Osudové setkání VI.

Anotace: Jsem překvapená sama sebou, co jsem zase vymyslela. Prosím nechte komentáře

„Je to tady jako v blázinci. Nejspíš se ještě pár dní zdržím.“řekne mi sklesle Petr do telefonu po třech dnech.
„Vážně? Já myslela, že přijedeš už zítra a že spolu zajdeme k Liborovi, zase něco pořádá.“ Řeknu, ne taky zrovna nadšeně.
Už jsou to tři dny, kdy Petr odjel a já se užírám. V práci kazím na co sáhnu a na Valerii jsem včera tak vyjela, že se stydím doteď.
„Já vím, taky mi volal, ale opravdu to nejde. Problém je tady větší, než jsme si mysleli.“
„Chápu to, ale strašně se mi stýská.“
A chápu to vůbec, nebo lžu sama sobě? Sama nevím. Ale přece někde v duchu jsem s tím musela počítat, že se něco takového stane, a bude se to stávat asi hodně často. Přece jenom Petrova firma nepaří mezi ty nejmenší a takových problému bude spousty.
„Mě po tobě taky. Budu se snažit to tady vyřešit co nejdřív, pak sednu na první letadlo, slibuju.“
Jakmile položím telefon, nevím co mám dělat. Posledních pár dní pořád dokola. Ještě nedávno bych si otevřela knížku a s chutí bych se do ní začetla. Ale teď nemám náladu na romantické příběhy, které by mi připomínali Petra.

„Danuš, na chvilku si odskočím, dej tady zatím na všechno pozor, prosím.“ Zavolám ode dveří salónu a na odpověď nečekám. Včera jsem se rozhodla, že se zajdu omluvit Valerii a že už se nebudu užírat. Dneska přece Libor zase něco pořádá, tak proč nejít? Mnohem lepší než sedět sama doma a nudit se.
„Sáro, co tady děláš?“ zírá na mě Valerie jako na přízrak.
„Ahoj, chtěla jsem se ti za ten včerejšek omluvit. Nějak to poslední dobou nezvládám.“
„Ále, to je v pohodě, už ani nevím co bylo.“ Usměje se na mě a v ten moment je mi jasně, že lepší kamarádku bych hledala těžko.
„A ještě něco bych od tebe chtěla. Nepůjdeš se mnou dneska k Liborovi? Už mě nebaví pořád sedět doma a užírat se.“ Udělám psí oči a doufám, že odsouhlasí.
„No, jasně že půjdu. Chtěla jsem ti zavolat, ale přišla jsi dřív.“
Tak to je vážně skvělé. U Val zůstanu ještě chvilku, domluvíme se na hodině, kdy se pro mě opět staví a já spokojeně odcházím.
Konečně se mi aspoň trochu zlepšila nálada a svět hned vidím více růžový.

„Tak, kde si tak dlouho?“ křičí Valerie z mého obýváku, jako na poplach. Já se pokouším udělat rovnou linku na mém očním víčku, ale v momentě, kdy Val zakřičí ji můžu dělat znovu.
„Vydrž ještě chvilku a nekřič tolik, já tě slyším.“
„No jo, no jo, ale pohnout by sis mohla. Vždyť tady zapustím kořeny.“ Žuchne na pohovku že to slyším až do koupelny.
Tak a hotovo, odstoupím od zrcadla a podívám se na sebe. Dneska jsem přece jenom trochu zvolnila. Černé kalhoty, bílá košile s kravatou a vypasované sako to dovršuje.
„Ty jó, to chceš dneska zase někoho sbalit?“ vyvalí na mě oči Valerie a obě se tomu zasmějeme.
„To určitě, žádné takové.“ Zavrtím odmítavě hlavou. Tím, co jsem prohlásila jsem si naprosto jistá. Vzpomínka na Petra mě trochu rozlítostní, ale dnes večer se pokusím na něho nemyslet a užít si.

Jakmile dorazíme k Liborovi, chopíme se sklenky šampaňského a rozhlídneme se. Libor teda zase nešetřil, ostatně jako vždy. Vždy všechno koná ve velkém a dnešek není výjimkou.
S Val se dáme do řeči se známými a tak to jde dalších několik hodin.
„Jdu na záchod, počkej tady na mě.“ Houknu Val do ucha, ta jenom kývne na souhlas a pokračuje v rozhovoru. Než dojdu na záchod, musím projít na druhý konec domu, ale jako po každé, když tudy procházím, musím obdivovat Liborův styl. Vše v té nejnovější módě, barvách a ani doplňky nechybí. Jen by mě zajímalo, kde Libor dává ten „starý“ nábytek.
„Slyšela jsi už, že se Nataša setkala v Londýně s Petrem?“ zaslechnu rozhovor v kuchyni. Rychle s schovám za roh a nastražím uši. Slyšela jsem něco o Petrovi?
„Jestli myslíš Petra Soukupa, tak jo. Je toho tady spousta. Můj muž tam jel s ním a taky mi o tom něco říkal. Prý spolu chodí všude. Myslíš, že se zase dali dohromady?“ ptá se ta neznámá druhé.
„To já nevím, ale říká se, že jo. To jsem zvědavá, jak to dopadne až přijede zpátky.“
To, co zaslechnu mi zaplní oči slzami, vyrazí mi to dech a nohy se mi podlomí a já se svezu podél zdi na zem. Pár minut nejsem schopna ničeho, jen tupě zírám před sebe. Jak mi tohle mohl udělat? Prý služební cesta do Londýna a já mu slepě věřila.
Jak se vyhrabu na nohy nevím, ale ven se nějak dostat musím. Dům proběhnu v rekordním čase a nevšímám si věcí nalevo ani napravo. Zahradě se obloukem vyhnu a vyjdu předním vchodem. Sednu si za volant, otřu si uslzené oči, nastartuju auto a vyrážím domů.
Jakmile dorazím domů, vytrhnu telefon ze zdi, mobil vypnu, servu ze sebe oblečení, jako kdyby mě škrtilo a svalím se na postel.
Jak mi tohle mohl udělat???