Tanathiel (3.část)

Anotace: Konflikty na ostrově se stupňují

Když si zoufalá Tanathiel uvědomila, co vlastně dělá, odstrčila ho od sebe a rychle se postavila.
"Nesahej na mě! Už nikdy!" křičela na něj, až mu zaléhaly uši.
"Tano, já…nechtěl jsem tě tak naštvat." volal za ní, protože se rozhodla zajít do domu. Práskla dveřmi tak razantně, že se domek až roztřásl. Vyhlásila mu válku.

Ziel nevěděl, co má dělat. Večeři jí položil na zápraží jejího "pokoje". Po několik dnů na něj házela nepříjemné pohledy. Hádky mezi nimi se postupně stupňovaly. Nemluvili spolu a její nálady se staly až nepředvídatelné. Chvíli to vypadalo, že se usmíří, ale za okamžik, to bylo již opět na ostří nože.

Jak už to tak bývá, tak se kolem ostrova prohnala bouře. A ne jen tak ledajaká bouře. Blesky křižovaly nebe celou noc a hluk hromů byl někdy až k nevydržení. Tana se choulila ve své posteli, třásla se zimou a hlavně se hrozně bála. Z bouřek měla neuvěřitelný strach, ale díky své hrdosti se neodvážila jít za Zielem.
*Nesmím se bát! Nesmím* říkala si v duchu, když nebe protnul další blesk. Tana se schoulila ještě víc a začala se za své chování vůči Zielovi proklínat. *Kdybych jen nebyla tak tvrdohlavá. Proč ho jen musím tak nenávidět? *

Ziel se také zaobíral myšlenkami na ni.
*Proč jen jsem byl na ni tak hrr. Je to vlastně ještě dívka. Musel jsem ji vyděsit. Já jsem ale vůl. *
Jejich domek se otřásal v základech, vítr byl neobyčejně silný a zdálo se, že celý domek rozbourá. Tana se zvedla a zamířila ke dveřím.
Chtěla být alespoň nablízku nějakému člověku, a tak si v „kuchyni“ vzala mléko a opřela se o stěnu, na jejíž druhé straně seděl Ziel.
Další veliký blesk protnul oblohu, následovaný děsivým burácením hromu, které vyděsilo Tanu natolik, že se přitiskla na stěnu, která se prolomila a ona skončila v Zielově pokoji.
„Co…co tu děláš?“ ptal se jí Ziel zatím, co ji zvedal z podlahy.
„No…já…“ koktala, když v tom se ozval další děsivý hrom. Tana vykřikla, zacpala si uši a vrhla se k němu. Ziel ji chytil a přitáhl k sobě. *Je to vážně ještě dívka* řekl si pro sebe smutně. Zabalil Tanu do deky a objal ji.
„Ziele, dokážeš mi odpustit to, jak jsem se k tobě chovala? Byla jsem děsně namyšlená a…no nechtěla jsem se vdávat…a strýc tak naléhal a bil mě…já…omlouvám se.“ sklopila oči a čekala na jeho tvrdou reakci, které se, ke svému překvapení, vůbec nedostavila.
„No víš, já jsem se ti chtěl vlastně omluvit už dávno, ale nedala jsi mi možnost dokázat Ti, že mi to bylo opravdu líto. Neměl jsem na tebe tak naléhat. Jsi ještě velmi mladá a nezkušen a já…už jsem Tě bral jako ženu…no to spíš já bych Tě měl žádat o odpuštění.“ soukal ze sebe každé slovo a díval se jí při tom do očí. Zaburácel další hrom a Tana se ho křečovitě chytila za ruku, až jí zbělely klouby na ruce.
„Mohla bych dnes zůstat u tebe?“ zaprosila ho se silným nádechem zoufalství.
„Ale jistě.“ kývl hlavou, lehl si do postele a ji si přitáhl k sobě. K její radosti zůstal oblečený, což jí dodalo jistotu, kterou nutně potřebovala. Vděčně se k němu přitulila a během chvilky usnula. Ziel ještě chvíli přemýšlel a pak se také propadl do říše snů.

