Osud – část devátá(Anděl strážný)

Anotace: Tak po delší době dodávám další díl OSUDU. Zase smutnější ale ve své podstatě krásný ;-) však uvidíte. (PIŠTE KOMENTÁŘE, BODUJTE)Díky :)

„Lucko, vstávej.“ Něžný hlas, který nemohl patřit nikomu jinému nežli Lukášovi. „Co?“ „Žádný co, vstávej.“ Řekl Lukáš s úsměvem. „Je oběd, usnula si, vzpomínáš?“ Jo, včerejšek… radši bych si nevzpomínala. „Jo, vzpomínám…“ řekla Lucka smutným hlasem. „Promiň, to jsem nechtěl.“ Omluvil se Luky, který asi z mého hlasu pochopil že udeřil na tenkou strunu. „Není proč se omlouvat, nic si neproved“ řekla jsem a snažila se na své tváři vykouzlit alespoň náznak úsměvu. „No tak, kde jste?“ „Jak dlouho budu čekat s tím obědem?!“ zakřičel Katčin hlas z kuchyně. „Už jdem,“ zakřičel Lukáš a sešel e schodů. Lucka se trošku upravila a šla také dolů.
„Bylo to vážně moc dobré zlato.“ Řekl Adam který se ještě teď oblizoval za ušima. „Tak to jsem ráda že ti to chutnalo.“ Katka vstala a začala odnášet talíře ze stolu. Adam šel za ní a začal jí líbat. Lukáš a Lucka se na sebe podívali a malinko se usmáli. „Někdy by jsme to taky mohli zkusit.“ Řekl Lukáš a zasmál se. „A ty bys chtěl?“ zeptala se Lucie s kamennou a naprosto vážnou tváří. Lukáš se na ni znova podíval a smál se. Bez odpovědi. Takže asi ano? Lucka se ve vnitř najednou cítila nějak líp… už né tak prázdná a sama. Zamračila se na Lukáše aby věděl že to nebude lehké a malinko ho kopla pod stolem. Co se škádlívá… „Au!“ zakřičel Marek. „Kdo mě to kopl?“ chudáček nechápal co se děje a začal plakat. Lukáš a Lucka se začali hlasitě smát. „Slyšíš?“ psss „Adame poslouchej“ Adam přestal Katku líbat a zaposlouchal se. „To je přeci Lucka, směje se.“ „Jo, to je Lucka a už se zase směje, nechápu co s ní ten Lukáš dělá.“ „Asi má na ni dobrý vliv.“ Adam se ušklíbl a pokračoval v líbání.
„Pojď Lucko, něco ti ukážu.“ Lukáš vzal Lucko za ruku a táhl ji do svého pokoje. Věřila mu, neměla jediný důvod mu nevěřit. „Co mi asi chce ukázat?“ pomyslela si Lucka a nechala se vést až do pokoje. Lukáš zavřel dveře a šel pro něco do skříně. Vytáhl malou krabičku tak akorát na něco velmi malého, jako například… Lucka se zarazila nad tím co ji napadlo, na prstýnek? „Otevři ji.“ Vybídl ji Lukáš. „Co v ní je?“ zeptala se nedůvěřivě Lucka. „Tak se podívej.“ Ten krásný úsměv… Otevřela pomalu krabičku a uviděla zapínání stříbrného řetízku, co měl na sobě něco pověšeného. A? Vyselo na něm A. „Proč A? zeptala se zvědavě Lucka. Lukáš chvíli váhal. Udělal dobře, neměl přeci jen s jeho koupením a darováním počkat? Aby si to nevyložila špatně… „To je A jako… Anděl. „Anděl.“ Zopakovala. „Je krásný.“ „Líbí se ti?“ řekl nadšeně Lukáš a zapnul jí ho kolem krku. „Ano líbí, a moc“ „Pročpak si mi ho dal?“ nedalo jí to a musela se zeptat. „No protože, protože jsi a jsi…“ Zakoktal se a zčervenal. „Co?“ zeptala se a viděla jeho rozpaky. Usmála se a políbila Lukáše na tvář. „Děkuji.“ Řekli oba jednohlasně. „Za co děkuješ?“ zeptala se Lucka. „Za tu pusu“ Usmáli se na sebe a dívali ze z očí do očí. Byl tak milí a pozorný.
„No tak už je večer, běžte spát, pojď Marku odnesu tě do postýlky.“ Řekl Adam když večer procházel po chodbě. „Tak co je?“ „Spát“ usmál se a odnesl Marečka. „Dobrou řekla Lucie. „Dobrou“ přidal se i Lukáš a zavřel dveře do pokoje. Chvíle ticha a jen letmé pohledy které si Lucka s Lukášem vyměňovaly říkaly že Adam už je pryč a oni můžou se zase bavit. „Lucko, šeptl Lukáš,nechtěla bys něco ukázat?“ „Ukázat?“ udivila se Lucie. „Ano, půjdeš se mnou?“ „Kam, kam jít, vždyť je večer a ven nemůžeme, máme to zakázaný.“ Lkáš se usmál a ukázal na své otevřené okno. „Chceš utéct?“ „Jo.“ „Jen na chvíli pojď, prosím.“ Lucka se usmála, Lukšovému pozvání nemohla odolat.. Lukáš vyskočil oknem na střechu a slezl po okapu. „Honem pojď!“ křičel na Lucii ze spodu. „Já se bojím“, řekla lucka a váhavě vylezla ven. „Neboj, když tak tě chytnu.“ Usmál se Lukáš a otevřel svou náruč. Lucka slezla dolů a podala Lukymu ruku. „A kam že to jdem?“optala se. „Dej mi ruku a uvidíš.“ Po chvíli chůze došli na docela opuštěnou cestu, která vedla podél lesa. „Co tady budeme dělat?“ „Ještě kousek a uvidíš.“ „Věříš mi?“, zeptal se Lukáš. „Ano, ano věřím.“ Konečně, došli na mýtinku v lese. „Páni, tady je krásnej výhled na hvězdy.“ „Jsem rád že se ti tu líbí“ špitl Lukáš a pevněji Lucii stiskl ruku. Dlouho tam leželi, leželi mlčky a pozorovali hvězdy. „Je pozdě Lukáši, měli by jsme jít domů.“ Žádná odpověď či souhlas. „Luky!“ „No tak posloucháš….“ Lukáš jí umlčel polibkem. Lucie nechápavě koukala do jeho očí. „Ale stejně už musíme jí…“ Další pusa. „Nech toho jo“, usmála se. „Tak pojď, pojď domů“ Smáli se. „Počkej“, řekla Lucie když už byly na cestě, která vedla podél lesa. „Ještě si odskočím.“ „Dobře, ale neuteč mi.“ Usmál se a pustil jí ruku. Lucka přecházela cestu a dívala se mu do očí. Světlo. Troubení. Lucie v mžiku pochopila že se blíží nějaký vůz. Znovu se podívala na Lukáše, který běžel směrem k ní. Světla už byly blízko, bylo pozdě… „Lukáši!!“…

