Osud – část šestá (Stěhování)

Anotace: Jak to bude s novou rodinou? Lucka zažije dalši smutné chvíle? A co konečně ta láska?... :) [promiňte za něaké ty chyby;-)]

Lucku ze vzpomínek vytrhl až nezvyklí klid. Slyšela jen sekačku, která se vzdaluje a přibližuje, vzdaluje a přibližuje. „Ahoj Adame, tak jsme tady!“ Huh co, Lucce to až teď došlo, no jasně už byla na místě, ten krásný velký dům nepatřil nikomu jinému než Kateřině a Adamovi, jejím novým rodičům. Hned co je Adam zahlédl vypnul sekačku a s velkým úsměvem je šel přivítat. „Ahoj Lucie, já jsem Adam, doufám že se ti tu bude líbit.“ Ještě aby ne pomyslela si Lucka, to byla změna, čerství vzduch, ticho, z malého bytu 3+1 do obrovského domu s velkou zahradou. „Dobrý den“, vypadlo z ní nakonec. „Ale prosím tě, žádné vykání, říkej mi Adame, a jí Kateřino, viď zlato?“ A otočil se na Katku. „Jistě, no nestůjme tady, poď, ukážu ti dům a potom si sedne ke kávě a popovídáme si.“ „Páni, udivila se Lucka, to není dům to je hala!“ Na to se oba rozesmáli. „Ano je prostorný, dost místa pro nás všechny.“ „Mami mami, kdo je to?“ zeptal se malinký Marek, který přiběhl ze svého pokoje. Byl malí a rozcuchaný, tmavé kratší vlasy mel roztřepané všemi směry. „To je Lucka, vysvětlovala mu, bude tady s námi odedneška bydlet.“ „Ahoj Lucko, řekl Marek a podával mi malou ručku na přivítanou.“ Ahoj, řekla Lucka a podala mu svou ruku, poznání větší. Takoví malí milí tvoreček, vždycky si přála mít mladšího sourozence. „A, kde je Lukáš?“ „Je na výletě se školou, včera odjeli“ Dobrá, kde asi budu mít pokoj. V zápětí na svůj dotaz dostala odpověď. „Miláčku, řekl Adam, ukaž Lucce její pokoj, já mezitím udělám to kafe.“ Katka vyšla po schodech a pobídla Lucii ať jde za ní. Žlutá barva jí příjemně překvapila, pořádek a velká okna pod kterými byl psací stůl. Malá postel vedle něj, která byla nově povlečená, krásně ladila se žlutými stěnami. Nádhera, tady se jí bude líbit. Jakmile si vybalila věci které si sebou přinesla, šla dolů aby si popovídala se svými.. rodiči? „Á tady ji máme, už jsme si mysleli že nepřijdeš“ „Tak nám o sobě něco pověz.“ Vyzval jí Adam. Není co pomyslela si Lucka.

* * *

„Sfoukni svíčku!“ „Fůů, fůůů“ na druhý pokus svíčka zhasla. Tak už je naší dceři jeden. „Podívej, Lucinko co pro tebe mám.“ Řekl příjemný hlas a ukázal jí obrovského plyšového medvěda. „Ale musíš si pro něj dojít,řekl další hlas, který popadl Lucinku za ruce a vytáhl ze sedačky. Ťap, ťap. „Výborně!, zajásal táta, když pomohl Lucince dojít až k Méďovi. To byly její prví narozeniny. Další důležité okamžiky na které si vzpomínala byli první samostatné krůčky, nástup do školky, jak poprvé musela zůstat delší dobu sama mezi cizími lidmi. Nástup do první třídy, každý další rok školní docházky, každé narozeniny. Každým dnem rostla a dospívala. Když se blížili příjmačky, tak se musela rozhodnout co dál. „Prví důležité rozhodnutí“, jí říkala máma. Nakonec se rozhodla podat si přihlášku na Gymnázium. Tam také potkala svou kamarádku Markétu.