Probuzení nebylo ale kdoví jak příjemné. Přímo na nich leželo několik větví a ve střeše byla obrovská díra. Hned po obědě, se dali oba dva do práce. Ziel spravoval střechu a Tana pekla rybu k obědu.
Ziel se po ní pořád zvědavě pokukoval a nevěnoval se práci, což se mu stalo osudným. Nevšiml si uvolněného rámu a spadl ze střechy za hlasitého žuchnutí.
Tana k němu rychle přiběhla a odhadovala jeho zranění.
„Zieli?“ zatřásla s ním. Pád z té výšky ho připravil na chvilku o vědomí. Dovlekla ho do jeho pokoje a dala se do ošetřování. Donesla čerstvou vodu, kousek ovoce a pečenou rybu. Za necelou půlhodinu zase nabyl vědomí, ale i tak byl dost slabý. Některé jeho rány vypadaly ošklivě, protože byly dost hluboké. V noci dostal horečku, která ne a ne klesnout.
Často blouznil a házel sebou, až ho Tana musela přivázat k posteli. Seděla u něj ve dne v noci. Z toho důvodu si tam taky přestěhovala postel. Někdy u něj zůstávala až do úplného vyčerpání, protože se o něj starala tak, že zapomínala jíst a pít. Po deseti dnech mu horečka konečně klesla, byl častěji vzhůru a těšil se celkově lepšímu zdraví.

Zato Tana se jako by ztrácela před očima. Byla pobledlá a vyhublá. Z dlouhého pobytu na ostrově a faktu, že je ještě nenašli, začala ztrácet chuť se snažit přežít. Jejich role se pomalu obrátily. Uzdravený Ziel se staral o Tanu, která byla na pokraji zhroucení. Celé dny jenom proležela a nehýbala se. I když se mu podařilo, nějaké to jídlo jí dát, stejně měla pořád kruhy pod očima a nejevila o nic zájem. Zielovi začali jejich společné hádky chybět, a tak hledal způsob, jak ji přimět k nějaké aktivitě.

Po několika dnech na to doopravdy přišel. Tana už nebyla tak bledá, ale stále ještě ležela v posteli. Ziel se k ní sehnul a políbil ji. Takovou facku od ženské ještě nikdy nedostal.
Vytáhl Tanu z postele a odnesl ji k moři. Hodil ji do vody a nebrala na ni jakýkoliv ohled. Voda byla strašně studená, což on moc dobře věděl. Skočil za ní, popadl ji za ramena a třásl s ní.
„Prober se konečně! Nemůžeš to jen tak lehce vzdát. Najdeme způsob, jak se odsud dostat. Jen to prosím nevzdávej, nemůžeš mě v tom nechat.“ začal brečet, což u něj jako muže bylo dost zvláštní.
„Já už nemám sílu, Ziele, nevydržím to. Pochop mě, nemám na to.“ řekla a odstrčila ho od sebe. Vydala se směrem do moře. Ziel ji ještě stáhl zpět a vytáhl ji na břeh.
„Nedovolím ti to! Já už bez tebe nemůžu žít. Hned jak jsem tě uviděl, tak jsem se do tebe zamiloval. Jak ti to mám dokázat? Řekni mi, jak a já to pro tebe udělám.“
Nechápala, kde se to v ní vzalo, ale vyslovila to.
„Tak mě polib.“
Ziel se na ni vyjeveně díval, ale nakonec se k ní posunul, vzal její tvář do dlaní a políbil ji.
Nezkušeně mu začala polibky oplácet. Ziel, který si umínil, že už na ní nebude naléhat, se oprostil od všech svých posedlostí a upřímně ji líbal. Doufal že tak to zůstane napořád.

Snad…