Vyvrhel 3.

Anotace: Co dělat, když vás společnost odsoudí? Lze získat druhou šanci?

Scházela pomalu po točitých schodech do kuchyně. Opatrně, aby si jí nikdo nevšiml. Popravdě dnes ráno se musela přemáhat víc, než obvykle, aby z postele vstala. A nebylo to jenom proto, že domů přišla až nad ránem a nebyla tudíž ani pořádně vyspalá. Po tom nočním incidentu neměla chuť vidět nikoho – natož rodiče.
U stolu seděl její otec nad svými ranními novinami a stěžoval si. Tak jako vždy ráno. Nejspíše uklidňující rituál. Stěžoval si na spoustu věcí – na politiku, na vraždy, na loupeže, na slavné osobnosti, na nehody – no prostě na vše. Jako zástupy lidí i on žil ve vizi, že kdyby stát řídil on, bylo by všechno lepší.
,,Hele, já vám říkám, že ať si říká kdo chce, co chce, ale zlatí komunisti! Kdepak ta dnešní demokracie! No zrovna tady čtu, že nějací kluci pobodali spolužáka! To se teda za našich dob stát nemohlo. Ale stačilo by pár ran na holou a oni by zpívali jinak. Kam ten svět spěje? Když lidi dovolej, aby nějakej mafián psal knihy a oni je ještě čtou! Takovej idiot, ten Mach!“ vedl tradiční monolog, zatímco její maminka myla nádobí. Dívka si všimla, že má roztržený ret a pod okem se jí vybarvuje monokl. Zřejmě další z otcových výlevů hněvu. Ještě že včerejší noc strávila venku.
,,,Co říkáš, Stáňo, mám pravdu?“
Mamka mlčela a tvářila se, že ho neslyšela.
,,Mám pravdu?!!“ zařval na ženu.
,,Ano, máš pravdu.“ Odpověděla koženě. Asi nechtěla přivolávat další rozepře v už i tak napjaté atmosféře. Zase se chovají jakoby se nic nestalo. Je to tak vždy. Bouřlivá hádka a ranní vystřízlivění. Už jí to štvalo. Cožpak tohle někam vede?
Tiše – jakoby nic – se vkradla do kuchyně, aby ukořistila něco k jídlu.
,,Markéto, v novinách píšou o tom tvém zázraku!“ oslovil ji otec s úšklebkem. Strnula. Už zase. Proč ho nenechaj na pokoji? Bulvár i otec…
,,Jen si to poslechni: David Mach, nevyrovnaný vrah s mesiášským komplexem v rozhovoru, který nám poskytl, prohlásil: Změnil jsem se a nedám si pokoj, dokud někoho nevzburcuju. Probuďte se!“ předčítal posměšně. Bůhvíproč se jí prsty samovolně sevřely v pěst. Rozhodla se mu to oplatit:
,,No a?“ řekla Markéta: ,,alespoň se o něco snaží, narozdíl od někoho…“
,,Co tím krucinál myslíš?!“
,,Ale nic…“ odtušila.
,,Abys věděla, mladá dámo, zakazuji ti cokoliv od toho mafiána číst, rozumělas?!“
,,Jenom proto, že mu vadí, jak se lidi k sobě choval, jenom protože mu nerozumíš ho odsuzuješ?!!!“
,,Já mu rozumím, dceruško! Prachy – o to mu jde! Zviditelňovat se! A vůbec, co si to ksakru dovoluješ se mnou takhle mluvit?!!!“ zahřímal na ni.
Bylo jí to jedno. Najednou kdesi v sobě nalezla sílu postavit se mu. Její trpělivosti i nervy právě selhaly, takže tomu přetlaku v sobě musela přenechat průchod. Ano, řeknu mu svůj názor pěkně do očí!
,,Budu s tebou mluvit, jak budu chtít!“
,,Markéto, chovej se laskavě k svému otci slušně!“ pokárala ji matka.
,,Otci? Ztratil právo se tak nazývat, když mě uhodil! Nechte mě bejt! Nechtě mě už všichni na pokoji! Už mě ty hry nebaví, víte? Hrajeme si na klidnou rodinku vůči okolí, ačkoli tomu tak není! Už mě nebaví věčně předstírat, že jsem upadla na schodech, když mám modřiny, už mě nebaví o svém otci mluvit s láskou a úctou! Víte, jaké to je, když jste nuceni dennodenně uléhat se strachem, že se váš otec vrátí domů opilý a zmlátí vás?!!!“ křičela na oba.
,,Cos to řekla?!“ zavrčel.
,,Slyšel jsi.“ Odsekla.
Její otec vstal prudce od stolu, až spadla sklenička a roztříštila se o podlahu. Markéta rychle popadla nějaké jídlo, hodila si brašnu na záda a třískla dveřmi.
,,Kam si myslíš, že jdeš?!“
Ona ho však už neslyšela.