Já, anorektička

Anotace: omlouvám se za dlouhou přestávku, ale o prázdninách moc nestíhám.. :-) 8. kapitolka..

Sbírka: Já, anorektička

8.
Koblížky plněné džemem, hranolky, čokoládové tyčinky se mi míhaly před očima a já je do sebe cpala jak pominutá.
„Néééééé.“ Vzbudila jsem se s vyjeknutím a zpocená po celém těle. Naštěstí jsem ležela ve spacáku a nikde na mě neútočily žádné kalorické bomby. Začíná mi z toho žrádla hrabat. Napadlo mě, ale tuhle myšlenku jsem ihned zahnala někam do zákoutí. Já chci být přece jen hubená. Nic víc. Bylo čtvrt na jednu ráno. Předposlední noc na chalupě. Všichni chrněli. Nejspíš se snažili načerpat energii na poslední pařbu. Kluci přes den přitáhli z vesnice litry chlastu a bůhví čeho ještě. Asi zítřek, vlastně už dnešek, bude docela mazecký. Bylo mi smutno. Odjet z tohohle krásnýho místa se mi vůbec nechtělo.
„Nevíte někdo, kde mám tu fusekli?“
„Kterou myslíš? Ty cos nosil první týden nebo ty druhý?“ Zvedla Magda obočí a zazubila se na Patrika.
„V holčičím pokoji asi nebudou.“ Ujistila ho Míša.
„Něco se válelo pod stolem na zahradě.“ Přidala jsem se.
„Vtipný. Kdybyste je náhodou někdo potkal, tak mi je dejte.“ Odešel Patrik pryč.
„Zapomeň. Těch se nikdo ani nedotkne.“
Celý den probíhal v balící atmosféře. K obědu byly neurčitý zbytky. Takže kdo si co urve, což v mém případě znamenalo nic. Kdykoliv jsem měla čas, tak jsem se nenápadně po očku dívala na Kristiána. Taky mě párkrát nachytal na švestkách. Sakra. Ale vždycky se hrozně krásně usmál. Jéé.
Celý den utekl strašně rychle. Kluci rozdělali poslední ohýnek a mně bylo tak nějak smutno. Představa, že už neuvidim Kristiána, mě děsila. Bylo mi na nic. Naplnila jsem si skleničku nějakou alkoholickou tekutinou a snažila se potlačit myšlenky na odjezd.
„Už bys asi neměla.“ Sebral mi Filip z ruky pití.
„Jseš snad můj táta nebo co?“ Ohradila jsem se.
„Ne. Ale vim jak ti bylo minule.“
„Jo, to jsem trošku přepískla. Ale dneska je to teprve třetí.“
„Teprve.“ Ušklíb se a odešel. Zaměřila jsem svůj zrak na druhou stranu ohně. Seděl tam Kristián a zrovna šeptal něco do ucha Magdě a ta se vesele smála. Míša vedle nich vypadala naprosto otráveně a za chvíli se zvedla a šla do domu.
„Můžu si na chvíli přisednout?“ Objevila se u mě moje sestra.
„Jasný.“
„Víš, jen jsem Ti chtěla říct, abys dneska neudělala nějakou blbost, který bys pak mohla litovat.“ Dořekla Agáta a šla se někam s Lukášem projít.To myslela jako ten chlast? Zůstala jsem sedět sama. Patrik telefonoval s Radkou, brácha, Filip a Kristián o něčem diskutovali a Magda se vypařila.Zvedla jsem se, že si dovnitř zajdu pro mikinu, docela se ochladilo. Vyhrabala jsem vršek z batohu, pro jistotu zbytečně zkontrolovala mobil a chtěla jsem si zajít do kuchyně pro obyčejnou vodu. Cítila jsem jak mi předešlé nápoje stoupají do hlavy. Otevřela jsem dveře a před sebou spatřila Míšu a Magdu, ale trošku jinak než jsem si myslela. Ty dvě se líbaly. Ihned jsem zabouchla. Ehm, tak to jsem ani netušila. Proč mi o tom někdo neřek? Byla jsem trošku zaražená. Pak se otevřeli venkovní dveře a dovnitř vešel Kristián a měl zamířeno do kuchyně.
„Tam bych nechodila.“ Zarazila jsem ho.
„Proč? Snad tam nestraší?“
„Ne. Ale jsou tam holky.“
„Jaký?“
„Míša s Magdou.“
„Ony mě neukousnou.“
„Abys je nerušil.“
„Já hezky zaklepám.“
„Pro co tam jdeš?“ Zeptala jsem se.
„Pití. Už dochází.“ Zašklebil se.
„Aha.“
„Nějaká smutná ne? Chybí Ti má společnost?“ Zajiskřilo mu v očích.
„Ohromně.“ Snažila jsem se, aby to vyznělo ironicky, ale doopravdy to byla pravda.
„Fakt? Tak moment vydrž. Donesu jim basu a pak můžem,hm, třeba pokecat.“ Proklouzl do kuchyně a já se posadila na schody.
„Tak za chvilku.“ Usmál se a šel ven. Po čtvrt hodině jsem se už začínala nudit a naštvaná jsem se zvedla, že půjdu spát. Když jsem chtěla vejít do pokoje, uslyšela jsem na schodech dupot a vzápětí se přede mnou objevil kluk, co mi už tak strašně dlouho leze do snů.
„Snad ses na mě nechtěla vykašlat?“ Zatvářil se zraněně. „Absolvuješ návštěvu u nás?“ Zavedl mě do klučičí místnosti.
„Tady se můžeš posadit.“ Upravil trochu svůj spacák.
„Dík.“ Dřepla jsem si a on vedle mě.
„Jak se těšíš domu?“ Začala jsem, protože mě to ticho znervózňovalo.
„Nevim. Já se tam totiž skoro ani neohřeju. Razim s partou na vodu.“
„Fakt? A kam?“
„Na Vltavu. Byli jsme i loni a stálo to za to.“
„To věřim.“ Koukla jsem na něj, naklonila se k němu a udělala to, na co jsem už měla takovou dobu chuť. Políbila ho.
„Teda ty se nezdáš.“ Usmál se,položil mě na spacák a líbal.Pak zajel svýma rukama pod moje tričko a to mi pak sundal.
„Ehm, máš holku?“ Vyhrkla jsem, když se mi snažil rozepnout kalhoty. Na chvíli se zarazil a pak vydechl: „Ne. Nemám.“

Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat. Ale věděla jsem, že naši přijedou hodně brzo ráno, tak mi nic jiného nezbývalo. Když jsme s Agátou opouštěli chatu, všichni ještě spali.
„Ty jseš nějak pohublá, Evo.“ Přivítala mě mamka a kritickým pohledem se na mě zadívala.
„Ale ne. To je jen tím, žes mě dlouho neviděla.“ Řekla jsem a radši rychle zalezla do auta. Mamka se s vysvětlením, ale nespokojila. Ještě cestou do mě hučila.
„Jedlas něco? No tak Agáto, jedla?“
„Mami, já jí nekotrolovala každou minutu. Ale něco jedla.“
„Doma jsem vám upekla čokoládový perník.“ Usmála se mamina a dala pokoj a já si v klidu mohla zapnout do sluchátek hudbu. Furt jsem se vracela k dnešní noci. Nelitovala jsem toho. Ale já blbá si od něj ani nevzala číslo.
„Nechutná Ti?“ Divila se mamka, když jsem se perníku ani nedotkla.
„No to ne. Já si ho vezmu do pokoje jo? Potřebuju si ještě něco zařídit.“ A i s talířkem jsem odešla. Perník jsme nasypala do sáčku a dala do šuplíku. Až půjdu ven, tak ho vyhodim. Zacvičila jsem si padesát sklapovaček a dala si srázek s Lenkou.
„Ahoooooj.“ Objala mě.
„Jsi zhubla ne?“ Podivila se.
„Co s tim všichni máte? Jsem úplně stejná.“ Odpověděla jsem jí a nepřiznala, že váhá mi ukazuje o další dvě a půl kila míň.
„Tak se nenaštvávej. Jak vůbec bylo? Povídej, přeháněj.“ Usadila se na lavičku.
„No vlastně dobrý.“ Nějak mě přešla náladat povídat jí o noci s Kristiánem.
„Tak to jsem ráda.“ Usmála se.
„Co ty?“
„Víš, ehm, něco se stalo.“
„Co?“
„Já s Liborem už spala.“ Řekla. Jak nečekané, drahá kamarádko, když spolu jedete pod stan.
„Hm.“
„Ty mi na to řekneš jen hm?“
„A co bych měla?“
„Já nevim. Trochu nadšení, ne?“
„Promiň. Mám jen nějakou špatnou.“
„V pohodě. Chápu.“ A obejme mě. „Stalo se něco?“
„Ne. Vůbec nic. Já už musim.“ Vyhrknu, zvednu se a rychle zmizim. Asi bych v její přítomnosti už dýl nevydržela. Zmítají se mnou rozpúrný pocity a sama se v nich nevyznám. Večer vyťukám Lence smsku s omluvou a jdu se rozčesat. Projedu kartáčem vlasy a zůstanech jich v něm víc než obvykle. Asi budu muset začít jíst nějaký vitamíny. Tímhle způsobem bych byla za chvíli plešatá.