Černá a bílá 9

Anotace: Tak jsme se dostali k tomu,čemu jsem se dlouho vyhýbala.Doufám,že budete spokojeni. Prosím,hodnoťte a pište komentáře,ať vím,co zlepšit.

Sbírka: Černá a bílá

Byli spolu už něco přes měsíc, blížila se tedy pomalu zima. Jednou večer Eva ležela už v posteli a ne a ne usnout. Nebylo nic neobvyklého, že myslela na Štěpána. Byla s ním šťastná, každou chvíli na něj vzpomínala, cítila ho. A co milování? Už k tomu měli párkrát blízko, třeba nedávno, když u něj spala na chatě. Hrozně po něm toužila a přitom se toho bála. Není sice už malá holka, která musí s klukem chodit půl roku, aby mu dala svolení. To svoje „poprvé“ už měla za sebou, Štěpánem si byla jistá. Věřila mu. Vzpomněla si na její milování s Vojtou. Neubránila se úsměvu, přestože to moc úsměvné nebylo. Po tom, co zažila překrásné Štěpánovy něžnosti, jí přišel Vojta nadobyčej chladný. Skoro až „učebnicový“. Žádná vášeň, touha, přitažlivost, … Nic. Jen sex. Přemítala takto dlouho, dokud neusnula. Někdy se však k těmto myšlenkám znovu vracela.
„Kam jdeš, Evko?“ hlásila se k ní matka, když se chystala do kina za Štěpánem. „Jdu ven,“ odpověděla ji stroze, ty její primitivní dotazy jí začaly lézt krkem. Byly čím dál tím stupidnější, čím dál tím častější. „No jasně,“ mrkla na ni důležitě. „A nechcete někdy přijít k nám? Dáme si čaj, popovídáme si?“ navrhla nadšeně. To si ze mě dělá srandu. Že by chtěla poznat Štěpána? Její máma však neměla na mysli jeho, ale Vojtu. „Uvidím,“ odbyla ji a se slibem, že se poptá, odešla.
Seděli spolu v kině, ale filmu věnovali minimální pozornost. Neustále cítila Štěpánovu ruku na svém stehně, občas se políbili. No, co asi tak páreček může v kině dělat. Film, co zrovna běžel, byla nějaká akční komedie. Během děsně šílené scény, kdy celý sál zadržoval dech a fandil hlavnímu hrdinovi, se kinem ozvalo hlasité: „Co?“ Položila rychle Štěpánovy prst na ústa a snažila se ho ztišit. „To mám jako přijít na audienci k vašim? Jak tě napadlo?“ Tahle situace jí přišla hrozně vtipná, celé kino leknutí až nadskočilo. Ta jeho reakce … A přesto v ní hlodala trocha lítosti, že se brání setkání s jejími rodiči. Může to taky brát, jako že to s ní nemyslí tak vážně, aby se musel seznamovat s rodiči. „Ale já si to nevymyslela,“ ujišťovala ho, „přišla s tím za mnou máma, než jsem odešla.“ V očích měl děs, ale spíš srandovní děs. Neubránila se úsměvu. Nechtěla si však zkazit večer, a tak se o tom už nezmiňovala.
Domů ji doprovázel. Probíral film, který právě „zhlédli“, a jemu podobné. Objímal jí kolem pasu a o rodičích se také nezmiňoval. Procházeli mezi rodinnými domy, v téhle čtvrti totiž už osmnáct let žila. Zničehonic se od ní odtrhl, přeskočil plot cizí domu a vrátil se k ní s uloupenou růží. Polichocená a s uculením ji přijala. „Napiš mi, kdy budou vaši doma, a já teda přijdu,“ řekl, když se rozloučili a ona zrovna otevírala. Poslala mu ještě děkovný pohled a pak za sebou zavřela.
