přešli z „oh, bože, ano“ na „vyplníme formuláře“? Proč to po mně chce? Chtěl to i po nikom jiném? Můj, Bože. Spala jsem s učitelem vysoké školy. Připadám si jako hlavní hrdinka v klišé filmu pro dospívající: „Studentka a zakázaná letní aféra.“
„Jasně, žádný problém.“ odfrknu si a zamávám rukou do prostoru ve snaze mu ukázat, že to není žádný problém, ale spíš to vypadá jako když odháním nepříjemný hmyz.
„Dobrá, takže před osmou. A neopozděte se.“ Tentokrát zní pevně, klidně, skoro jako varování.
„Nechodím pozdě,“ okamžitě namítnu, protože tohle by měl vědět. Vždyť jsme spolu měli pár (spoustu) schůzek, které se už nikdy nebudou opakovat. Nikdy! „Tak…abych šla“ ukážu směrem ke dveřím a měla bych utíkat, co mi síly stačí, ale já se rozhodnu riskovat. Srdce mi buší, v hlavě mi jede milion „nedělej to“ alarmů, ale stejně otevřu pusu, protože kdybych mlčela, udusila bych se vlastními myšlenkami. „Mimochodem… sluší ti to,“ vypustím, skoro šeptem. A okamžitě mi hlavou probleskne panika: proč to říkáš, Max? Co si dokazuješ? Že ještě pořád máš vliv?
Vidím, jak na vteřinu ztuhne. Pohled, který do mě zaboří, je směs varování a něčeho, co nechci ani pojmenovat. A pak si všimnu prstenu. Toho obřího zlatého kroužku na jeho levé ruce, který jsem předtím nikdy neviděla. Všechno uvnitř mě se zkroutí. Žaludek se mi sevře, hrdlo ztuhne a svět kolem ztratí barvy a zvuky. Oh, to ne. To ne! Moje srdce buší, hlava mi hučí a mysl se topí ve studené vodě reality, která mě zavalila – Richard je ženatý.  Měla bych začít vyvádět, jednu mu vrazit, ale jsem tak v šoku, že se otočím na patě a snažím se odejít důstojně, ale sotva vyjdu na chodbu, rozběhnu se. Potřebuju vzduch, potřebuju cokoliv, co by mě vrátilo do reality, kde se svět nerozpadá na střepy.
A když konečně vyběhnu na vzduch je venku tak oslnivé slunce, že mě na okamžik oslepí a trávník před školou voní vlhkostí. Kolena se mi třesou jako čerstvě narozenému kůzlátku, což mě přinutí se dlaní opřít o kamenný sloup zábradlí. Co kdyby si zažádala o vrácení školného a šla jinam? To by šlo, ne? utrousí v duchu můj hlas, když se snažím chytit dech. Ale pak slyším známý výkřik.
„Holka, dělej, nebo tady nechám měsíční výplatu!“ Ness na mě mává pokutovým lístkem a rukou mě popohání.