Osudové setkání VII.

Anotace: život přichystá Sáře další překvapení...

Ať přestane to zatracené zvonění u dveří!!! Ležím v posteli, mám zatažené žaluzie a nikoho nechci vidět. Ale zvonění ani po deseti minutách nepřestává a mě to už rve uši a ani polštář, který si tisknu na uši nepomáhá, takže mi nezbývá nic jiného, než jít otevřít.
„Sáro! Konečně, co to s tebou je?“ obejme mě Valerie mezi dveřmi.
„Proč si odešla od Libora? Hledala jsem tě tam jak šílená a ty nikde. Stalo se něco?“ zeptá se starostlivě, vtlačí mě na sedačku a sedne si vedle mě.
Já sklopím oči, které se mi zalily slzami a už zase začnu brečet.
„Ten hajzl.“ Utrousí Val a starostlivě mě kolébá ze strany na stranu.
Poté co se natolik uklidním, povím jí všechno, co jsem zaslechla u Libora.
„Val, řekni mi všechno, co víš o Nataše. A neříkej, mi že nic…“
„Nataša je Petrova bývalá. Její otec se měl spojit s Petrovou firmou, takže to mělo být něco jako rodinná firma. Ale krachlo to, když Petr objevil nějaké podvody v jeho firmě. Hned od toho odstoupil, tak ztroskotal i ten vztah.“
Takže Petr se měl ženit. Měl spojit dvě firmy, aby vznikla jedna velká a to ještě rodinná. S Natašou se měli brát, řídit firmu a k tomu určitě plánovali děti.
Hned, jak mě tohle napadne, začnu zase brečet a nejsem k udržení. Za těch pár dnů, co jsem utekla od Libora, probrečela jsem nespočet hodin, že se ještě divím, že mi nevyschly oči.
„Víš co? Dostala jsem super nápad. Nastěhuješ se ke mně, co tady sama, jenom se budeš užírat. Vyjedeme si někam, budeme chodit každý večer tančit, co ty na to?“ pokouší se i zlepšit náladu.
„Já nevím, nebudu asi moc dobrá společnice na večery. Promiň Val.“
„Ale já tě z toho dostanu. Přece tě tady samotnou nenechám. A tady bude první místo, kde tě bude Petr hledat.“ Varuje mě vážných argumentem, po kterém se nechám přemluvit a zabalím si pár věcí. Petra nechci vidět a je pravda, že tady by mě hledal nejdřív.

„Stejně je mi mnohokrát smutno, když jsem tady sama. Vlastně si mi prokázala laskavost, když tady se mnou budeš pár dnů.“ Svěří se mi Valerie jakmile dorazíme k ní domů s kufrem.
„To jsem ráda, že ti můžu nějak oplatit, když mi poskytneš úkryt“.
„Jednou se s ním ale budeš muset setkat.“ Varujeme. Mě z toho skoro naskočí husí kůže, když si uvědomím, že se budu muset jednou setkat s Petrem. Jednou se ale setkáme, tím jsem si jistá. Když byl schopný sehnat moji adresu za jediný večer, nebude pro něho problém sehnat adresu od Valerie. Ví, kde pracuju a já do práce budu muset chodit, mám spoustu práce za tu dobu, co jsem tam nebyla.
Když se jakštakš u Valerie zabydlím, otevřeme flašku vína a sedneme si v obýváku, jako už dlouho ne, a klevetíme. Jak už jsem říkala, Valerie je naprosto úžasná kamarádka, která vám zlepší náladu za patnáct minut a nedovolí vám špatně nebo smutně myslet. Povídá historky u kterých ani nemůžete popadnout dech, jaké chytáte záchvaty smíchu.
„Val, nezlob se, ale já jdu už spát. Je strašně hodin.“ Zvedám se z gauče a na důkaz mých slov zívnu.
„Jasně, já už jdu taky. Ještě, že je zítra víkend.“ Přikývne hlavou na souhlas a mizí v ložnici. V momentě, kdy lehnu do postele, ospalost mě přechází a já nemůžu usnout. Myslím na Petra, na naše nádherné zážitky, které jsem zažili společně. Na naše milování, mazlení…a když si vzpomenu na muffiny, které mi Petr upekl, když jsem mu řekla, že je miluju, rozbrečím se do polštáře. Usnout se mi podaří až někdy k ránu vyčerpáním a s Petrem, který mi neustále běží jako obraz za zavřenými víčky.

Když se ráno probudím, není to zrovna to ideální ráno, které si představuju. Valerie mlátí v kuchyni nádobím, jako by měla vařit snídani pro patnáct lidí a já se necítím zrovna nejlépe. Ztěžka vstanu a mířím si to do koupelny, ale v momentě, kdy otevřu dveře a ucítím chystající snídani, dveře od záchodu otevřu v posledním okamžiku a obsah mého žaludku mizí v záchodové míse. Křeče, které cítím v břiše jsou k nesnesení až se musím přikrčit a sednou si na zem.
„Jejda, co to tady provádíš?“ nakoukne Valerie a když mě vidí, starostlivě si klekne vedle mě. Já už ji nestačím ani odpovědět, jak se mi udělá špatně a zase se nakláním nad mísou.
Když bolest zase trošku odstoupí a jsem schopna se aspoň postavit, zvednu se od mísy, spláchnu a jdu k umyvadlu.
„To nemůžeš mít z toho vína, vždyť jsme toho nevypily zase tolik.“udivuje se Valerie.
„Měla jsem dvě skleničky, z toho to nebude určitě.“souhlasím, ale na mysli my vypluje úplně něco jiného. Tak to nepadá v úvahu, pomyslím si, ale z mysli to nevypudím. Zpoždění mám teprve pět dní, určitě to nic neznamená.
„Sáro?“
„No?“
„A nejsi ty náhodou těhotná?“