Až na dno - Kapitola 5

Richard

Vycházím ze třídy, když na konci chodby zahlédnu Maxine. Někde v mých nervových zakončeních se rozlije náhlý impuls. „Slečno Spencerová… na okamžik,“ zavolám, zrychlím krok a s každým dalším se zvyšuje i tlukot mého srdce.

Uběhlo pár dnů – možná týden – co jsem s Max nemluvil. Na mých přednáškách se momentálně nezkoušelo, takže nebyl důvod kohokoliv vyvolávat. A přesto jsem měl nutkání právě ji trošku potrápit. Ne abych se mstil nebo jí dělal problémy, ale jen abych slyšel její hlas. Co to se mnou bylo? Nikdy jsem se takhle nechoval. Ani když jsem začínal s Nicol, nikdy jsem nepodléhal podobným výbuchům. Vždy jsem se ovládal. A teď? Tyhle nepokojné impulzy byly něčím úplně novým.

„Tak jo… čau,“ zamumlá Max, mávne Samanthe na rozloučenou a zavře skříňku, než se konečně otočí ke mně. Chvíli váhá, zda se zhluboka nadechne. Její oči sjedou po mé paži a já vím, že se teď proklíná, že se nedívá jen do země. Bože. Ta holka je nádherná. Stojím před ní s knihou a složkou s dokumenty potřebnými k výuce v podpaží.

„Napadlo mě, že by vás tohle mohlo zajímat,“ řeknu a položím knihu na parapet. Otevřu složku a vytáhnu několik hustě potištěných listů. „Je to sice narychlo, ale uvolnilo se nám místo na exkurzi v historickém sanatoriu pro léčbu tuberkulózy. Je to spíš pro nadšence, ale mohlo by vás to zaujmout.“ Pousměju se na ni a snažím se o lehkost v hlase, která uvnitř vůbec není.

Max nakloní hlavu na stranu, jako by byla zvědavé štěně. Papíry jí očividně nezajímají – sleduje mě, zatímco já skláním zrak poukazujíc na papíry v mých rukou. Rychle pohlédne na dokumenty, pak zase na mě.

„Myslela jsem, že je to pro vyšší ročníky, ale… jo, jela bych ráda,“ řekne nakonec.

Sleduju její tvář. Touha přistoupit blíž a přitáhnout ji k sobě je téměř neovladatelná. Už tolikrát jsem si přál to udělat, dokonce i uprostřed hodiny, a přesto tady stojím a snažím se odolat. Možná by to bylo jednodušší, kdybych s ní celé léto neprosouložil… jenže teď jsem věděl, co mi uniká. A obraz, který jsem si vybavil – maličké znamínko pod jejím pravým ňadrem, její tělo při okamžiku rozkoše – ten obraz mi nedá klid.

Rychle se nadechnu a tyhle proradné myšlenky zaženu. „Nikdo z vyšších ročníků už o něj nemá zájem,“ podotknu, pokrčím rameny, jako kdyby šlo o naprosto obyčejnou věc.

„Děkuju… a kdy že se to jede?“ zeptá se, ačkoliv odpověď by jistě našla v papírech. Chce ji slyšet ode mě.

„Za čtrnáct dní“

„Chápu,“ řekne a lehce přikývne.

„Je to poměrně daleko, takže se jede na dva dny. A vzhledem k tomu, že máte částečné stipendium, bude to hrazené školou,“ dodám, aby věděla, že myslíme na každý detail. Ale hned, jak zmíním dva dny mimo dosah školy, přestane mi věnovat svou pozornost. Její ústa vydechnou neslyšné „ou“ a já vím, že právě teď si uvědomuje, co to znamená. Dva dny, kdy budu mít před sebou její tvář, její oči, její… přítomnost. Něco, co mě dráždilo stejně jako její vlastní vzrušení.

„Jasně, dva dny. To je super, něco jako VIP,“ řekne a zatertne se, zřejmě aby odlehčila situaci, aby se neztratila v nervozitě, kterou cítí stejně jasně jako já. Trochu se pousměju, když zmíní VIP. Dokázal bych z toho udělat takový zážitek, že by na nic jiného nemyslela měsíce. „Co máme mít na sobě?“ zeptá se, nevědomky, nebo snad úmyslně, a já tu otázku zachytím. Zeptat se mě na oblečení? Kurva. To je snad provokace, to nemůže myslet vážně… Daří se jí to, pomyslím si s mírným úsměvem, když mi ta myšlenka prolétne hlavou.

