Strasti i radosti života - 1.kapitola

Anotace: Ve dvě ráno už nás to přestalo bavit. Zvláště taky proto, že už nikoho nenapadalo, jaký dát fant, aby neutrpěl nějakou větší ztrátu na oblečení.

Já vím, že mám rozepsaný už jeden román, ale potřebuju si od něj odpočinout. Zjistila jsem, že fantasy mi nějak nepřirostlo k srdci (co se týče psaní, čtu ho velice ráda) a víc než k fantasy to směřuje zase k romantice. Proto píšu ještě tenhle román (opět romantický). Je ze života jedné obyčejné holky. Něco je podle pravdy, něco je vymyšlené. Přeju příjemný počtení...snad se to bude líbit...

___________________________________________________________________

1. kapitola

Chjo, už zase! Já toho psa asi zabiju! Už mi dneska potřetí utekl! Aspoň, že umí poslouchat a přijde, a když se mu nechce poslouchat, stačí vytáhnout něco dobrýho na zub, přiběhne tak rychle až se tomu někdy divím. Na druhou stranu se na něj nedokážu dlouho zlobit, protože je to můj miláček. Jmenuje se Peggy a je to irský vlkodav, takže ji nejde přehlídnout J. Najdu ji celkem rychle – leží pod stromem a cosi žvýká.
„No fuj! Okamžitě to vyplivni!“ žvýkala veverku! Myslela jsem, že asi hodím šavli. Mrtvolky mi nevadí ani kuchání, ale tohle je moc. Peggy vstala a hodila po mě omluvnej kukuč, kterýmu neodolám a pohladím ji. Pak už konečně jdeme domů.
Bydlíme v bytovce. Vím, že pro velkýho psa to není ideální (ani pro naši větší rodinu), ale nedá se nic dělat. Ještě před dvěma lety jsme bydleli v krásným rodinným baráčku, ale protože tady mamka dostala práci, přestěhovali jsme se. Tenkrát jsem se s našima hrozně pohádala. Nechtěla jsem se stěhovat. Měla jsem tam všechno – přátele, školu (no jo, měla jsem ji ráda), babičku s dědou, oblíbený místa, neoblíbený lidi, lásku. A to všechno jsem ztratila během jednoho odpoledne. Sice si ještě s bývalýma kamarádkama píšeme a občas si zavoláme, ale už to není takové jako dřív.
Teď už jsem si zvykla. Mám tu nové kamarády a kamarádky, lidi co nesnáším, školu, na kterou jsem si zvykla, ale tu lásku jsem tu ještě nenašla.
Když jsme dorazily domů, všimla jsem si, že před bytovkou stojí stěhováci. Asi někdo nový, protože naši bývalí sousedi se odstěhovali už před měsícem. Snad nebudou dělat takovej kravál jako ti minulí. Někdy jsem ani nemohla spát a chudák Peggy se mohla zbláznit, když na ně štěkala. Dál jsem si jich už nevšímala, musela jsem Peggy ještě nakrmit a dát jí napít. A krom toho musím ještě uklízet. Mám toho hodně, protože mám uklidit pokojík svojí o 10 let mladší sestřičky Lucky. Ještě štěstí, že nemusím uklízet u bráchy, kterýmu je 18. Tomáš je neuvěřitelnej bordelář. V ložnici, kde spí mamka s taťkou je vždycky relativní pořádek, takže se ložnicí moc dlouho nezabývám. Obývák s kuchyní je ale větší oříšek a můj pokoj bude to nejtěžší – vypadá to tam, jako by tam vybouchla atomová bomba.
Jakmile jsem byla se vším hotová, přišla máma i se ségrou. Byly na návštěvě u nějaké mamčiny kamarádky, protože má dovolenou a Lucku mi doma nechtěla nechat, prý abych si od ní odpočala. Brácha přijde kdoví kdy a táta jakbysmet. Já jediná trčím doma a uklízím, ale dnešek je vyjímkou, jinak jsem s partou venku. Je konec srpna, takže žádný problém. Problém nastane až poslední týden v srpnu. Jakožto nastávající deváťáci obě dvě třídy budou nacvičovat krátké vystoupení k vítání prvňáčků.
Málem bych zapomněla. Představuju tady svoji rodinu i psa, ale sebe ne. Takže, abych to napravila. Jmenuju se Klára a za tři týdny mi bude 15. Můj dosavadní život se pohybuje na hranici. Ne, že bych kouřila nebo fetovala, ale s tátou máme problémy. Jednou je úplně v pohodě, podruhé se zpije do němoty a pak je velký zle, když se mu něco nelíbí. Nejhůř je na tom asi Lucka, když musí poslouchat hádky už v tak ranném věku. Tomáš se toho většinou neúčastní, poněvadž je skoro pořád pryč. Buď je ve škole nebo venku s kamarádama. Ale já si většinu hádek vyslechnu a Lucka taky. Mamka už je z toho někdy na mrtvici. Je mi z něj na nic.
„Jestli chceš, můžeš jít ven, ale vrať se v rozumnou dobu. Už to tu zvládnu sama,“ nabídla mi mamka a já přijímám. Nemůžu si to nechat ujít. Ale stejně mi to nedá, abych se nezeptala jestli nechce s něčím pomoct. Vypakuje mě s tím, že je to pořádku.
Přezuju se do tenisek a valím k mý kamarádce. O nejlepší kamarádce se mluvit nedá, protože jich mám víc a vím, že tenhle pojem je hrozně pomíjivý.
