Osud – část první(úvod)

Anotace: Je to takoví pokus o napsání nějakého kratšího příběhu, měl by být o holce, ktará to v životě neměla lehké, i když o tom zatím ještě neví, pokračování, pokud budete chtít napíšu.. ak pište komentáře :) díky...

„No tak počkej!“ uslyšela Lucie za zády.
„Ale mami, budou tam všichni,všichni z naší školy, všichni kromě MĚ a to jen proto že chceš jen na tu debilní chatu!“ normální, poslední dobou se hádaly skoro denně. Lucie už si ani nemohla vzpomenout kdy naposled spolu mluvili normálně. „Já už se o tom nechci bavit!, já tam prostě pudu!“ „Lucie je ti teprve 16 let, opravdu si myslíš…“ „Co!, že si sobecká a chceš někam jet, však ano proč ne chata by nám asi utekla viď, víš jak to je, musí být vždycky po tvém!“ s těmito slovy za sebou Lucie zabouchla dveře a šla do školy. Chodila na gymnázium v Praze, jen kousek od svého domu, který stál nedaleko od centra. Bylo tam rušno ale měla to tam ráda.. „Konečně jsi tady, už na tebe čekám nejmíň deset minut“ řekla Markéta, která byla její nejlepší kamarádkou. „Promiň, zase jsme se pohádali s mámou.“ Markéta se jen pousmála a řekla: „Proč mě to jen nepřekvapuje, co ten večírek můžeš?“ Odpověď už tušila NE. Vyšli spolu do 1.A třídy v prvním poschodí školy, usedly do lavice a znuděně čekaly až budou moci jít domů. Naštěstí už byl téměř konec školního roku a tak se ve vyučování nic nedělo, den utíkal jako voda. „crrrr“ zvonek, většinou ten nepříjemný zvuk ohlašující začátek nové hodiny teď zněl jako pohlazení, teď jim oznamoval že mohou jít domů. „Nezajdeš někam?“ zeptala se Markéta s lehkým úsměvem. „Vlastně proč ne, rodiče jsou stejně pryč a je pátek.“ Na to se Lucie rozběhla přímo do nejbližšího obchodu s oblečením. Totiž její máma a táta pracovali jako bytoví návrháři a tento víkend jeli za svým zákazníkem až za hranice ČR. Jejich firma v poslední době zažívala opravdový rozkvět. Odjížděli ráno hned po tom co Lucie ve zlosti opustila byt. Byla za to vděčná, nemohla mámu už a ni vidět. Měla jí ráda jenže, znáte to, rodiče se prostě někdy snést nedají. Navíc byla jedináček a tak jí hlídali jako by byla malé mimino a to bylo Lucii proti srsti. „Nezlob se, řekla Markéta, ale už musím jít domů je 17:56 a já slíbila mámě že budu do 18:00 doma.“ Jasně, no nevadí, pomyslela si Lucie. „Dobře, tak zatím ahoj.“ Markéta se začala vzdalovat a nakonec zmizela v jedné z menších uliček.
A je doma, Lucie vstoupila do nezvykle prázdného a tichého bytu. Výborně, zasedla si k počítači a začala plánovat program na víkend, a to bez omezení rodičů. Co asi bude dělat?...