Osudové setkání V.

Anotace: po delší pauze jsem napsala pokračování. Ať se líbí

Když u mě Petr zabrzdí, já prskám sníh na každou stranu a snažím se vyšplhat na nohy z hlubokého sněhu. To samozřejmě Petrovi přijde naprosto směšné a láme se smíchy. Tak to ti teda nedaruju, pomyslím si už nohama na pevné zemi.
„Vždyť si říkala, že umíš lyžovat.“ Zazáří mu na tváři úsměv.
„Já umím lyžovat!!! Jenom prostě nemám dneska svůj den, to byla náhoda, že jsem tam zase vjela.“ Obhajuju se.
„Kdyby to byla náhoda, tak by si tam neskončila dneska už počtvrté.“
„Potřetí.“ Opravím ho, nasadím si brýle a co nejelegantněji sjedu zbytek kopce ani se neohlédnu.
Nikdy jsem netvrdila, že jsem nějaký přeborník v lyžování. Vždyť jako malá jsme s rodiči lyžovali v zimě pořád. Jenže to mi bylo deset a od té doby uběhlo už spoustu času. Ale když se to tak vezme, vůbec jsem nelhala, lyžovat docela umím, jen mi trošku déle trvá, než se do toho dostanu.
Možná by nebylo špatné, kdybych Petra poprosila, jestli by mě to naučil, už jednou mi to nabízel. Ale zase, kdybych ho o to poprosila tak bych se přiznala, že lyžovat neumím. Teda oprava, já lyžovat umím, jen jsem to jaksi zapomněla.
Zpátky do chaty se vracíme společně, promočení až do morku kostí.
„Páni, mě je strašná zima. Rychle to ze sebe shoď ať nenachladneš a já to pověsím ke krbu.“ Řeknu a začnu se svlékat z promočených věcí tak rychle, jak jen to jde. Když zůstanu jenom v kalhotkách a podprsence, začnu pobíhat okolo a sbírat promočené věci, abych je pověsila. Poskakováním se docela dobře zahřeju a je mi lépe a když Petr rozdělá oheň v krbu, je skvěle.
„Jestli nechceš, aby došlo ke kolizi, tak tady neposkakuj jenom v podprsence.“ Slyším za sebou Petrův hlas.
„K jaké kol…“ otočím se a v té chvíli mi to dojde. Já tady pobíhám napůl svlečená a vůbec jsem si neuvědomila, že to může působit i jinak.
Petr stojí ve dveřích opřený, jako vždy elegantně i když tentokrát není v obleku. Oči zastřené vášní a touhou, upřené na mě. A i kdybych to nedokázala vyčíst z jeho očí, jde to vidět i jinde.
„Tohle jsem vážně neměla v úmyslu.“ Začnu se obhajovat aniž vím proč, ale už Petrův postoj se mnou dělá divy.
„Ale mě to vůbec nevadí. Abych se ti přiznal, přesně tohle jsem měla dneska v plánu. Milovat se s tebou celý den.“ Přizná se mi a pomalu se ke mě přibližuje. Já stojím napnutá jako struna a nevím kam s očima. Nikdy jsem nepomyslela, že takhle budu působit na muže. Většinou jsme byli kamarádi a mezi námi nikdy nic nebylo. Spíše jsem si připadala jako jejich nejlepší kamarádka a dobrá vrba, která vždy pomůže. Teď tady stojím uprostřed obýváku, vzrušením nemůžu skoro dýchat a nechávám se líbat. Petr si mé boky přisune těsně k sobě a začne se se mnou houpat, jako kdybychom tančili. S líbáním se přesune na krk a to už musím vzdychnou, protože hořím touhou.
V ten moment zazvoní telefon.
„Opovaž se to vzít.“ Zašeptá mi do ucha Petr a zvonění si nevšímá.
„Zlato, ale to je tvůj“
„Sakra, kdo zrovna teď může otravovat?“ zakleje a jde zvednout telefon. Já se otráveně svezu na pohovku a opřu si hlavu. Z vedlejší místnosti slyším Petra, jak naštvaně s někým komunikuje a jako ředitel firmy rozděluje práci na dálku. Hovor trvá nanejvýš tři minuty, ale Petr přijde do obýváku skleslý a k tomu se mi vyhýbá pohledem, jako kdyby něco provedl.
„Co se děje?“vyzvídám.
„Musím odjet. Jedna zahraniční firma porušila smlouvu a jsou s ní problémy.“
Očekávala jsem toho spoustu, ale tohle opravdu ne. Takže naše dovolená končí rychleji než začala.
„Sáro, moc mě to mrzí. Nemusíš jet se mnou, zůstaň a ještě si to tady užij.“
„Jak si to tady mám užít, když tady budu sama? Pojedu s tebou domů a ty se pak sbalíš a pojedeš na služebku. Prostě tady sama nezůstanu.“ Co to se mnou je? Měla jsem s tím počítat, když mi řekl, že si musí vzít pracovní mobil s sebou a nikdy ho nemůže vypnout. Je přece hlava firmy…Ale nějak jsem si nechtěla přiznat, že by se to mohlo stát.

Let domů strávíme v tichosti. Nějak nám není do řeči, oba jsme zaskočeni a zklamáni průběhem dovolené a zvratem, který nastal. Naštěstí let netrvá dlouho a jsme doma.
„Nepotřebuješ s něčím pomoct než vyjedeš? Třeba něco vyžehlit?“ zeptám se na letišti v pokusu aspoň trošku vylepšit situaci.
„To budeš moc hodná.“ Souhlasí a oba míříme k východu.
Jakmile dorazíme s kufry k Petrovi, dám se hned do práce a snažím se nezameškat ani minutu a žehlím jako pominutá, aby Petr stihl další let do Anglie, kde ho čekají.
„Jestli chceš, tak tady můžeš zůstat do té doby, než se vrátím.“nabídne mi Petr.
„Ne, to nejde. Stejně je tady moc místa pro jednu osobu, cítila bych se tady moc osaměle.“
Raději půjdu domů tady by na mě všechno padalo a všechno by mi připomínalo Petra, takže se musím rozptýlit a to by tady nešlo.
„Jak chceš, zatím to vypadá, že budu pryč nanejvýš čtyři dny. Jestli se něco změní určitě ti zavolám. Vlastně ti budu volat každou volnou chvilku.“
Když má Petr vše potřebné vyžehlené a zabalený kufr a oba stojíme mezi dveřmi, nějak se nemůžeme rozloučit.
„Ještě tady uklidím a půjdu domů.“ Odvádím řeč.
„Dávej na sebe pozor ano?“ obejme mě a dělá jako bych nic neřekla.
„Ano, ty taky. A běž prosím tě, nebo se ti tady rozbrečím.“varuju ho.
„Moc, mě to mrzí. Vrátím se co nejdřív.“ Podívá se mi do očí a přitiskne mě k sobě ještě víc. Dá mi pusu, otočí se a zabouchne za sebou dveře.