U Marči jsem během 5 minut. Zazvoním u ní a čekám než mi někdo otevře. Otevře mi její brácha Mirek. Je docela hezkej kluk s krátkýma, hnědýma vlasama, modrýma očima a docela vypracovanou postavou. Ale není to můj typ.
„Hoj, už pro ni jdu,“ pozdraví a hned je v obraze, proč jsem přišla. Za 2 minutky je u mě Marča.
„Ahoj, kde jseš tak dlouho? No nic, hele skočíme ještě pro ostatní, ju,“ spíš konstatuje než se ptá. Já jen přikývnu. Nějak mi není do řeči. Když obejdeme všechny členy naší partičky (Zuzku, Petra, Lukáše a Ivanu), jdeme si sednout do vedlejší vesničky na fotbalový hřiště do budky a tam klábosíme. Petr s Ivanou si ještě zapálí a k blaženosti nám chybí málo. Probíráme všechno od toho co jsme měli k snídani po školu.
„Hele lidi, víte, že k nám má přijít novej kluk?“ Marča má vždycky nějakou novinku, o které my ostatní nemáme ani páru.
„Kdo prosim tě?“
„Není to divný, aby někdo přestoupil do devítky?“ Pálíme na Marču otázky, jako na běžícím pásu.
„Klídek, ju. Divný to je, ale prý nějaký zvláštní okolnosti. Nevím, kdo to je. Prostě jen, že k nám má někdo přestoupit,“ no jo, Marča to řekla zase s tím jejím klidem, který nás všechny někdy štve a ve škole z toho taky někdy měla problémy.
„Zítra je ta dýza v Pepku. Jdete tam?“ zeptala se nás Ivča.
„Jasně, razíme tam snad všichni, ne?“ ujišťoval se Lukáš, protože jsme se domlouvali už dávno, ale vzpomněli jsme si na to až dnes, den před dýzou.
„Já teda můžu, našim je to jedno,“ přikývla Zuzka.
„Ještě se zeptám, ale myslím, že půjdu,“ přemýšlel Petr.
„Já taky můžu,“ ujistila jsem je, i když nevím jestli si mamka pamatuje na to, že jsem se jí ptala.
„Super, takže sejdem se ještě před dýzou? Abychom se dohodli kdy bysme si dali scuka,“ Marča zase organizuje, ale mě to nějak nevadí. Nevadí to nikomu z nás, aspoň se nedohadujem.
„Tak jo, stejně se sejdem tak i tak,“ konstatoval Lukáš. Zbytek odpoledne jsme proseděli v budce a kecali jsme. Až kolem sedmé jsme se zvedli, protože nás to tam začalo nudit. Procházeli jsme se po ulicích a všech možných koutech obou vesniček. Pustili jsme si nahlas muziku a zpívali jsme si u toho. Občas někdo vykoukl z okna, aby se podíval, kdo tropí ten randál, ale nic neříkali, zvykli si na naše večerní pochody, věděli, že neděláme nic špatného, jen máme puštěnou muziku.
„Mám nápad,“ prohlásila Marča, všichni jsme potichu zaúpěli, známe totiž její střelený nápady, „co, kdybyste všichni u nás přespali? Naši nejsou doma, takže bysme si mohli udělat takovou malou akcičku den před dýzou. Koukali bysme na filmy a vyjedli bysme ledničku J,“ následoval výbuch smíchu, protože lednička u Marči je vždycky plná. Ale my jsme schopní sníst i nemožné.
Všichni jsme ihned vytáhli mobil a volali jsme domů. Stejně jsme museli domů, ale jen se dohodnout na podrobnostech a vzít si pyžama.
„Tak já jdu, prozvoním až budu u vašeho,“ oznámila jsem jim.
„Měj se,“ rozloučili se se mnou. Ještě jsem jim zamávala a odešla jsem.
Doma bylo ticho ani Peggy neštěkala, když jsem přišla. Ležela v pelíšku a spokojeně pochrupovala. Usmála jsem se a šla jsem do kuchyně. Seděla tam mamka a koukala do blba. Nevšimla si mě ani poté, co jsem si k ní sedla.
„Mami? Je ti dobře?“ ptala jsem se. Opravdu mi naháněla strach.
„Táta se zase opil a hrozně jsme se pohádali, málem mi i jednu vrazil. Ještě štěstí, že přišel Tomáš. Pak se trochu u klidnil, ale šel zase do hospody,“ rozbrečela se. Takhle to u nás vypadá už pár měsíců. Divím se mamce, že to ještě vydrží. Bojím se o ni. Bojím se, že se táta jednou opravdu neudrží a někomu z nás jednu natáhne.
„To bude dobrý, mami, uvidíš,“ utěšovala jsem ji, ale sama jsem tomu nevěřila.
„Víš, co, já zůstanu doma,“ nabídla jsem jí.
„Ne, ne, jen běž, dlouho jsi už nikde nebyla. Za chvíli začne škola a pak už nebudeš mít moc příležitostí k zábavě. Já to tu zvládnu,“ máma je zlatá, ale nevím, jestli mám jít. Nakonec se rozhodnu, že půjdu, aspoň tu nebudu překážet.
„Tak jo, jdu si pro pyžamo, kartáček a pastu,“ řekla jsem jí a šla jsem do koupelny a do mýho pokoje. Tam jsem si vzala všechno potřebný a šla jsem zase za mámou.
„Já teda jdu, vrátím se do oběda, jo.“
„Dobře, ale nedělejte tam moc velkej binec, ať se pak její rodiče nezhrozí. Uhádla jsem správně, že nejsou doma?“ trochu se pousmála.
