Osudové setkání

Anotace: rozhodla jsem se, že napíšu povídku na pokračování... Nevěděla jsem do které sekce ji zařadit, tak doufám že to bude to pravé ořechové. Budu Vám vděčná za komentáře:)

Rozhlédnu se po salónu a jsem naprosto spokojená, jak to tady jde. Svůj salón jsem založila před dvěma lety s minimálním kapitálem. Ale šlo to, pomalu jsem rozšiřovala sortiment a tím lákala více zákazníků. Mnoho pomocníků jsem si nemohla dovolit, tak jsem tu práci musela zastat sama, což mi vůbec neuškodilo a já se dostala do tajů téhle práce.
V současnosti zaměstnávám už šest zaměstnanců a jsem na sebe patřičně hrdá. Svou práci vykonávám dobře a když nastanou nějaké problémy, mám spoustu přátel a známých, kteří mi s tím pomůžou.
„Sáro? Přišlo zboží, musíš podepsat papíry.“ Vytrhne mě z úvah Danka, jedna z kadeřnic.
„Jo, jasně. Už tam mířím.“ Nikdy bych nevěřila, že mě taková práce bude bavit a přesto všechno papírování a placení účtů to dělám s chutí.
Když znovu dosednu v kanceláři do křesla, vyplním pár objednávek, podepíšu výplatní listiny a zvedám telefon, abych zavolala Valerii, mé nejlepší kamarádce.
„Prosím.“ Řekne mi do telefonu celá udýchaná, jakoby běžela maratón.
„Ahojky, Sára. Co se stalo, že si tak udýchaná?“ zeptám se udiveně, protože vím, že má telefon přímo na stole.
„Jé, ahoj. No byla jsem dole v obchodě. Čekám důležitý telefon, tak jsem si pohnula no.“ Vysvětlí.
„Od Davida že? No, mě je to jasné. Ale teď volám, abych se tě zeptala, jestli by si se mnou nešla na oběd.“
„Jasně, že jo. Tak se sejdeme zase U Podivína jo? Už vyrážím.“ Domluví a zavěsí.
Jo, tak to je celá Valerie, ďábel od přírody, a její vzhled to jenom umocňuje. Vlasy, které jsou pořád jakoby rozcuchané rezavé barvy, oči vykulené jako dva míčky a postavou nikoho nepřesvědčí, že nedrží hladovku.
Když se blížím k restauraci, kde jsme se domluvily, že spolu poobědváme, už z dálky ji vidím, jak na mě zběsile mává, abych ji náhodou nepřehlédla.
Valerie na mě začne chrlit věty a otázky a já jen tak tak stíhám na všechno odpovídat, což ji vůbec nevadí a mluví dál.
„A to jsem ti ještě neřekla.“ Mele si pořád svou a mě začíná pomalu bolet hlava.
„Zítra večer pořádá večírek Libor a řekl mi ať si někoho přivedu sebou, tak půjdeme ne?“ až teď si uvědomím, co řekla. Tak Libor pořádá večírek…kdybych tam šla, mohla bych získat pár kontaktů. V pátek spojím příjemné s užitečným a všichni budeme spokojeni.
„Půjdu ráda, jenom mi řekni v kolik se pro mě stavíš.“ Ptám se Val, ale v mysli střádám už úplně jiný plán.
V restauraci ještě chvilku posedíme, ale když se kouknu na hodinky a zjistím kolik je hodin, musím se rychle vrátit do salónu, kde je ještě hodně práce. S Val se domluvíme na zítřku rozloučíme se a míříme každá za svou prací.

Domů dorazím unavená a zralá tak akorát se osprchovat a lehnout do postele. Jediné, na co mám ještě sílu je, že si poslechnu vzkazy na záznamníku, ale naštěstí odpověď není nutná a počká to do zítřka. Když padnu do postele, promítnu si v duchu ještě připravený plán a v ten moment usínám.

Pátek v práci až tak náročný není a tak nejsem tak uhoněná a můžu si zařizovat vlastní věci. Objednám si nějaké věci do obývacího pokoje, zavolám malíře, abych konečně měla dodělaný byt a jsem naprosto spokojená a práci opouštím se skvělou náladou i když v pozdním odpoledni. Doma zalezu do sprchy a začnu se připravovat na dnešní večírek. Když se postavím před mou skříň jsem naprosto v koncích, protože nevím, co na sebe. Po mnoha minutách uvažování a zvažování se rozhodnu pro jednoduché černé upnuté šaty bez ramínek, které dosahují těsně pod kolena. Kriticky se na sebe podívám do zrcadla a přemýšlím, jestli jsem to nepřehnala. Nejsem přece jenom trošku víc vyzývavá? Abych aspoň trošku odpoutala pozornost od šatů a zároveň zakryla hluboký výstřih, připnu si na krk velký kruhový talisman.
Zvonek zazvoní právě ve chvíli, kdy si třu zápěstí parfémem. Obuji si své střevíce, zabouchnu dveře a jdu vstříc dalším a doufám, že příjemným zážitkům.

Když dorazíme na místo, kde se vše pořádá, Valerie mě představuje všem přítomným, ale je jich tolik, že si stěží zapamatuju všechny jména.
„Ráda bych ti představila Petra.“ Šeptne mi to ucha a zároveň zaklepe tomu muži na rameno, aby se k nám otočil. V ten moment nevnímám nic jiného než ho a jeho nádherné hnědé oči a ústa k nakousnutí.
„Ahoj, Petře. Chtěla bych ti představit mou skvělou kamarádku Sáru. Vlastní kosmetický salón Zlatá perla. Sáro, tohle je Petr, který vlastní firmu Omega s.r.o.“ ukončí svou řeč, ale já ji vůbec nevnímám a soustředím se jenom na Petra. Stojím celá zkoprnělá a nemůžu od něho odtrhnout oči.
Petr stojí proti mně a dívá se mi upřeně do očí. V jedné dlani svírá sklenku šampaňského, která skoro není vidět, jak má mohutné ruce. Černý oblek, určitě šitý na míru mu padne jako ulitý, pod ním má bílou rozhalenkovou košili, ve které vynikne jeho opálení.
Vzpamatuje se jako první a napřáhne ke mně svou ruku.
„Těší mě, jsem rád, že Vás poznávám.“ Řekne svým hlubokým sametový hlasem a já jdu málem do kolen.
„Mě samozřejmě taky.“ Špitnu a vůbec nepoznávám svůj hlas, který je plný vzrušení nad tímto mužem a na můj plán úplně zapomenu.