Až na dno - Kapitola 2

„Jed! Šlápni na to jako Dominic Toretto a dostaň mě odsud!“ vyhrknu a zabořím se do sedadla, jako by mě mohlo spolknout a ukrýt před realitou, která se mi právě rozsypala na hlavu. Ness se na mě jen otočí, oči doširoka otevřené, obočí vytažené tak, že by se na něm dalo věšet prádlo a má přesně ten výraz, který měla, když mě kdysi načapala, jak si v osmi letech ve vaně cpu do vlasů špenát, protože jsem tvrdila, že jsou to řasy a já jsem mořská panna. Přesně ten pohled: To jako myslíš vážně, ségra? Už ale nevím, čí to byla vana…
„Bylo to příšerný. Bylo to tak ponižující,“ mumlám zhrouceně a zabořím obličej do dlaní. Jenže Ness mlčí, jen střídá pohledy z mé tváře na volant, a já cítím, že čeká na pointu. „Richard je můj učitel biologie. A ženatý! Kriste pane! To všechno jen proto, že poslouchám tvoje nápady!"  ukážu na sestru prstem a několikrát jí s ním píchnu do ruky. "Teď si můžu hledat jinou školu… nebo rovnou skočit z mostu! Bylo mi tak trapně.“ Hlava mi vibruje hanbou a i když se ji snažím setřást, drží se mě jako otravný parfém, který někdo stříkl příliš blízko. A jako třešnička na dortu dodám: „Jo a umřel nám křeček.“ Zvednu k ní oči, roztáhnu je do klasického „nevím, jak se to stalo“ a Ness konečně vyprskne smíchy. A já s ní. Protože když už člověk stojí na ruinách svého života, může se na ně aspoň posadit a zasmát.
„Neblázni, vždyť… to je sexy, ne?“ uchechtne se, konečně otočí klíčkem v zapalování a nastartuje. Auto poskočí, pneumatiky zakvílí a já se vší vážností přemýšlím, jestli se dožiju oběda.
„Sexy?“ zopakuju po ní nevěřícně. Ale přiznávám, uvnitř mě to zní jinak. Je to sexy. Panebože, jak!
„Kdybych chodila na výšku, rozhodně bych si to s nějakým profesorem rozdala,“ protáhne provokativně a cukne volantem. „To je přece vysokoškolský must have. A ty máš náskok oproti ostatním.“
„Proboha, náskok? Tohle nejsou závody, Ness! Je to moje budoucnost. Dřela jsem na to, a teď budu mít Adonise každý den na očích! Můj mozek bude vidět jen jeho a…“ vydechnu frustrovaně, zatímco se křečovitě držím madla nad dveřmi. Jestli Ness ještě jednou projede křižovatku na oranžovou, už nikdy nebudu potřebovat kadeřníka. Ness si odfrkne, jako bych právě já byla ta přehnaně dramatická. „Před týdnem jsi mi div že nebrečela na rameni, že ho chceš vidět. A hele – osud ti ho přihrál rovnou pod nos. Čert vem, že má manželku. Třeba spolu nežijou. Nebo umřela a on jen kvůli památce na ni nosí prstýnek.“ Položí si teatrálně ruku na srdce a upře na mě pohled jak Carmen z mexické telenovely.
„Co? To teda není pravda!“ ohradím se a vráska na čele se mi prohloubí, protože má pravdu. „To má být ta lepší varianta?“ zvednu obočí. Vážně, moje sestra by byla skvělý dramatický herec, ale mizerný životní kouč.
„A co když mrtvá není? Co když je to prostě jen hajzl?“ vyprsknu a bouchnu dlaní do okna tak prudce, že se mi otřesou prsty. Au. To bolelo. „Nečekala jsem příběh jako z Růžové zahrady, ale ženatý? To jako vážně? Měla jsem si jen užít léto po tom, co...však víš" zamávám rukou do prostoru - očividně moje oblíbené gesto - protože svůj poslední vztah řešit nechci. "A místo toho mám každý den čelit tomuhle?“
„Jak tě znám, budeš v ročníku nejlepší. Nějaká profesorská aféra tě nezastaví,“ pronese Ness klidně a bere kabelku ze zadní sedačky. Přitom zakroutí hlavou a parkuje před Olivovou zahradou. Restaurace vypadá přesně tak, jak by měla – není to žádný podnik, kam vás vezme sugar daddy na šampaňské, ale ani pajzl, kde si na účtence najdete otisk mastného palce. Cihlová fasáda, okna do ulice zakrytá decentními závěsy, a vůně čerstvého pečiva a bazalky, která se line až k autu. Ideální místo, kam vezmete rodinu na nedělní oběd. Bezpečný kompromis mezi trapasem a přepychovou křečí. Miluju to tu.
„O to přece nejde,“ namítnu, i když před pár minutami jsem říkala něco úplně jiného. „Jak se mám teď chovat? Prý osud! To je spíš karma. Ta mrcha, co mi každý den bude připomínat, jak pitomý to byl nápad.“ Rozhodím rukama a připadám si přesně jako u přijímaček – zpocená, frustrovaná a na hraně paniky. Ness mávne rukou, usadí se do židle a objedná si colu a těstoviny s názvem tak italským, že by si na něm zlomil jazyk i rodilý Ital. „Karma, prosím tě. Chvilku to bude divný a nepříjemný, ale pak na to zapomenete. Bude to, jako kdybyste spolu nikdy nespali. Pokud teda nemáš v plánu s ním dál skotačit.“
„Ne! Ovšem že ne. Je to učitel a ženatý!“ vyhrknu. Jenže přitom se mi žaludek sevře, protože já nechci, aby na to zapomněl. A vlastně ani já. Nechci být jen špatná letní vzpomínka. „Jen bych chtěla normální vztah, chápeš?“
„Ale vždyť já vím, Maxine,“ Ness se opře lokty o stůl a nakloní se ke mně s tím svým měkkým úsměvem, který používá jen na mě. „Zasloužila by sis toho nejlepšího chlapa pod sluncem. To mi věř.“
„Pro nenormální holku stěží najdeš normálního chlapa,“ ušklíbnu se. Sama o sobě říkám, že jsem divná. A je to pravda. Ale někde uvnitř mě pořád hlodá touha, že jednou to vyjde. Jednou najdu někoho, kdo mě vezme se vším všudy.
„Hlavně se uklidni. Všechno se vysvětlí. Ty vystuduješ a pak mě budeš jako zazobaná paní doktorka živit.“ Ness se zazubí a já si nemůžu pomoct – taky se pousměju.
„Jasně. Jak jsem slíbila,“ odpovím a vím, že to není jen sranda. Protože Ness tu vždycky byla pro mě. A já tu pro ni budu taky.
„Možná by ti bodlo trochu se odreagovat…“ nakloní se ke mně a zvedne obočí tím svým spikleneckým způsobem. „V Blue Palm mají v sobotu miss mokré tričko. Hlavní cena tři sta dolarů.“ Na moment na ni jen nevěřícně zírám. „Prosím? Ukázat prsa za tři sta dolarů? To jako vážně?“ protočím oči a odfrknu si. Pohladím si přitom rukou sukni ze sekáče – vlastnoručně upravenou, aby nebyla „jen další konfekce“. Já a moje hadry, to je samostatná disciplína. „Za tři stovky jim maximálně můžu ukázat sexy kotníky.“ Natáhnu nohu pod stolem a teatrálně ji propnu, jako bych byla na přehlídce. Obě vyprskneme smíchem a já cítím, jak se mi konečně trochu ulevuje. Aspoň na chvíli.
Když si objednávám latte s bezlaktózovým mlékem a kuřecí salát, otočím na Ness tázavý pohled: „A jak se má vůbec Felix?“
„Ehm… jo, má se fajn,“ odpoví a uhne očima.
„Jen fajn?“ pozvednu obočí. Něco ve mně okamžitě zpozorní. Ness, která o Felixovi vždycky básní, teď mluví jako by popisovala počasí. „Poslední dobou o něm skoro nemluvíš.“ Pak na ni trochu rýpnu, protože nemůžu odolat: „Tak kdy bude svatba?“ Ona si dramaticky povzdechne, položí vidličku a s naprostou vážností pronese: „Už je to na spadnutí. Čekáme miminko.“
Čelist mi spadne až ke stolu. „Cože?! Nekecej!“ vyhrknu a připadám si jako dítě, které právě slyšelo, že vánoční dárky fakt nosí Santa. Jenže pak zahlédnu, jak jí cukají koutky. „Ah, ty jsi kráva!“ vyprsknu a oháním se po ní rukou. Obě se rozesmějeme tak, že pár lidí u vedlejšího stolu po nás zvědavě koukne. Když se konečně dosmějeme, ještě si utírám koutky očí a snažím se popadnout dech. Smích pomalu odeznívá a já, možná trochu bláhově, změním téma. „Včera mi volala máma,“ prohodím jen tak mezi řečí a snažím se, aby to znělo lehce. „Popřála mi hodně štěstí. Nevolala ti?” V tu chvíli se ve mně cosi stáhne. Téma rodiče. Pro někoho obyčejná konverzace, pro nás minové pole. Jako šlápnout na starou ránu, co nikdy pořádně nesrostla. Srdce mi zrychlí, ruce se mírně chvějí a já automaticky sevřu okraj ubrusu, jako by mi mohl dodat stabilitu. Ness na okamžik ztuhne, vidím to na ní. Položí vidličku, přejede palcem po okraji talíře a až pak zvedne oči. „Volala mi… před rokem,“ řekne nakonec. Její hlas je klidný, skoro lhostejný. Ale já ji znám. Vím, že to ticho po tečce křičí víc než cokoliv jiného. „A jen proto, aby si ode mě půjčila.“ Mě se sevře hrdlo, protože vzpomínky se nikdy neptají, prostě se vám zjeví před očima. Najednou jsem zpátky v našem přívěsu. Slyším rachot plechovky od piva, která dopadne na linoleum, trhnu sebou a srdce mi vyletí do krku. Otec stojí nad námi, zarudlé oči, dech cítit alkoholem a vztekem. Máma zoufale přehrabuje kapsy, hledá drobné, a já vidím, jak se jí třesou ruce. Křik, pak rány – a Ness… Ness mě strká za zády ke dveřím, šeptá „běž“, a já cítím, jak mi ruce ztuhnou, ale zároveň se uvolní pod jejím vedením. Její odvaha, její neochvějná síla – to byla moje jediná jistota. Moje srdce jí děkovalo za každý krok, který za mě udělala. A přesto, i přes všechny křivdy, mám stále kontakt s mámou. Není to pravidelné, ani pohodlné, ale já se snažím ve všech vidět dobro, doufám, že v ní někde je ta máma, kterou jsem si přála mít. Vím, že bych se sama nedokázala uživit, školné i všechny základní věci mi platí Ness, která stále maká za nás obě. Já jen sem tam prodám nějaký předělaný kus oblečení nebo vytvořím drobný kousek, co jsem sama upravila – ne proto, že bych chtěla, ale protože tak vím, že i já můžu přispět. Vzpomínka mizí a já se zhluboka nadechnu. Stále mám napjaté ruce a zrychlený dech. Ness si toho všimne, ale jen napíchne těstovinu na vidličku a začíná jíst. Vím, že tím končí – nechce se v tom rýpat. A já cítím, jak se mi v hlavě mísí vděk, hněv a zoufalství. „Aha…“ vydechnu. „Tak promiň.“ Natáhnu ruku přes stůl a sevřu tu její. Není to velké gesto, jen stisk, ale mezi námi znamená všechno. Její ruka se napřímí proti mé a jemně mi oplatí stisk. Na moment se zdá, že jsme tu jen my dvě, daleko od přívěsu, daleko od všeho, co nám ublížilo. „Dobrou chuť.“ Usměju se na ni – jemně, trochu smutně, ale opravdově, protože jestli je na světě něco jistého, tak je to Ness. Moje kotva. Moje rodina, kterou jsem si sama vybrala, a kterou mi nikdo nevezme.