„Uhádla jsi to naprosto správně,“ musela jsem se smát, mamka prostě vždycky správně dokáže uhádnout důvody, proč Marča dělá tuhle akcičku, takhle narychlo.
„Měj se dobře, zlato a nezbořte dům,“ doporučila mi.
„Snad ho nezboříme, papa.“ Rozloučila jsem se a pádila jsem k Marči. Stejně tam už všichni budou. Ale co, než se to rozjede chvilku to trvá a nudit se mi nechce.
Než jsem k Marči přišla, prozvonila jsem ji. Hned byla dole a otevírala mi. Měla na sobě jen modrou noční košilku. Bylo jí jedno jestli jí takhle někdo uvidí. Na takovýhle věji je povznesená.
Marčin pokoj najdu i poslepu, takže dostat se tam nebyl problém. Igelitku jsem hodila na připravenou matračku na zemi. Marča je super holka, někdo jinej by se na nějaký chystání provizorní postýlky vykašlal. Jsem jí za to moc vděčná. Vím, že pak by už na to nebyl čas ani nálada.
„Převleč se a přijď dolů, všechno už je nachystaný a čeká se už jenom na Ivanu, ale u ní je to normální,“ no jo, Ivana chodí skoro vždycky pozdě. Marča šla dolů za ostatníma a já jsem měla klid na převlíknutí. Oblíkla jsem se do mojí sametově zelené noční košilky, jen o trošku delší než má Marča. Vlasy jsem si rozčesala a nechala je rozpuštěný. Nemám moc ráda culík, ale když není zbytí, udělám si ho.
Dole jsem za 5 minut. Zábava se zrovna začíná rozjíždět. Ivana už taky dorazila a jak je vidět už je i převlečená do noční košilky (z nás holek ji má nejkratší), kluci mají jen spoďáry nebo tepláky. V televizi už hraje nějaké DVD.
„Sedni si sem a bav se,“ dostala jsem rozkazy.
„Rozkaz kapitáne,“ zasalutovala jsem ze srandy.
Po filmu, který trval zhruba 2 hodinky, jsme byli už trochu posilnění alkoholem. Kluky napadlo, že bysme si mohli zahrát flašku. Souhlasili jsme do jednoho. Hrálo se na otázky i na úkoly, prostě jak se kdo cítil. A jelikož jsme už před hrou byli spoře oblečení, snažili jsme se plnit poslušně úkoly a odpovídat na otázky, aby mám zůstalo aspoň nějaké oblečení, ale i tak ho bylo málo.
Ve dvě ráno už nás to přestalo bavit. Zvláště taky proto, že už nikoho nenapadalo, jaký dát fant, aby neutrpěl nějakou větší ztrátu na oblečení. Hromádka fantů obsahovala většinou špeky, boty, sponky, byly tam ovšem i naše noční košilky a tepláky (naštěstí než jsme začali hrát, jsme byli natolik při smyslech, abychom si oblíkli spodní prádlo).
Ani dobrou noc jsme si nepopřáli, jak jsme byli unavení (a taky přiopilí). Zapadli jsme do pokojů, kde jsme spali a už nikdo nevystrčil ani nos ze dveří. V pokoji jsem sebou švihla na matračku a usnula jsem ani nevím jak.
Vzbudila jsem se s menší bolestí hlavy kolem jedenácté dopoledne. Marča ještě spala. Musím si pohnout, abych jí nevzbudila. Cesta domů mi bude trvat tak 10 minut. Není to moc, ale jelikož jsem mamce slíbila, že budu doma do oběda, měla bych jít co nejdřív.
V kuchyni byli Lekáš s Petrem a se Zuzkou. Všichni měli uvařený kafe a nijak vesele se netvářili.
„Ahoj,“ pozdravila jsem je. Nalila jsem si do hrnku hotový kafe a vypila jsem ho, bez cukru i mlíka, které jinak vyžaduju. Udělalo se mi trochu líp, ten kofein mě probral.
„Už musím jít, uvidíme se večer,“ řekla jsem ji, když se neměli k odpovědí „a Marči řekněte, že už jsem musela jít,“ dodala jsem.
Z domu jsem se dostala lehce. K nám domů jakbysmet. Jen jsem na chodbě potkala nějakou paní, kterou neznám, zřejmě naše nová sousedka.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem jí, nezapomněla jsem na mamčino vychovávání, které jsem zrovna neměla v oblibě.
„Dobrý den, tebe jsem tu ještě neviděla a to jsem se seznámila skoro se všemi co tady bydlí,“ paní to byla příjemná, ale na můj vkus až moc všetečná.
„Já jsem dneska spala u kamarádky,“ odtušila jsem odpověď.
„Aha, záhada je vyřešena. Měj se pěkně, doufám, že se zase někdy potkáme. Na shledanou.“
„Já taky, na shledanou.“
Odemkla jsem si dveře od bytu a v předsíňce jsem se přezula. Podle zvuků jsem usoudila, že máme je v kuchyni a vaří.
„Ahoj mami,“ křikla jsem směrem ke kuchyni.
„Ahoj, jdi prosím tě zkontrolovat Lucku,“ poprosila mě. Brácha má svůj malej kamrlík, který mu mamka vyklidila místo špajzu. Já spím v pokoji s Luckou. Nevadí mi to, teda když mě neotravuje nebo nebudí.
Jak jsem čekala Lucka si hrála s Legem. Taky jsem si s ním ráda hrála, ale to už je hodně dlouho.
„Kláry, pojď si semnou hrát?“ zaprosila a udělala psí očička.
„Tak jo, ale jen na chvilku,“ svolila jsem.

