Já, anorektička

Anotace: 10. dílek...

Sbírka: Já, anorektička

„Zdarec lidi!“ Usmál se Kristián a já se zas propadala do hloubky jeho očí.
„Tohle je Dita,“ představil nám svojí spolupřicházející. „Moje bejvalá,“ (no jasný, to jsem si mohla myslet): „spolužačka. Známe se už od základky a náhodou jsme se potkali na vodě.“ Dořekl a chytnul jí kolem ramen.
„Ahoj všichni.“ Pozdravila Dita a odhodila si z ramen černé copánky.
„Doufám, že máte ještě nějaká volná místa, páč s sebou stan netáhnem.“ Složil si Kristián na zem batoh.
„No jasný. Akorát jestli chcete spolu, tak by jsme museli někoho vystěhovat.“ Zamyslel se Radek.
„Neva.“ Pokrčil Kristián rameny.
„Snad nebudeš abstinovat..?“ Podivil se Radek.
„To v úmyslu nemám.“ Zazubil se Kristián.
„Kluci, jste hovada.“ Zchladila je Monika a nastěhovala Ditu k sobě. Kristián skončil u FIlipa. Večer probíhal skvěle. Skupiny hrály dost dobře. Všude spoustu se bavících lidí. Jediné co mi ho kazilo, byla Dita a ty její copánky. Kdybych měla po ruce nůžky, s radostí bych je ošmikala. Spát se šlo až hodně po ránu a když jsem se vzbudila, už se zas flámovalo. Došla jsem si vyčistit zuby a v umývárce jsem narazila na Ditu.
„Dobré ráno.Ehm, vlastně už večer.“ Zářivě se na mě usmála.
„Dobrý.“
„Jak se spalo?“
„Skvěle.“ Pokusila jsme se o náznak úsměvu.
„Tak já zas letim. Všichni jsou už hezky dlouho vzhůru. Asi nejsem zvyklá jak oni. No a koukám, že ty asi taky ne.“ Mrkla na mě a odešla. Grrr. Ze zrcadla na mě koukaly opuchlé oči. Super. Nenápadně jsem pod mikinou propašovala k světlu svoje líčidla a dala se trochu do kupy. A pak si uvědomila, že jsem ještě dneska necvičila. Jenže tady všude bylo moc lidí a před nimi by mi bylo trapně. Naštěstí kabinka od záchodu byla docela prostorná. Zamkla jsem se uvnitř a po stovce dřepů vyšla ven.
„Že Ti to trvalo. Když tak jsme támhle.“ Ukázal bráška do hloučku lidí a já jen přikývla. Vložila jsem líčidla zpátky do stanu, zamkla ho zámkem a vydala se k partě. Adam si nechal na hlavě vytvořit barevný číro a musela jsem uznat, že mu to fakt seklo, vypadal tak, ehm, duhově. Ale tak co bych od svého rozumného bratra chtěla.
„Dáš si, princezno?“ Objevil se znenadání vedle mě Kristián. Dita se už lehce přiopilá nechávala strhat hudbou někde blízko jeviště, na nebi zářivě svítily hvězdy.
„Pivo?“
„Nechutná?“
„No, když jinak nedáš.“ Převzala jsem od něj nápoj. „Jak bylo na vodě?“
„Dobrý. To víš hodně holek, vody, chlastu. Nemůžu si stěžovat.“ Zazubil se.
„Jasný. Hlavně ty holky.“ Dořekla jsem a pro jistotu do sebe vlila celé pivko.
„Teda. Ty se nezdáš. To abychom hnedka zašli pro nový.“ Chytnul mě za ruku a odtáhl ke stánku. Objednal dva panáky a já ho do sebe vklopila.
„Nepůjdem si popovídat někam, kde je trochu víc ticha?“ Navrhnul a já souhlasila, protože jsem z toho věčného křičení pociťovala, jak mě začínalo škrábat v krku. Prošli jsme mezi stany a vyšli na cestu, která směřovala k vlaku.
„Jsem vůbec nevěděl, že tady budeš.“
„Já původně taky ne. Ale bráchovi zbyli nějak lístky nebo co.“
„To Adam moc dobře vymyslela, že vzal Tebe.“ Chytl mě kolem pasu. Co to dělá? Co Dita? Začínala jsem v tom mít bordel.
„Jo. Už jsem se začínala doma nudit.“
„Nudit?“ Přetočil mě čelem k sobě. „Tos měla říct a mohlas jet s náma sjíždět.“
„Určitě. Neumim.“ Klepal se mi hlas.
„By ses naučila.“ Zajel mi rukou do vlasů a políbil mě.
„Děje se něco?“ Podivil se, když jsem se od něj po chvíli odtrhla.
„Já nemůžu.“
„Jak nemůžeš?“ Nechápal. „Někoho máš?“
„Ne.“
„Takže?“
„Ale ty jo.“
„Já můžu vždy.“ Ušklíb se.
„Víš, jak to myslím.“
„Dyť jsem Ti už řikal, že ne. Tenkrát na chalupě.“
„Já vim. Ale co Dita?“ Nedalo mi to.
„Dita? To je bývalá spolužačka. Jenom spolužačka. Vlastně snad ani nikdy nebyla víc. Potkali jsme se čistě náhodou. Chápeš?“
„Fajn. Je mi už docela zima. Zašla bych si docela pro mikinu.“ Obrátila jsem kroky zpátky. Před vstupem ke stanům mi Kristián pustil ruku. Prokličkovali jsme mezi příbytky až k těm našim. Otevřela jsem zip, vyndala vršek a hned zas zamkla. Kristián ještě trčel ve stanu.
„Jdeš už?“
„Moment, mám tu malej problém...“ Odpověděl. Opatrně jsem k němu nakoukla a on mě stáhl dovnitř.
„Co blbneš?“
„Evi, chybělas mi.“ Řekl a já při pohledu do jeho očí neměla nejmenší důvod mu nevěřit.
„A navíc by se docela pěkně dalo využít toho, že mám volnej stan, ne?“ Dodal s nevinně líbezným úsměvem na rtech.
„Taky mám chuť zahrát si karty.“ Přikývla jsem.
„Ty,“ položil mě a začal líbat. Postupně mě začal zbavovat všech svršků a já se s ním už podruhé milovala a podruhé usínala v jeho náruči.

„Evo?!“ Kouknul na mě brácha, když jsem po ránu vylízala z Kristiánova stanu. „Kdes byla celou noc? Si myslíš, že..“ Začalo mu postupně všechno docházet, když se objevila i hlava jeho kamaráda. Podíval se na mě, vlasy mi trčely do všech stran, a pak na něj.
„Debile. Já ti rozbiju hubu.“ Dořekl a vrhnul se na Kristiána.