Sharome 8.

Anotace: 8. dílko

„Sabi! Vstávej Sabi!“ Tahám Sabinu z postele se spoustou elánu do nového dne.
„Co tak vesele?“ Podivuje se nad mou veselostí na rozdávání. „Včera jsi na to nevypadala. Nebo si to během spánku přehodnocovala, až si to přehodnotila?“ Rozzáří se.
„No to taky.“ Přisvědčím.
„A co ještě. Jaký je další důvod?“ Zvědavě se vyptává.
„Neřeknu.“
„Proč ne? Řekni.“
„Ne, ne. Neřeknu.“
„Kris. Řekni mi to. Prosím.“ Žadoní.
„Ne, ne.“ Nenechám se přemluvit.
„Proč ne?“
„To by potom nebylo překvapení.“
„Ach jo. Z čeho teď budu mít radost?“ Vzdychne.
„Hm, nevím. Třeba z toho, že se budeš těšit na odpoledne.“ Navrhnu.
„Co přijde?“ Chytne se mých slov.
„Nech se překvapit.“ Nechám Sabinu ležet v posteli, rychle se obléknu a vydám se hledat krále. Odchytím první služebnou, co se mi připlete do cesty a vytáhnu z ní, že je na nádvoří. Přiběhnu tam. Nikde ho nevidím.
„Králi?!“ Zavolám.
„Kris.“ Ozve se za mnou. Otočím se, abych mu viděla do tváře.
„Ty už nespíš?“ Jen zakroutím hlavou.
„Říkal už jsi kromě mě, že povýšíš i Sab s jejími rodiči?“
„Ne. Neříkal.“
„Tak prosím neříkej.“
„Dobře. Nebudu, ale proč?“ Zeptá se nechápavě.
„Chtěla bych, aby to pro ně bylo překvapení.“ Vysvětluji.
„Tak dobře budu mlčet.“
„Díky.“ Obejmu ho. Rozeběhnu se zpět do hradu.
„Ještě něco.“ Zastaví mě. „Neříkej mi králi, ale Michale. Ano?“
„Budu se snažit.“ Otočím se k odchodu do hradu, když mě ještě na chvíli zastaví.
„A poslal jsem pro Sabininy rodiče.“
„Vyřídím to Sabině.“ Slíbím a vytratím se do chodeb hradu.

***

„Sabi?!“ Vrazím do dveří. Sabinu, která chtěla z pokoje odejít, mále srazím na zem. Sama se o dveře taky pořádně uhodím.
„To je skvělí, kamarádka a málem mě tu zabije. Teď budu mít od tebe bouli snad na celý život.“ Pronese Sabina a předstírá, že je na mě naštvaná.
„Alespoň na mě budeš mít pěknou vzpomínku.“ Odvětím.
„To teda jo.“ Zasmějeme se. „Ty teď vlastně u nás nebudeš, nebudeme spolu pracovat na statku co?“ Posmutní.
„Co blázníš. Zažila jsem tam kus svého života, ta práce mě baví.“ Odbydu ji.
„Napadlo mě, co takhle podívat se zase domů. Říci kde jsme, jak dlouho tu ještě budeme a o tom tvém povýšení?“ S tím se rozeběhne ke stájím.
„Počkej, to není třeba.“ Zarazím ji.
„Proč ne? Měli by vědět, kde jsme.“
„Já vím.“
„No tak vidíš.“ Jdeme. Otočí se k odchodu ke stájím.
„Král Michal pro ně poslal.“
„Fakt?“ Otočí se zase zpátky na mě.
„No jasně.“ Potvrdím.
„Takže uvidí celou tu slávu?“
„Jo, jo. Uvidí.“
„A co teď budeme dělat?“ Zeptá se po chvilce beznadějného sestavování náhradního dopoledního programu.
„Tak vezmeme ven ty koně.“
„Tak jdeme.“

***

„Kam jdete?“ Všimne si nás Jakub. „Vždyť odpoledne je ta oslava.“
„Ano odpoledne. Do té doby tu budeme.“ Ujistím ho. „Jdeme se jen projet.“
„A mohl bych jet s vámi? Třeba vám trochu ukázat okolí?“ Nabídne se.
„Proč ne. Tak si osedlej koně.“ Zajásám.
„To je skvělý nápad.“ Přidá se Sabina.
Jakub nám ukáže hodně používané cesty i ty méně používané.
Uprostřed louky, na kterou dojedeme, nám ukáže osamocený strom s krásnou korunou, jež některé z těch spodních větví visí až téměř na zem.
„Ten strom tu roste již pětset let.“ Prozradí nám stáří lípy.
„Tolik? Tak dlouho bych taky chtěla žít.“ Utrousí Sabina.
„Na tolik let vypadá přímo báječně.“ Prohodím.
„Co takhle tady chvíli zůstat, nechat koně napást té krásné trávy, co?“ Navrhne Sabina.
„A mohli bysme se podívat po nějakém potoku nebo studánce, ze které by se koně mohli napít.“ Doplním ji.
„Rád bych tu s vámi pobyl, ale měli bysme se vrátit. Mohli by nás hledat.“ Obává se Jakub.
„Jenom chvilku. Prosím, prosím.“ Žadoníme. Váhá.
„No tak dobře.“ Nechá se tedy přemluvit.
„Díky. „ Vrhne se na něj Sabina a chce mu dát pusu.
Až tak moc děkovat zas nemusíš.“ Brzdí ji.
Navedu Tichonožku blíže k lípě a seskočím z něj. Rozběhnu se podívat na kraj lesa, zda tam neteče potok nebo někde náhodou najdu studánku. Sabina mě následuje, ovšem běží na opačnou stranu než já. Chudák Jakub musí z nás být na větvi. Neví za kým běžet dříve, aby ani jednu z nás neztratil.
„Tady!“ Zahuláká Sabina. „Tady je potok.“
Já chytím uzdu Tichonožkovi, Jakub Bleskovi a tomu svému hřebci. Namíříme si to k Sabině, aby se mohli oni i mi napít krásně průzračné vody lesního potoku.
„Až se všichni napijeme, vrátíme se na hrad.“ Zavelí Jakub. Nic nenamítáme. Také bychom se rádi se již vrátili. Než se otočíme nazpět, nasbíráme si luční kvítky.