Nemoc

Anotace: 4.kapitola

Sbírka: Nemoc

„Ahoj krásko“ usmál se Robert zářivě na Kamilu.
„Ahoj lichotníku“ opětovala s úsměvem „tak jdeme, musím si protáhnout nohy.“
„Kam vlastně jdeme?“ zeptal se zvědavě Robert.
„Do parku“ odpověděla Kamila „mám na ten park moc hezký vzpomínky.-Poslední dobou se vracím na místa, kde jsem byla šťastná.“
Trochu přitom posmutněla a zachumlala se víc do mikiny. Robertovi jí bylo strašně líto, sebral odvahu a jemně ji objal. Nebránila se tomu.
„Na těhle houpačkách jsem byla pořád“ zavzpomínal „celkově jsem tohle malý hřiště milovala.“
Vedla ho celým parkem a vyprávěla mu historky z dětství.
Nakonec došli až k velkému starému vykotlanému dubu. Kamila popadla Roberta za ruku a vtáhla ho dovnitř.
„Tenhle dub mám obzvlášť ráda. Schovávala jsem se tady při schovce a taky-“ zarazila se. Robertovi se i v tom šeru zdálo, že lehce zčervenala.
„A taky?“ chtěl vědět.
„A taky jsem tady dostala svůj první polibek.“
Teď anebo nikdy, řekl si Robert.
Udělal krok ke Kamile, čímž téměř zničil vzdálenost mezi nimi. Objal ji kolem pasu a zadíval se jí do očí. Dal jí lehkou pusu na rty. Nevadilo jí to. Odhodlal se víc a lehce ji políbil. Trošku odtáhl hlavu. Ale mezi jejich rty vznikla jen nepatrná mezera. Osmělil se ještě víc a do polibku zapojil i jazyk.
Líbali se dlouho. Když se od sebe odtrhli, pohladil Robert Kamilu po vlasech. Usmála se na něj a řekla: „Vyhýbám se novým vztahům a přátelstvím a pak se objevíš ty a všechno obrátíš vzhůru nohama.“
„Vadí ti to?“ zeptal se.
„Ne“ vyhrkla rychle „nevadí. Připadám si najednou šťastná.“
Pak pokračovala pevnějším hlasem: „Uvědomuješ si, že můžu brzo umřít? Mám sice ještě čas. Možná i dva roky. Ale i když nám to bude klapat, bude to muset skončit. Jseš si jistý, že mě i přesto chceš?“
Když mluvila, dívala se na něj svýma velkýma očima.
„Chci“ ubezpečil ji „i přesto tě chci.“
Usmála se na něj, rozzářená jako sluníčko. Takový muž se jen tak nenajde. Byla šťastná jako už dlouho ne.

Seděli na lavičce a stále si povídali. Robert držel Kamilu kolem pasu a neustále se na ni díval. Rozhovor se stočil zpět ke Kamilině nemoci.
„Rakovinu čeho máš?“ zeptal se Robert, když si uvědomil, že neví, na jakou rakovinu Kamila umírá.
"P“ůvodně to byla rakovina žaludku, ale než mi ji našli, rozlezla se dál a teď už mě vyléčit nemůžou. Chodím na terapie, které mi získávají čas“ řekla a pak se usmála „čas za který jsem byla, jsem a budu vděčná.
Položila mu hlavu na rameno. Chvíli jen tak seděli a užívali si přítomnosti toho druhého. „Roberte“ ozvala se provinilým hlasem „já ti v jednom lhala.“
Nevěděla kdy mu to říct, ale teď už to nemohla vydržet.
„A v čem?“ zeptal se, když se zarazila.
„Já už nejezdím se zájezdy. Když ta nemoc postoupila moc, musela jsem přestat. Nemohli riskovat, že se někde složím. Takže teď sedím v cestovce a prodávám zájezdy.“
Nevěděl, co říct, ale tahle pravda mu nevadila. Přitiskl ji k sobě víc a políbil ji. Pochopila, že se na ni ani trochu nezlobí.
„Za vším musíš hledat něco dobrého“ poradil jí.
„V tomhle případě je to co?“
„Budeme na sebe mít víc času.“
Usmála se. Má pravdu. Teď už jí ta skutečnost vadit nebude. Ale ještě nedávno ji hodně štvala.
Vraceli se zpět ke Kamilině garsonce.
„Počkej chvíli“ řekl najednou Robert „stůj tady a dívej se pořád před sebe. A nepodváděj.“
Co má za luben? říkala si Kamila. Ale neotočila se. Čekala, až se vrátí.
„Už se můžeš otočit“ ozvalo se za ní.
Otočila se a Robert jí podal červenou růži. Tenhle mužskej je fakt poklad.