„Ideální by bylo něco černého… třeba s vyšitými růžičkami…“ vyjde ze mě, protože si vzpomnu na naši první společnou noc, na to titěrné prádélko, které mi zůstane v paměti napořád. Zašeptám to tak tiše, že to slyší jen ona.

„Černého? S růžemi?“ zahlédnu její nechápavé zamračení, které je zároveň roztomilé a neodolatelné. Nikdy předtím neslyšela o takovém „pracovním oděvu“.

Její oči se zvětší, a já se musím znovu pousmát, než se její úsměv, ten sladký úsměv, který mě vždy zraňoval a dráždil zároveň, opět rozšíří. „Uvidím, co se s tím dá dělat,“ řekne, a při těch slovech si lehce zkousne spodní ret. Ten pohyb mi zastaví dech, přiměje mě na chvíli zapomenout na cokoli jiného. Nemůžu si pomoci. Příšerně toužím po tom, aby tam byla, aby jela. Mít ji na očích je těžké, ale nevidět ji je ještě horší.

„To by od vás bylo moc hezké, slečno. Jsem si jistý, že by nám to cestu mohlo velmi… zpříjemnit,“ řeknu, přičemž mi koutky úst hranou. Je to nebezpečné, vzrušující. Studenti kolem nás, ostatní profesoři… a já jí diktuju, co si má vzít za spodní prádlo. Bože, jsem idiot. Snažím se držet dál, kontrolovat se, ale srát na to. Srát na všechno.

Slova, která jsem jí právě řekl, Max doslova umlčela. Vidím, jak se jí pootevřou rty, chce odpověď, ale nic z ní nevypadne. Místo toho se na mne usměje – takovým tím nejistým úsměvem, který mě donutí sevřít ruce v pěst, abych k ní neudělal krok blíž.

Chci ještě dodat něco víc, něco, co by tuhle chvíli prodloužilo, ale v tu ránu ucítím dotek. Někdo mi na záda položí ruce. A přímo do ucha mi zašeptá hlas, který tu čekám ze všech nejméně.

„Richie… snad si uděláš čas na oběd se svojí ženou.“

Zamrkám. Všechno ve mně se napne, jako by mi někdo nalil led do žil. To nemůže být pravda. Nicol. Proboha, Nicol. Ne tady, ne teď! Zatnu čelist a přinutím se k něčemu, co se s trochou dobré vůle dá považovat za úsměv. „Miláčku,“ zamumlám. „Myslel jsem, že jsi ještě v Miami…“ pronesu překvapeně a to překvapení nedokážu ničím zamaskovat. Málem se mi podlomí kolena, když se mi natiskne na bok. Místo Max – Nicol. Moje manželka. Zatracený osud, který se mi vysmívá rovnou do obličeje. Vím, že tohle je špatně. Že by se to nikdy nemělo stát.

Vidím, jak Max zbledla. Jak ztuhne, jak sevře papíry v rukou, jako by se jich držela, aby se nezhroutila. A pak to zahlédnu v jejích očích – paniku, bolest a provinilost. Pohled jí sklouzne na Nicol a mně se sevře srdce, protože v tu chvíli, když si ji Max prohlédne od hlavy až k patě, přesně vím, co si myslí. Nicol působí, jako kdyby celý prostor patřil jen jí. V růžových šatech, které se na ní lesknou jako jemný satén, vypadá skoro neskutečně. Dokonalá jako anděl – až na to, že ten anděl má v očích chladnou jistotu ženy, která ví, že je nedotknutelná. Každý detail na ní je bezchybný. Blond vlasy jí spadají na ramena v pečlivě vytvořených vlnách, žádný pramínek mimo, rty nalíčené tak, že působí sladce a svůdně zároveň. Její tvář připomíná obrázek z časopisu – naprosto symetrická, až dráždivě perfektní. Je to žena, se kterou se nikdo nemůže měřit. Ani Max. Nicol je zosobněním toho, co svět nazývá krásou. Okázalou, dokonale vypočítanou krásou, která odzbrojí každého, kdo se na ni podívá. A přesto – v mých očích to není dost. Ne, když proti ní stojí Max se svou syrovou opravdovostí, s těmi úsměvy, které se nevnucovaly, ale dokázaly rozložit moji obranu během jediné vteřiny.

