Červánkový sen - 8. díl

Červánkový sen - 8. díl

Anotace: Nečekaná situace, celý život naruby, neštěstí... tohle je v dalším pokračování mé povídky. Těžko to všechno popsat...

Sbírka: Červánkový sen

Neděle

Ráno blbější večera. Vzbudím se. Oči oteklé, napuchlé. Jediný pohled do zrcadla mě přesvědčí, že vypadám jako nemocný králík. Ani se mi nechce vstát. My jsme snad nějaká prokletá rodina nebo co. Musím zjistit, kde máma leží, a co se vlastně stalo. Oblíknu si tepláky a vytahanou mikinu, kterou téměř nenosím. Venku to vypadá, že se bude konat čertova svatba. Pomalu a hlavně potichu vejdu na balkon, abych zjistila situaci. Překvapí mne jakýsi šrumec kolem chaty. Snad se otec nevrátil zrovna tady. Musí vědět, že ho budou hledat.
„Asi tady nikdo není.“
„Měla dvě děti.“ Náhle spatřím dva policisty.
„My jsme tady,“ odvážím se.
„Můžete sejít dolů?“
„Ano, jistě.“ Nohy se mi třesou, hlas neposlouchá, srdce v krku, jak já se bojím.
„Váš otec tady náhodou není?“ táže se ten mladší policista, když dojdu až k nim.
„Ne. Byli jsme zamčení celou noc nahoře. Nevím, jestli tu byl, ale spíš bych řekla, že ne.“
„Potřebujeme si vyslechnout, co se vlastně stalo.“ Cítím, že se mnou začínají mluvit, jako s dítětem. Asi tuší, co prožívám.
„Tak se pojďte posadit.“ Vyzvu pány nahoru na posed.
„Tak povídejte.“
„No to je právě to. Já u toho nebyla. Přišla jsem, až bylo po všem. Maminku už taky odvezli a byl tu jen brácha totálně v šoku. Jenom heslovitě jsem z něj dostala, co se vlastně stalo.“
„Ono je tu něco, co zase víme my a musíme vám to říct,“ podívá se ten mladý na svého kolegu s knírkem.
„To bych byla ráda,“ aspoň budu trochu vědět, co se tu vlastně stalo.
„Vaše máma na následky četných bodných a řezných ran zemřela.“
„Vtip, to bude vtip,“ začnu hystericky ječet a máchat rukama. Policista s knírkem má sklopené oči a nic nemluví, ten mladší mě chytí za paže a snaží se uklidnit.
„Ne, to není vtip,“ mluví klidným hlasem.
Rozbrečím se úplně. Tomuhle se přece nedá věřit. Že nebudu mít mámu? Že už jí nebudu potkávat v podprsence jak běží do koupelny? Že budeme žít sami? Nejspíš i bez otce? Co je tohle?
„Proč?“ podívám se na toho milého policistu, který mne přitiskl na hruď.
„Půjdete teď s námi. Dostanete s bratrem dočasné ubytování, než si pro vás přijede rodina. Otce najdeme, nebojte se.“ V tom se otevře branka a v ní stojí maminka toho parchanta Dalibora.
„Dobrý den,“ pozdraví slušně. „Něco málo jsem slyšela a hlavně mne vylekala vaše přítomnost. Můžu nějak pomoci?“
„Vlastně byste mohla. Než seženeme majitele téhle chaty, kdybyste se tady podívala, jestli se tu něco neděje.“
„Jo, to je maličkost. A Linda bude kde?“ asi to pořád nechápe, jak by taky mohla.
„Půjde s námi, musíme je s bratrem někde ubytovat.“
„Přesně nevím, co se tu stalo, ale klidně mohou zůstat u nás. Místo se tam ještě najde a my rádi pomůžeme.“ No to radši ne. Doufám, že má policista tolik soudnosti a rozumu.
„To je výtečný nápad. Vidím, že se dokonce trochu znáte. Musíme o všem uvědomit rodinu, musí si tu přijet. To asi pár dnů potrvá. Navíc si bude moci Linda zabalit věci v klidu a občas se tu může přijít podívat.“
„Dohodnuto,“ podá mu Mariana ruku.
„Lindo?“ otočí se na mne. „Jdi zabalit. Tobě i bráchovi.“
„Pane policisto? Můžu vás o jedno poprosit?“
„Jistě,“ usměje se mateřsky.
„Nechci být u toho, když se bude dělat něco tady dole, když to tu budete řešit. Je to možné?“
„Vy vlastně nejste žádný svědek, takže tady vážně nemusíte být.“
„Děkuju.“
„Věřím, že věci tady zabalí vaše rodina.“
„Děkuju,“ zopakuju a metu nahoru.
Brácha je už vzhůru. Jen sedí a civí nikam.
„Balíme, budeme teď u sousedů.“
„Já se bojím,“ otřese se.
„Ale ne, tam nás právě otec nenajde.“ Nemám jaksi sílu mu říct, že jsme ztratili maminku, že si jí vzali do nebíčka tak brzo.
„No dobře,“ začne si házet věci do batohu. Naštěstí máme i cestovní tašku tady u nás, tam naházím veškeré oblečení a můžeme jít.
„Pro zbytek se ještě vrátím,“ oznámím dole. Stojí tam ještě všichni.
„Půjdeme tu pak s tebou,“ obejme mne kolem ramen Mariana.
Kousek cesty máme společné s policisty, proto asi čekali. Avšak hned u první branky se zastavíme a rozloučíme. Budeme to mít ještě hodně těžké. Netuším, jak tohle zvládnu a navíc
mám jednu pohromu za druhou. Jak se mám teď asi dívat na Dalibora? Toho zrádce, který po všech stránkách vypadal jako ideální kluk? Nejraději bych ho uškrtila nebo se prostě jen na něj nedívat, na toho prolhaného herce.