„Teda, tobě to dneska sluší,“ polichotila mu a tvářila se, jako by neznala důvod. Jenže naopak, moc dobře ho znala. „Doufám teda, že mě aspoň nevykopnou hned ode dveří, když už jsem se takhle vyfikl,“ odpověděl jí na to s nervózním úsměvem. V ruce držel kytku. Nemohla se tomu nezasmát, byl na něj vážně skvělý pohled. Byl rudý až za ušima, nervózní a kytka se mu v rukou třásla, až se květ nakonec úplně ohnul. To je konec, říkal si v duchu, přesto si nepřestával dodávat odvahu. Chytla ho za ruku, políbila ho a pak vtáhla do obývacího pokoje, kde už je čekali. Uvítání bylo „velmi“ vřelé. Když se Štěpán objevil ve dveřích, obou rodičům ztuhl úsměv na tváři. Všimli si toho, podrazilo mu to kolena, jí to přišlo vtipné. Už dlouho se rodiče takhle vtipně netvářili. „Mami, tati, tohle je Štěpán,“ představila ho a postrčila směrem k nim. Jakmile byla schopna překvapením od něj odlepit oči, obrátila se bez pozdravu matka na ni. „Štěpán? Kde je Vojta? Evo, můžeš mi to vysvětlit? Kde je prosim tě?“ téměř hystericky křičela. Když nepochodil u ní, obrátil se Štěpán na otce. Ale ani on mu nevěnoval jediný milý pohled. Zůstal sedět s otevřenou pusou na pohovce a nevěřícně zíral na dceru. „Vojta? Nevím, kde je. A je mi to upřímně jedno,“ odsekla nevěřící matce. Nasadila opět milý úsměv, chytila Štěpána a odvedla ho blíž k tátovi (který hrál v rodině až druhé housle, po matce). „Tati, tohle je Štěpán,“ zopakovala znovu. Štěpán si už začínal připadat jak pouhá loutka, jak mezi mlýnskými kameny. Pan Jeřábek se postavil, beze slova si s ním potřásl rukou a znovu se posadil, na tváři se pokoušel vykouzlit příjemný úsměv. „Jak to, že je ti to jedno? Vždyť vy dva … vy spolu chodíte … vždyť,“ matka začala rozčílením koktat. „Ne, nechodíme. Rozešli jsme se a je to už dost dávno.“ Doufala, že to oba rodiče brzy přejde, a začnou se chovat aspoň trochu slušně. Štěpán, v zoufalé snaze pomoci aspoň té kytce, napřáhl ruku k paní matce a zvadlou kytku jí předal. Než však stačila nějak zareagovat, Eva mu ji vzala a položila na stůl. Ještě by to, chudák kytka, odnesla. „No, já jsem si všimla … bylas taková smutná … říkali jsme si, že jste si třeba dali pauzu, nepohodli se … ale teď že už je vše v pořádku … Evo,“ matka se složila na gauč. Tak tady to dneska nemá cenu, pomyslela si, když pohlédla na své rodiče. Byli směšní a trapní. Otec stále seděl se stejným stupidním výrazem v představě, že se tváří na výsost mile a příjemně. Matka nemohla popadnout dech a duši ji drásala představa, že dcera pustila tak skvělého hocha jako je Vojta. „Pojď, vypadnem. Nemá to smysl,“ otočila se k východu a Štěpán ji následoval. „Děkuju za čaj, paní Jeřábková,“ otočil se ještě na prahu a na posledy se podíval na oba rodiče.
„Katastrofa! Takovej trapas! Moc se omlouvám, za oba,“ neustále opakovala cestou na chatu. Zamířili od nich rovnou tam, jediné místo, kde měli jistotu soukromí. Celkově to však vzal Štěpán lépe než ona. Pořád dokola ji ujišťoval, že zas tak strašný to nebylo, že vlastně na něco podobnýho byl připravenej apod. Pak už přestali mluvit úplně. Eva se zmítala ve výčitkách, náladu měla ještě níž jak pod psa a jen mlčky šla vedle něj. Nechal ji v klidu přemýšlet, aspoň cestou, hladil ji po rameni a párkrát jí daroval uklidňující pusu na čelo. Málem se propadla studem, když si znovu a znovu vzpomněla na chování své rodiny. Bylo jí mizerně.