„Chyběl jsi mi, zlato…“ A já ji reflexivně obejmu. Ale mé oči zůstanou přilepené na Max. „Přijela jsem o něco dřív, abych tě překvapila.“

Překvapila? To je slabé slovo. Vykuchala mě. A Max? Její oči se naposledy setkají s mými, a pak – konec. Otočí se a odejde. Bez slova. Jen tak. Zanechá mě tam stát, s rukama plnýma vlastní manželky a prázdnotou v hrudi. Chci za ní vykročit, chytit ji za zápěstí, vysvětlit – cokoliv. Jenže Nicol mluví dál, mluví vždycky.

„Jistě… už stejně končím. Zajedeme do Olivové zahrady? Tam to máš ráda?“ slyším sám sebe říkat, hlasem tak cizím, že ho sotva poznávám.

„To bych byla ráda,“ odpoví, jako by se vůbec nic nestalo. Její prsty mi zvednou bradu, přinutí mě podívat se na ni. Uhnu pohledem od odcházející Max a poprvé si pořádně prohlédnu Nicol. Něco se rozhodně děje. Ty šaty… nosí je málokdy, a když už, vždycky to znamenalo, že chce něco řešit. Ty šaty jsem na ní kdysi miloval. Teď mi spíš připomínají, že mě čeká nepříjemný rozhovor. Ruku jí položím kolem pasu, ať to navenek vypadá, že jsme dokonalý pár. Ať se všichni kolem utopí v iluzi, že nám to klape. Pravda je ale úplně jinde. Už dávno to tak necítím.

„Nebylo to nic důležitého?“ zeptá se mě, skoro až nevinně. Bylo. Do prdele, bylo to snad nejdůležitější, co se mi za poslední týden stalo. Chtěl bych na ni zakřičet, že její věčné dramatické vstupy mě dusí, že to, co právě přerušila, pro mě znamenalo víc než všechny její „naléhavé“ záležitosti dohromady. Jenže ne – zase se kousnu do jazyka. Přesně tohle jsem kdysi obdivoval – její schopnost být středem pozornosti. Teď mě to vytáčí. Ale jako vždy – nasadím úsměv.

„To je v pořádku. Dořeším to se slečnou Spencerovou později.“ Mávnu nad tím rukou, že o nic nejde.

„Tak jaký byl první týden?“ vyptává se, sotva zavřeme dveře. „Tak jako každý jiný první týden semestru,“ odseknu, aniž bych to chtěl. Do hajzlu, nechci aby to vyznělo tak ostře. „Tím chci říct, že se nedělo nic zajímavého,“ dodám a zkusím to zamaskovat úsměvem. Vyhoupne se na můj stůl, nožky nechá volně viset. Provokativně bezstarostná.

„Aha, máte to tu vážně celkem nudný.“

Zaskřípu zuby a raději změním téma. „Jak bylo v Miami?“ Přehodím si tašku s notebookem přes rameno a svůj stůl nechám pro tentokrát neuklizený. Potřebuju pryč.

„Horko,“ odvětí a usměje se, jako by to byla pointa vtipu. „Užila bych si to víc, kdybych tam nemusela pracovně, ale ušlo to.“

Jasně. Jako vždycky.

„Vím, že jsi mě chtěla překvapit, ale mohla jsi dát vědět předem. Přijel bych pro tebe na letiště.“

„Očividně bych tam čekala ještě teď,“ odpálkuje mě. „A navíc už je to doba, co jsem pro tebe naposledy přijela.“ pohodí si své blond kadeře na záda než jí otevřu a ona vyjde na chodbu. Obmotá ruce kolem mé paže jako liána a prohlédne si můj obličej ze strany.

„Snad se kvůli tomu nezlobíš? Myslela jsem, že budeš mít větší radost“ řekne poněkud sklesle a já mám chuť si protočit očima. Alespoň si povzdechnu, pro sebe a pro ní nahodím úsměv. „Samozřejmě, že se nezlobím. Jen jsem myšlenkama ještě v práci.“

„Tak už nemusíš, jsem doma,“ řekne sladce a přitiskne se ke mně, jako by se tím všechno vyřešilo. Mě se v hlavě ozve ironický potlesk a co nejrychleji jí odvedu k autu. Ještě pořád k ní ale nejsem lhostejný, takže ji otevřu dveře od auta jako správný gentleman a na chvíli zauvažuji, že zdrhnu, ale o vteřinu později už si zapínám pásy na místě řidiče.

