Osud – část čtvrtá(Sociální pracovnice)

Anotace: poslední z těch méně záživných a smutnějších dílů, dále už začíná radost smích a možná i něaká ta láska... třeba ten osud nebude tak zlí jak se zdá...

„Jen je omámená, za chvíli by se měla probudit“ Lucie pomalu otevírala těžká víčka a spatřila mladou ženu v červených šatech. „Tak vidíte, zajásal doktor, už je zase s námi“ „Kde to jsem, co se stalo?“ zeptala se tázavým tónem Lucka „Jen klid, přistoupil k ní lékař, jsi v pražské nemocnici na dětském oddělení, byla jsi omámená silnými antidepresivy.“ Víc jí v tuto chvíli nechtěl říkat. Vypadalo to, že Lucii tohle vysvětlení stačilo. „Dobrá, tak mi tě tu necháme, ještě se za tebou přídu podívat.“ Pravil lékař, když odváděl tu ženu v červených šatech z pokoje. „Teď bych ji nechal odpočinou, přeci jenom zažila velký šok, ztráta rodičů je hrozná věc.“ „Ano jistě, máte pravdu, přídu zítra a promluvím si s ní, kdy myslíte že by jste ji mohli propustit?“ „Myslím že už zítra.“ Křikl lékař když odcházel dlouhou chodbou k dalšímu z pacientů.“

* * *

Lucii začalo pomalu docházet co se stalo. Vzpomínala si jak snídala a potom uslyšela hlas televizní reportérky oznamující hroznou nehodu na D115. Ano. Už se zase vrátila do toho hrozného snu. Ale co teď, prarodiče jí zemřeli už dávno a nikoho jiného nemá, sourozence, příbuzné, co s ní jen bude. Plná strachu se otočila na leví bok a zahleděla se z okna. „Proč jen nemůžu být jako pták, odletět od všech problému, kdykoli.“ Pomyslela si a vzápětí usnula.
Na další den ráno už byla Lucie vyrovnaná se svým osudem. Smířená s tím co se s ní bude dít. „Ahoj Lucko, skoro se lekla, hlas mladé ženy jí vytrhl z myšlenek, jmenuji se Natálie Hronová, sociální pracovnice a jsem tu proto abych ti pomohla.“ „Vím že…“ „Nevíte nic!“ Přerušila jí Lucie „Vy vůbec nechápete jak se cítím, jak mi je!“ „Ale vím, odporovala Natálie, když mi bylo deset ztratila sem rodiče při jedné z našich výprav do zahraničí, vidím ten den jako dnes… jak se proti nám řítí stříbrný kadilak, pak jen hlasitý náraz.“ „Probrala jsem se v nemocnici kde jsem strávila hodně času.“ Žena seděla na Lucčině posteli a vyprávěla jí co se tenkrát stalo, bylo jí ji líto, věděla jaké to je žít bez rodičů. Možná proto si Lucku přiklonila na svou stranu a budila v ní tolik důvěry a klidu. Vysvětlila jí že jí teď umístí v jednou z domů dětí a to proto že nenašli žádné žijící příbuzné. Bohužel…
„Připoutej se,“ Lucka seděla na předním sedadle teď už uhánějícího auta, které jí vezlo někam do neznáma, někam kde měla začít svůj nový život…
„Tak jsme tady, Lucie vem si své věci a pojď za mnou.“ Poslechla, natáhla se na zadní sedadlo pro tašku a vylezla z auta. Sluneční paprsky jako by jí probodly, na chvíli zaslepená tím přívalem světla. „No tak, kde jsi!“ „Už běžím, moment“ Lucka se rozkoukala a vydala se za Natálií do velké budovy s nápisem Dětský domov. Natálie jí ukázala kde pude spát, toalety, jídelnu, vysvětlila jí jak to tady chodí, úplně normální život akorát.. v dětském domově? Sice to není nejlepší ale aspoň něco. „A Lucko, pamatuj si kdybys cokoli potřebovala, nebo jsi si chtěla jen popovídat tak tady máš mou vizitku, jo a ještě něco, někdy sem chodí nějaké pěstounské rodiny a vybírají si nějaké děti, tak třeba budeš mít štěstí a někomu se zalíbíš.“ S těmito slovy a úsměvem se otočila a odešla. „Tak, jsem zase sama, pomyslela si Lucie.“ Pěstounské rodiny se jí vůbec nezamlouvaly ale co měla dělat, třeba jí osud přivede nějakou, která jí bude mít ráda a kde se bude cítit dobře. Třeba jí osud dá druhou šanci…