Svým příchodem způsobíme menší pozdvižení. Marianin manžel je v pohodě, přivítá nás s otevřenou náručí a už vaří čaj. Za to Dalibor se tváří přímo vyděšeně.
„Mami???“ táže se jí.
„Linda s bratrem tu budou na pár dní.“
V jeho očích čtu hrůzu. No snad se nebojí, že jeho mamince řeknu, jaký je její synáček? Boj se chlapečku. Nenávidím tě!
Mariana nám vážně dá jeden pokoj. Patrik s Daliborem tak musejí spát spolu. Jo, komfort se jim ruší. Na jednu stranu jsem naštvaná, že musím trávit čas zrovna tady, ale zase na druhou si neumím představit, jak bychom přebývali v nějaké cele nebo kde nás to chtěli hodit.
Vybalím si nejdůležitější věci. Náš pokoj není naštěstí nijak osamocen. Chatička je docela velká a všichni spíme v jednom patře.
Pořád mi ještě nijak nedochází, že nemám žádnou rodinu. Jak to bude s námi dál?
Marianin manžel uvaří dobrý oběd. Ne, žebychom byli nevděční, ale oba s bráchou se v tom povrtáme. Vzalo nás to pořádně. David vůbec nic nemluví. Je ještě malý a musel to vidět. Už víckrát zažil hádku v přímém přenosu. Bojím se, že ho to změní na celý život, který ani nevím, jaký bude.
„Kruci, nechala jsem tam i mobil. Dojdu si pro něj,“ vzpomenu si navečer.
„Půjdu s tebou,“ vynoří se odněkud Patrik. Nevěděla jsem, že je tady.
„To je dobrý, dojdu tam.“
„Půjdu s tebou,“ neodbytný jako vždy.
„Ok,“ rezignuju.
Kráčím pomalu. Najednou mě odvaha opouští. Vcházím někam, kde se stalo něco hrozného. Ne, to nezvládnu. Patrik jako by mi četl myšlenky.
„Proto jdu s tebou.“
„Děkuju Patriku,“ podívám se mu do očí, ale on uhne. Už to ví, kruci.
Odemknu si nahoře. Myslela jsem, že zůstane čekat za dveřmi, on však jde se mnou dál a rozhlíží se.
„Je to tu taky hezké.“
„Jo to je.“
„Lindo, snažil jsem se tě upozornit na Dalibora, proto jsem ti volal z jiného čísla, chtěl jsem, aby tě odradil, jenže on to zase dokázal.“
Slzy se derou zase ven, nejde je zastavit. Rychle si odemknu balkon, posadím se na židličku a snažím se to vydýchat. Slzy pomalu mizí. Hrozně pomalu. Teď, když se dívám před sebe, na tu krásu, ty stromy, znovu se mi prudce zasteskne po mamce a uvědomím si všechnu tu katastrofu prázdnin. Vložím hlavu do dlaní. Na balkon přijde Patrik. Sedne si hned vedle mne, vyloví hlavu ze dlaní a přitiskne ji na svou hruď. Jednou rukou ho obejmu zezadu a druhou za břicho. Během chvilky má promočené tričko, ale asi mu to nevadí. Najednou cítím v něm oporu. Vím, že jsem se v tomhle člověkovi šíleně spletla. Šel na všechno moc rychle, ale je to citlivý a romantický člověk, o čem mě vzápětí také přesvědčí.
„Koukni,“ kývne hlavou před sebe.
Voda se dotýká mraků, které jsou zabarvené do červena. Červánky. Znamená to, že bude vítr. Tohle mě ale vůbec netrápí. Pozoruju uznale tu krásu. Pozorujeme ji oba, spolu... je to zvláštní. Za tuhle chvíli bych dala ještě nedávno nevím co. A teď? Jo, je to krása, ale znovu se mi chce brečet.
„To bude dobré, maličká.“ Každý se mnou jedná jako s dítětem.
Pořád koukám na nebe, jakobych tam snad viděla něco zajímavého. Začne se stmívat a červánky ustoupí. Místo nich se objeví malé svítící hvězdičky.
„Tohle je Malá Medvědice,“ ukáže prstem Patrik.
Cítím se hrozně bezpečně.
„Patriku je mi to líto. Jsi hrozně fajn.“
„Tímhle se teď nezabývej, předpokládám, že se stalo něco mnohem horšího.“
„Jo,“ vypovím mu všechno a on jen nevěřícně kroutí hlavou. Tohle je moc na sedmnáctiletou holku, já to vím a co brácha. Co asi teď dělá. Určitě šel spát, bude tam o něj dobře postaráno, to vím... i když... spoustu věcí jsem věděla a všechno se rozplynulo, uteklo, mýlila jsem se. Můj život je v koncích, kde a s kým budu žít??? Pořád se trápím těmito otázkami. Mám náhle nejasnou budoucnost. Já, člověk, který musí mít všechno do detailů promyšlené. Kde je nějaká spravedlnost.
Zase se rozpláču. Patrik mě obejme. Přitisknu se ještě víc, hrozně to pomáhá...
Autor kraaska_, 29.08.2007
Přečteno 415x
Tipy 5
Poslední tipující: Šárinka, Lavinie, Martíneček
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

no to asi nejsem:-D, ale potěší to, děkuju:)

08.09.2007 14:49:00 | kraaska_

ajoj.. moc krásný... jsi prostě nejlepší!!!

08.09.2007 14:37:00 | Martíneček

tohle mě nesmírně těší!!

31.08.2007 11:40:00 | kraaska_

...opravdu super povídky...nemůžu se dočkat pokračování...

31.08.2007 09:34:00 | Kessinka007

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí