Sharome 7.

Anotace: 7. díl

Pomaloučku se probírám z bezesného spánku. Oči stále ještě nechávám zavřené. Slyším nad sebou hlasy. I se slovy mi splývají dohromady. Nevím kdo všechno u mě je a o čem si povídají. Tohle mě nenapadlo. Něco tak chabého mě položilo. Nikdy v životě mě nenapadlo, že by mě něco takového odrovnalo.
Najednou uslyším lehké bouchnutí dveří, kroky na chodbě a pak ticho. Otevřu oči, rozhlédnu se kolem sebe. Je tma. Kolik asi může být hodin?
„Světlo. Nějaký světlo.“ Šeptám si. Prohrábnu věci.
„Hele, krabička poslední záchrany. Tam budou sirky a svíčka. Paráda.“ Rozsvítím svíčku. Při jejím matném světle se podívám na hodiny.
„Bude 10? Fíha. Takových hodin.“ Málem to zakřičím. Naštěstí se včas zarazím a jen to zašeptám.
Někdo otevře dveře. Svíčku, kterou leknutím málem upustím na zem, rychle sfouknu.
„Kris. Ty jsi vzhůru?“ Podle hlasu rozpoznám Sabinu.
„Jsem.“ Odvětím.
„Proč? Měla bys odpočívat. Není ti dobře.“ Zkouší mě přemluvit.
„Nic mi není. Je mi fajn.“ Sednu si na postel.
„O tom mě nepřesvědčíš.“ Přisedne si.
„Proč myslíš?“ Zeptám se jí. Při mé otázce se za dveřmi zarazí host, jenž chtěl vědět jak mi je. Máme tedy posluchače.
„No odpoledne si nevypadala, že ti v blízké době bude lépe.“
„Ale mě dobře je. Tedy skoro.“
„Víš, co ti diagnostikoval ten doktor?“
„Jo.“ Zakývám hlavou.
„Myslíš, že je to pravda, Kris?“
„Ne nemyslím. Je to nesmysl.“
„Co tě tedy tak trápí?“ Chce vědět co mi skutečně je. Chvíli váhám.
„Králova matka Kristin Sharome Lavojová je i mou matkou. Mám jméno po ní.“ Vysypu ze sebe to co mě nejvíce tíží.
„Cože? Králova matka je i tvá matka.“ Sabina je šokovaná skoro stejně jako já odpoledne.
„Jak to ale můžeš vědět?“ Mírně pochybuje.
„Jednou, to ještě máti žila, se mi do ruky náhodou dostaly do ruky. Asi při nějakém větším úklidu, už nevím.“ Začnu vyprávět. „Většina dopisů začínala tak jako by jí psal někdo z jejích dětí, klasickým ahoj mami. Tehdy jsem tomu moc významu nepřikládala. Myslela jsem si, že má za kamaráda nějakého vdovce, který má syna nebo dceru a prostě jí napíše a osloví ji tak. Později mě napadlo, zda třeba nemam nějakého sourozence. Nakonec jsem to však pustila z hlavy. Odpoledne mi všechno s tím jménem připomněl.“ Nastane ticho. Obě se ponoříme do vlastních myšlenek. Prvotní šok dávno odezněl. Ve mně teď ovšem převládá směsice pocitů.
Najednou se prudce otevřou dveře. V nich se objeví král Michal.
„Tak přece. Vždycky jsem si přál sourozence. Mamá se v dopisech zmiňovala o dalším dítěti. Nevěděl jsem však, jestli si dítě přeje, plánuje anebo ho už má. Teď vím, že má a já mám sestru.“ Mou domněnku, které jsem silně věřila, svým projevem potvrdí.
„Zítra tě představím jako princeznu a mou sestru.“ Rozhodne. Kvapně odejde, aniž bych měla šanci něco říct.
„To je bezva. To bych si přála taky.“ Zajásá Sabina. „A neříkej mi, že to nebereš. To bys mě naštvala.“ Okamžitě se zaškaredí jak to má ve zvyku, když váhám.
„Jo to chci. Jenom je to na mě moc rychle. Nevím jestli se mám těšit nebo ne. Ještě se vzpamatovávám z toho odpoledne a už mě chtějí povýšit.“
„No doufám, že si to nerozmyslíš.“ Oboří se na mě.
„To jsem neřekla. Nechci si to rozmyslet. Ale mam jednu podmínku.“
„Sem s ní.“
„Budeš se ke mně chovat stejně jako doposud. Žádný: Ano princezno. Ne princezno. Jasný“
„Čestný selský.“ Rozesmějeme se. Ještě chvíli si povídáme. Pak se odebereme každá do svého pelechu, jelikož hodiny ukazují půl dvanáctý. Protože jsem spala skoro celé dopoledne, spát se mi nechce. Vylezu z postele a jdu za králem.
Najdu ho v jeho ložnici. Zaklepu.
„Vstupte.“ Vyzve mě a já vejdu.
„Králi?“
„Kris? To jsi ty?“
„Jsem.“
„Neříkej mi králi, jsi přeci moje setra.“
„Budu si muset zvyknout.“
„Zvyknout? A na co prosím tě.“
„Osmnáct let jsem neměla žádného sourozence. Byla jsem jedináček. A teď najednou mám bratra, který je král.“ Odmlčím se a čekám jak na to zareaguje.
„Ty nechceš na královský dvůr? Nechceš, abych tě prohlásil za svou sestru přede všemi?“ Zklamaně se na mě zahledí.
„To jsem neřekla. Řekla jsem, že si budu muset zvyknout a to je rozdíl.“Král Michal si oddechl. Je asi za mě rád.
„Nepřišla si asi jen tak, že? Co bys ráda?“
„Sabina. Bude tu moci také být? Tady na hradě? A já jí navštěvovat?“
„To je ta tvoje kamarádka viď. Samozřejmě by tu mohla být a ty ji navštěvovat. To vám nemůžu zakázat.“ Zamyslí se. „Tu bych mohl prohlásit za šlechtičnu.“ Pousměji se. Tajně jsem v to doufala.
„A co její rodiče?“ Optám se na ně.
„Ty bych samozřejmě povýšil také. Teď bys ale měla jít spát je už pozdě.“ Rozhodne.
„Tak dobrou.“ Pousměji se.
„Dobrou noc.“ Také mi pošle úsměv. Vytratím se z jeho ložnice a zamířím do té své. Usínám se smíšenými pocity. Především těmi kladnými.