Byla zima, a tak opět hned jak vešli do chaty, zatopil a postavil na čaj. Pokaždé se nad jeho zvykem pousmála, dnes si toho však sotva všimla. Když se posadil na pohovku, schoulila se mu v náručí a mlčky takto strávili dlouhou chvíli. Každý přemýšleli o svém. Evě se hlavou neustále honily vzpomínky na právě proběhlou návštěvu. Naprosto ji to vzalo. Utěšovala ji jen skutečnost, že jí Štěpán nic nevyčítá a že s ním je právě teď tady a v bezpečí jeho náruče. Štěpán na rozdíl od ní to tak tragicky nebral. Předem neočekával velký úspěch, v podstatě něco podobného čekal. Přemýšlel o něčem jiném, o něčem, co mu v hlavě vrtalo už docela dlouho. „Pojď,“ zvedl se nečekaně. Vyrušil ji z přemýšlení, zmateně na něj koukala. Rozhodl se právě teď a chtěl to udělat dřív, než si to zase rozmyslí. Když nevstávala, pomohl jí. Táhl ji za sebou až ke schodům. „Nikdy jsem to nikomu neukázal. Ani našim,“ vrhl po ní pohled s trochou nervozity, očekávání. Stále netušila, co ji čeká. Vystoupal po schodech do patra a zastavil se s ní u dveří. Odemkl je (On to tady zamyká? divila se.) a rukou ji ukázal, ať jde dovnitř. „Račte.“ Dál už jen mlčel. Zůstal stát na prahu a díval se, co ona na to. Octla se v pokoji menším, než ten dole. Avšak o to krásnějším. Z nábytku tu bylo jen křeslo a malý stolek v protějším koutu. Celé stěny byly pokryty fotografiemi, jeho fotografiemi. Byly nádherné, až jí přecházel zrak. Byly i na stropě, tomu se však už ani moc nepodivila. Kromě neskutečných uměleckých fotek tu byly i postřehy z lesa, ta místa, která jí nedávno ukázal. Ve všech ročních obdobích. Popocházela jen o malé krůčky, nechtěla přijít o jediné jeho dílo. Připadala si jak ve snu. Všechno to bylo tak krásné, tak poutavé, barevně zajímavé. Zastavila se až u toho stolku a zůstala nevěřícně stát. Kolem něj byly vyvěšeny její fotografie. S kamarádkami v parku, v lese, na zastávce. Byly černobílé. Na stolku ležely výkresy a na nich opět ona. Jak spí, jak si čte, její obličej, … Vše tak dokonale, věrohodně spodobněné. Srdce jí zalilo teplo, láska, štěstí, … Tváře jí hořely, stahovalo se jí hrdlo. Když se otočila, Štěpán už ve dveřích nestál. Slyšela hrát kytaru.
Pomalu scházela po schodech dolů. Seděl před pohovkou, koukal nepřítomně do prázdna a hrál. Téměř neslyšně došla až k němu a beze slov si k němu přisedla. Položila hlavu na jeho rameno a poslouchala píseň, jeho i její oblíbenou. Srdce jí bušilo jak o závod. Políbila jej na krk. Otočil se k ní, oči plné lásky. V tu chvíli nedokázala nic říct, samou láskou jí vyschlo v krku. Políbil ji. Dlouze a něžně, při tom přestal hrát. Odložil kytaru, dál se líbali. Atmosféru teď doplňovalo tiché praskání dřeva v kamnech. Znovu se jí podíval do očí, prstem jí přejel po rtech. „Miluju tě,“ šeptl do ticha. Objala ho, už to nemohla déle vydržet. Zatímco se jejich ústa opět spojila, hladil ji po zádech a ona mu to neméně oplácela. Šikovnými pohyby mu nakonec triko úplně svlékla. Zlíbala celé jeho nádherné tělo, chtěla ho od první chvíle, co jej spatřila. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. I ona se za chvíli octla před ním jen ve spodním prádle, každý jeho další dotek vyvolal vlnu zachvění. Užívala si každý jeho polibek, každičký moment téhle chvíle. Toužila po něm, teď už se to nedalo zastavit. Miluje ho, miluje.
Když pak vedle něj ležela, nahá, hřálo ji jeho tělo i teplo z kamen. Celou ji zaplnilo štěstí. Nic jiného teď v hlavě neměla, jen jeho. Tiskla se k jeho zpocenému tělu, stočená v objetí těch silných paží. Vdechovala jeho vůni. Co se právě stalo … Vždy se ji při vzpomínce na to sevřelo nitro. Bylo to nádherné, vášnivé, něžné, … Bylo to jako poprvé. Zbožňovala ho a on ji. Přitiskla se k němu ještě blíž a pošeptala mu do ucha: „Miluju tě. Miluju tě od první chvíle, co jsme se potkali.“ Znovu ji políbil. V jeho náručí pak šťastná usnula. Ticho v místnosti rušilo jen slabé praskání dřeva v kamnech.