* * *

„No a studuji tam do teď.“… dovykládala v rychlosti svůj dosavadní život Lucie.
„A co kluci, nezmínila ses o nich?“pozlobil Lucku Adam. „S klukama to zatím není valné“ odpověděla mu. Tak tam seděli a dobře se bavili. Jak tam tak seděli asi přestali mít pojem o čase, přišel malí Marek a chtěl se dívat na večerníček. Katka zapla televizi a všichni se společně s ním dívaly na Krtečka. „Pojď, ještě ti popřeju dobrou noc“, řekla Katka když nesla Marka nahoru do jeho postýlky. „No já už půjdu taky spát“, Lucka se zvedla a vyběhla do svého pokoje. „Dobrou!“, zakřičel za ní Adam.
Vyčistila si zuby a převlekla do pižama. Lehla si do měkké a voňavé postele, byla unavená. Ležela na boku a dívala se do tmi. Ucítila u srdce prudkou bolest, to jak si vzpomněla na své rodiče, kteří už tu nejsou. Začala ji po tváři stékat slza. Zabořila hlavu do polštáři aby nikdo neslyšel že brečí. Na první pohled tvrdá ale uvnitř jemná a citlivá osůbka. Polštář byl promočený od záplavy slz. Lucka jej proto otočila na druhou stranu a pokusila se usnou. Zítra jí čeká těžký den.
Na druhý den ráno jí probraly teplé paprsky. Podívala se na hodinky a uviděla 06:16. Divné. Vždycky vstávala jako poslední a teď se jí nechtělo znova usnout. Vylezla tedy z postele z myšlenkou že se půjde pokusit najít něco k jídlu. Sešla po schodech a našla kuchyň. Otevřela ledničku, vytáhla z ní jogurt a otočila se. Tlumená rána, to spadl jogurt který se rozlil po podlaze. „Prokrista!, to jsem se lekla, Kdo jsi?“ až teď si všimla Lukáše, který seděl celou dobu za ní u jídelního stolu. „Já tady bydlím řekl ješitným tónem, mimochodem sem Lukáš, Těší mě!“ žádná reakce na jeho pozdrav. Zvedl se a odešel. Proboha, takoví trapas. Lucka tam stále ještě pět minut jak v šoku. Pod nohama měla rozlitý jogurt a na sobě směšnou košili s medvídky. Pomalu si sáhla na hlavu, ještě lepší, byla rozcuchaná jak vodník Česílko. Rychle uklidila následky jogurtu a šla zpět do pokoje. Učesala se, oblékla a čekala.V sedm hodin se začal probouzet celí dům. Katka přišla pro Lucku aby jí řekla že je snídaně. K jejímu překvapení byl tam i Lukáš. „Co tady děláš, zeptala se Katka, měl si být na výletě, nebo ne?“ „Ano to měli jenže se jim tam prohnal silný vítr který zničil chatu na které jsme měli být ubytováni“, vysvětluje Lukáš. „Peníze nám zítra vrátí“ Lucka seděla u stolu a sledovala Lukyho. „Takový trapas“ opakovala si v duchu. Lukáš je jí moc nelíbil, vzhledově teda jo ale jinak…, měl světlejší krátké vlasy a vytvarované svalnaté tělo. „Lucko, haló slyšíš mě?“ Adam ji z myšlenek probral „Jo, jo slyším proč?“ „Už musíme jet pro ty věci, pojď odvezu tě tam.“ Vzal si klíče od auta a šel ven. Ne! Tak se jí nechtělo vrátit do svého bytu. Ta tragédie z něj přímo sálala….
„Máš klíče?“ „Ano mám“ odpověděla Lucie, která stále před vstupními dveřmi modrého paneláku. Nechci tam! „No tak běž na co čekáš?“ Lucka vzala klíč a vsunula ho do zámku, vstupní dveře povolily. Pár schodů a.. je tam. Teď jen stačilo otevřít dveře jejího bytu. Byly spravené, to asi domovník, pomyslela si. Vybrala další klíč a pomalu jej vsouvala do zámku. Otočila. Začala pomalu otevírat dveře. Jakmile je otevřela, jako by ji zaplavila vlna vzpomínek. U tohohle stolu jsme slavili mé první narozeniny. A ta ložnice… máma, táta, jsou mrtví! Vběhla do svého pokoje v naději že vzpomínky zůstanou na jeho prahu. Ale nikoliv. Hned vedle postele stál velký medvěd. „Ale musíš si pro něj dojít“ ještě teď cítila pevný a zároveň jemný tátův stisk který ji vedl,když si pro něj tehdá šla. Popadla jej do náručí a začala brečet. Adam k ní pomalu přišel a obejmul jí. „Neboj, to bude dobrý, čas zhojí všechny rány.“ Vem si své věci a pojď!, okřikla se v duchu Lucka. Přitáhla z auta dvě krabice a naházela tam vše co potřebovala. Ještě vzala podpaží Méďu a mohla jít. Sbohem, už se tu nemínila nikdy vracet. Cestou dolů nechala klíče od bytu domovníkovi, který ji vyslovil upřímnou lítost. Nasedla s věcmi do auta, které se po chvíli dalo do pohybu…