Cestou do Olivové zahrady mlčím. Položím jí ruku na stehno, abych vypadal jako ten pozorný manžel, kterého chtěla. Jenže ve skutečnosti mi hlavou běží úplně jiná žena. A ruce mě svrbí, jak moc bych chtěl vzít telefon a napsat jí. Omluvit se. Vysvětlit jí to. Do restaurace jí otevřu dveře a usadím ji ke stolu. Sednu si naproti ní a zadívám se na jídelní lístek, jehož písmenka se mi slévají do jedné nečitelné kaňky. Nakonec si objednám kafe, colu a club sendvič, ona vodu s citronem a salát. Samozřejmě. Nicol nikdy nepila nic nezdravého, nikdy si nic nedopřála – kromě kariéry.

„Tak mě napadlo,“ pronese zpoza lístku. „Že bych tady už zůstala. Natrvalo. Co na to říkáš?“

Málem se zakuckám a pár bublinek mě pošimrá v nose „Páni… no to je velké rozhodnutí. A velmi nečekané.“ Ona se jen usměje a kývne, jako by právě oznámila, že koupila novou kabelku. „Miláčku, nechci, aby to vyznělo špatně, ale jsme manželé už… co? Patnáct let? A za celou tu dobu, i když jsem tě o to prosil, jsi o něčem podobném nechtěla ani slyšet. Co se změnilo?“

„Ach, Richarde,“ povzdechne si, jako bych já byl ten problém. „Měla jsem čas o tom přemýšlet. Jsem na vrcholu kariéry, dál už se nedostanu. A ty sám říkáš, že chceš, abych zůstala doma. Pořád se hádáme. Chtěla bych, abychom to byli zase my.“ Kurva. To myslí vážně? Po patnácti letech se milostivě rozhodla, že si možná zasloužím její pozornost? Kdyby s tím přišla před rokem… možná bych tomu dal šanci. Teď už ne.

„Niky… myslíš, že to má ještě smysl? Nespíme spolu. Jsme spíš spolubydlící než manželé.“

„Ovšem, že má. Jsme spolu tak dlouho! To přece musí stát za záchranu. A vždycky jsi to chtěl, co se najednou změnilo?“

„Co se tak najednou změnilo?“ zopakuju její slova. „Uteklo patnáct let, Nicol. Patnáct let, kdy jsem tě prosil jako idiot.“ Hořce se zasměju. „A teď si myslíš, že budu jásat, že sis uvědomila, že máš manžela?“ Díky bohu přinesou jídlo, protože jinak bych vybuchl. Sendviče se ani nedotknu. Jen usrknu kafe a cítím, jak se ve mně vaří krev.

„A já ti to nakonec dala. Nemůžeš mít všechno hned.“ Namítne naštvaně a já potlačím nutkání bouchnout do stolu. „Proč musíš všechno hned vzdávat?“ dál mi oponuje a tváří se děsně ublíženě. Nejsem si jistý, jestli opravdu tak přesvědčená o své nevinně, že si ani neuvědomuje čí je to chyba nebo se mě jen snaží vytočit.

„Vážně jsi řekla hned vzdávat? To myslíš vážně?“ syknu. „Tohle už nefunguje celé roky a já to pořád táhl. A co jsem z toho měl?“ dám jí jednoduchou otázku, na kterou je jednoduchá odpověď. NIC. Zkurvený NIC. Tak velký, že Grand Canon může jít do prdele. Nehledě na to, že jsem roky poslouchal kecy od kolegů, kteří mě popichovali a tvrdili, že Nicol určitě šuká s kde kým, když většinu času není ani ve stejném městě jako já natož ve stejném státě.

Nicol protočí oči. „Pořád tě miluju, Richarde. Tenhle vztah teď kazíš ty. Přešla mě chuť, jdu domů.“ Zvedne se a odchází. Jen tak. A já zůstanu sedět, sevřený vztekem a s hořkou pachutí v ústech. Všechno, co jsem jí chtěl omlátit o hlavu, zase spolknu. Srát na to. Nemá to cenu. Místo abych volal na Nicol a snažil se to ještě nějak zachránit, vytáhnu telefon a vytočím Briana. Nejlepšího kamaráda, kterej o mě ví víc než sám Pán Bůh.

„Stav nouze,“ řeknu, když to zvedne. „Nicol se vrátila domů a evidentně chce zůstat natrvalo.“