* * *

„Pip, pip, pip…“ „Né!!“ „Puste mě!!“ Lucie se ze všech sil snažila vyprostit Adamově a Kačenčině pevnému stisku, který jí bránil jít k Lukášovi, který ležel na jednotce intenzivní péče v pražské nemocnici. „Lucko, teď tam nemůžeš jít.“ Řekl Adam a utřel si slzu, která se mu kutálela po tváři. „Puste mě!“ opakovala Lucka. Adam to dál nesnesl a stisk povolil. Lucka se rozběhla k Lukášově pokoji před kterým stál Lékař. „Smím jít dál“, zeptala se Lucie, která skoro neviděla přes potoky slz. Lékař uviděl její bolest a dovolil jí pět minut.Vtrhla do pokoje a sedla si vedle Lukáše. Držela jeho ruku, pevně a přitom tak něžně. „Promiň, promiň Lukáši, měl si mě tam nechat, to mě mělo srazit to nákladní auto né Tebe. Proč si tam skočil, proč si mě odstrčil a sám spadl na mé místo? Proč!!“ „Já Tě miluju Luky, slyšíš miluju Tě, teď mi nesmíš umřít prosím… Sklopila hlavu a opřela si jí o Lukáše. „Cítíš mě?“ „Sem tady, prosím.“ „Promiňte ale už musíte jít, utrpěl velké poranění hlavy a ztratil mnoho krve.“ Řekl Doktor a vyprovodil Lucii ven. „Mel štěstí v neštěstí“ řekl „Málo kdo takoví náraz přežije, asi nad ním stál Anděl strážný.“ „Asi“ špitla Lucka sedla si na lavici vedle dveří. „Anděl,“ řekla si a našla na krku řetízek s velkým A. Musel nad ním stát Anděl strážný…