Osud – část třetí(Hledá se Lucie)

Anotace: Tak a je tu pokračování... dosud se tento román jako zamilovaný nejeví, ale každá květina má nejdříve pupen a až potom květ... :)

„Na dálnici z Německa do Prahy havaroval osobní automobil ve kterém seděli dva pasažéři…“ zaslechla Lucie z televizních novin, roztřepaly se jí kolena, v duchu jí prolétlo tolik myšlenek a obav, …dva poměrně mladí lidé dnes zahynuli na dálnici D115, zřejmě nepozornost která má na svědomí jejich smrt zahubila i řidiče kamionu který se rozjetému osobnímu automobilu vpletl do cesty, zde se můžete podívat na fotografie z místa činu… Málem jí omylo, PANEBOŽE!, ta barva, to auto, ty fotografie… vždyť NE! To nemůže být pravda… roztřepanýma rukama vypla televizi. Když hlasatelův hlas umlkl, Lucie se posadila do křesla a přála si aby to byl jeden z těch hrozných snů co se lidem zdají v dlouhých nocích. Přála si aby to byl sen, ale nebyl…

* * *

„Co teď pane komisaři,“ dotázal se jeden z vyšetřujících pochůzkářů, jaký je další postup?“
„Teď co nejdříve musíme uvědomit rodinu a zajistit případné potomky, dejte se do práce!“ odpověděl komisař a v duchu si přál aby oběti neměli žádné děti. Pochůzkář Tom se pomalu dobelhal až ke svému autu, popadl vysílačku a řekl: „Všem jednotkám, hledají se nějaké informace o dvou zemřelých, jménem Adéla a Milan Svobodovi, jakmile něco zjistíte okamžitě mi dejte vědět.“ Ještě slabé zašumění zaznělo z vysílačky a následovala ticho které proplétalo jen houkání policejních aut. Teď jen doufat že se co nejdříve něco zjistí, i když by si přál aby po nich žádné děti nenašli…

* * *

To byla rána, celý svět se najednou zdál tak nedůležitý, máma a táta, dvě nejdůležitější osoby a už nejsou, Lucie nebyla schopna rozumě přemýšlet, první co jí napadlo bylo že to vzdá a něco si udělá, bezbolestná smrt, žádné starosti, trápení. Zvedla se z křesla a šla do koupelny skoro nevidíc přes obrovské slzy smutku a zlosti, zlosti sama na sebe že poslední co mámě řekla je, že jí nesnáší. Popadla krabičku s prášky a vysypala si je na ruku. Malé žluté oválky jí říkaly aby je spolkla, je to vysvobození od trápení, spása. Lucie zavřela oči a spolykala jich asi polovinu. Začala se jí motat hlava a …tma. Padla k zemi omámená prášky…

* * *

„Tak co, už máte nějaké informace?“ zeptal se pochůzkář Tom. Z vysílačky se po chvíli ozvalo: „Ano, mají dceru, jméno… kam sem si to jen napsal, a ano tady to je jmenuje se Lucie a bydlí v Praze nedaleko od centra“ Dobrá, přerušil Tom hlas z vysílačky, jedu tam, budete mě informovat a navigovat přesně k jejímu domu.“ S těmito slovy nasedl do auta, zapnul sirénu a sešlápl plyn. Věděl že v těchto případech je každá minuta drahá, pokud už dcera viděla zprávy mohla si něco udělat. Zoufalství je hrozná věc pomyslel si a ještě přidal… „Teď zahněte doleva, oznámil hlas z vysílačky, měl by jste vidět vysoký panelový dům modré barvy.“ Ano… vyděl ho. Rychle zabrzdil auto na chodníku před domem a vyběhl do prvního patra. Zazvonil a čekal.. nic. Jen prázdné ticho které se sem a tam toulalo po chodbách. Ještě jednou, znovu se dotkl tlačítka u dveří, opět stejná reakce… ticho. Neměl na vybranou. Dělal to nerad ale musel, rozběhl se naproti dveřím a vyrazil je. „Je tady někdo?“ „Prosím, ozvěte se!“ Z hlouby srdce se modlil ať zaslechne nějaký hlas nebo zašramocení, nějakou zmínku o tom že je někdo v bytě. Na tyto situace byl cvičený ale ještě nikdy to nedělal. Postupně začal prohledávat části bytu. Obývák, kuchyně, dětský pokoj.. ale koupelna.. je OTEVŘENÁ! Tom se obával nejhoršího. Když se rychlím krokem přibližoval uviděl bezvládné tělo mladé holky. Teď už byl u ní. Poplácal jí větší silou po tváři, ale nic se nestalo, pulz co pulz? Dvěma prsty ho zkoušel nahmatat ale.. moment.. mám pulz žije! Popadl vysílačku a přivolal záchranku. Hned co přijeli, naložili bezvládnou Lucii na nosítka a vezli ji do pražské nemocnice. Tom, který jí tímto možná zachránil život, se pomalu vrátil do auta a jel na stanici.

* * *

„Podej mi tu stříkačku!“ „Sakra, ztrácíme ji“ „Jeďte rychleji“ zmatené křiky které se rozléhaly po celé sanitce se navzájem jakoby obviňovali z toho v jakém stavu je Lucka. Řidiči bylo jasné že to musí zvládnout. Prokličkoval mezi kolonou aut a projel křižovatku. Konečně byli tam. Zmatené zdravotní sestry vyložily nosítka a odvezly omámenou Lucku dovnitř…

* * *

„Chudák, co s ní jen bude?“
Tom si vzal papír a začal jej vypisovat, protokol, který ho děsil už od té doby co nastoupil k polici, protokol pozůstalosti. Vypsal tam jméno Lucie Svobodová… věk? Výška? Váha? Věděl jen to že se jmenuje Lucie a přišla o rodiče. Kdo to doopravdy je, to netušil a co s ní bude to už vůbec ne…