Trojúhelník-kapitola II. SETKÁNÍ S JAKUBEM

Anotace: pokračování první kapitoly...

Vyběhnu do typicky podzimního počasí. Co nevidět začne sněžit. Zachumlám se více do bundy a zrychlím krok. Na nádraží to nemám daleko, ale i přesto. Samozřejmě, že to stihnu, dokonce má vlak zpoždění.
Celá prokřehlá zapadnu do prvního volného kupečka, vytáhnu Dostojevkého a začtu se do Raskolníkova osudu. Psychologický román z ruského Petrohradu mě tak pohltí, že v podstatě si ani nevšimnu příchozího.
„ Ahoj!“ pozdraví tmavovlasý kluk se strašně hlubokýma hnědýma očima. Jen kývnu a dál se věnuji Zločinu a Trestu. Kluk se pouze usmívá, vytáhne knihu a po chvíli se rozesměje. Tázavě na něj pohlédnu, ale když si všimnu, že drží tu samou knihu co já, rozesměji se taky.
„ Dobrý výběr!“ pronesu vesele, „ Jsem Veronika!“ podávám mu ruku.
„ Jakub,“ představí se a dál mě se zájmem pozoruje.
„ Udivuje tě, že to udělal?“ vybafne na mě a než mi dojdou souvislosti, objasní mi, že myslel Rodina Raskolníkova.
„ No vlastně, ani ne, byl v kritické situaci. A to lidé dělají různé věci.“ Pokrčím rameny. Uzná můj názor a rozhovor se vyvine v zaujatou debatu o ruském realismu. Zjišťuji, že tenhle kluk žere literaturu jako já, čteme dokonce stejné knihy. Honza sice taky dost čte ale jiný žánr.
„ Jakube, přestaň! To není pravda! Anna to udělala protože nevěděla co dál, ne proto, aby se nějak zviditelnila!“ rozčílím se.
„ Já si myslím něco jiného. Je na každém co si z toho vezme!“ oponuje dál a očividně mu dělá radost, když mě vidí rozčilenou.
„ Jsi roztomilá, když se vztekáš!“ vysekne mi poklonu ten naprosto cizí kluk, se kterým se znám sotva půl hodiny. V tu chvíli zblednu.
„ Řekl jsem něco špatně?“ ptá se polekaně.
„ Ne, to ne, ale víš, já jsem zadaná!“ vysvětluji rozpačitě.
„ To je v pořádku, nechci tě balit! Jen prostě říkám to co mě v danou chvíli napadne.“ Vysvětluje překotně. Přikývnu a raději se dále věnuji četbě. Jakub taky otevře svou knihu a pohrouží se do děje. Zbytek cesty proběhne bez jediného slova.
Do Olomouce dorazíme okolo půl osmé. Je krásná studená tma. Těsně před tím než zastaví vlak mě Jakub poprosí o číslo. Telefonní mu nedám, ale icq mu dám.
„ Kam vlastně chodíš?“ zeptá se.
„ Do třetího semestru na Fildu.“ Odpovím.
„ Já do šestého, teď jsem přestoupil, protože se mi v Praze nelíbil přístup kantorů, navíc jsme se přestěhovali. Takže tady je to blíž.“ Vysvětluje je se zaujetím jeho vlastním. Má moc příjemný hlas, moc ráda ho poslouchám.
„ Zatím mám bydlet na jednom privátu s kámoškou než mi dají kolej. Prý s ní bydlí ještě jedna holka ve třetím semestru a je z Frenu, jako ty!“ seznámí mě s novou informací. Zůstanu na něj zírat jako zkamenělá.
„ No, Markéta mi něco říkala, ale nezmínila se, že to má být kluk!“ vydechnu užasle. Cestou přemýšlím o té náhodě, uvažuji jak to vysvětlím Honzovi a v duchu nadávám Markétě, že mě postavila do tak prekérní situace.
„ Budeš z toho mít problém u tvého přítele?“ zeptá se najednou, jakoby mi četl myšlenky.
„ No, zatím nevím. Honza mi sice věří, ale nadšený asi nebude.“ Svěřím se Jakubovi.
„ Neboj, já si co nejdříve něco najdu. Tak mu to zatím neříkej.“ Navrhne jistou možnost, alternativu, kterou však hned zavrhnu. Honzovi nikdy nic netajím. Přestanu na to raději myslet. Večer to nějak dopadne.
Markéta se zprvu tváří hodně provinile, ale když odejdu na záchod a po chvíli se vrátím, překvapím ty dva v důvěrném objetí. Uklidní mě to. Večer Honzovi volám, srdce mi buší tak, že mám strach aby to neslyšel. V bytě jsem sama, ti dva zamilovaní se šli projít noční Olomoucí.
„Ahoj miláčku!“ ozve se do telefonu poněkud zamyšleně Honzův hlas.
„ Co je, kotě?“ zeptám se polekaně. Těžko by mohl něco tušit.
„ Ale smolím tady esej o nějaké knížce a nějak mi to nejde.“ Slyším jak v jeho hlase povoluje napětí a už skoro mluví normálně.
„ Víš, co mi udělal Markéta? Nastěhovala si sem svého přítele!“ svěřuji se naoko naštvaně, aby si nemyslel, že jsem z toho na větvi.
„ No to snad ne. Je hezký?“ ptá se naštvaně.
„ No, tak na tohle jsem se nezaměřovala To fakt nevím, navíc chodí s Markét!“ lžu jak když tiskne. Ale nemůžu mu přeci přiznat, že se mi Jakub šíleně líbí. Že poslední hodinu nemyslím na nic jiného, přehrávám si náš rozhovor ve vlaku a tak podobně. Hlavně mi v hlavě lítají ty pohledy, kterými mě častoval. Ono já to nechci přiznat ani sobě, že se něco děje. Takže tyhle zakázané myšlenky přebíjím Honzou. Ještě asi 10 minut klábosíme o ničem. Hovor nějak vázne, takže ho raději ukončím, vezmu skripta a učím se přechod romantismu na realismus.
Po hodince skvělé zábavy nad skripty uslyším klíče v zámku. Odtrhnu se od poznámek a hledím do Jakubovy rozzářené tváře.
„ Zajímavé téma, taky mě dost bavilo!“ drze pročítá moje barevné poznámky. Snažím se ho odehnat, leč marně, chce mi pomoct.
Za hodinu se spolu učíme, diskutujeme. Naučím se toho mnohem víc, než kdybych si to opakovala sama. Ten kluk má fakt přehled. Což mi strašně imponuje. Divím se Markétě, že nežárlí, asi si je Jakubem jistá. Jenže já jsem si zase jistá, že se mnou Kuba flirtuje.
„ No nic, jdu spát!“ oznámím později, když sedíme v kuchyni u hrnku čaje.
„ Dobrou noc, Veruš!“ popřeje mi Jakub a mě zatrne ve slabinách, co to se mnou sakra je??
„ Dobrou, Jakube!“ oplatím mu stejnou mincí. Markéta na mě vrhne zlý pohled, jako bych byla původcem toho všeho já. Raději zapadnu do pokoje, zalezu si do postele, napíšu Honzíkovi sms a usínám s myšlenkami na Jakuba.