Večer na dýze byla nuda, byli tam samý malý děcka do 12 let. Tak jsme to vzdali a šli jsme domů.
Mamka se divila, že jsem doma tak brzo. Vysvětlila jsem jí, že tam byla nuda a šla jsem spát. Lucka už dávno spala. Co nejtišeji jsem se převlíkla do noční košilky a zalezla jsem pod peřinu.

Zbytek prázdnin probíhal v klidu a pohodě (pokud nepočítám ranní vstávání kvůli nacvičování toho vystoupení). Chodili jsme ven, bavili jsme se a měli jsme se fajn. Dokonce i táta se jakoby umoudřil a neviděla jsem ho tak často pít, jak bylo jeho zvykem.
Mamka se konečně smála různým hovadinám, které jsem dělala, když mi hrabalo. Brácha se do školy nechystal. Je to přece jenom kluk a to, že bude tento rok maturovat ho nijak neděsí a neřeší to.
Škoda, že takhle klidná nejsem i já. Pořád musím přemýšlet o tom, jaké to bude za pár let. Po tomhle roce se nejspíš tři čtvrtě naší třídy uvidí akorát na různých akcích typu ´9.B po pěti letech´.
Na tomhle roce záleží hodně. Vždyť se musíme rozhodnout na jakou školu půjdeme. Já už v tom mám jasno. Půjdu na gympl a pak se uvidí, ale líbila by se mi práce bytové architektky. Dost mě to láká. Hlavně práce pro obchody typu IKEA. Ráda bych sestavovala nějaké ´bloky´ místností, jaké tam jsou. Ale to jsou jen mé představy, kdoví, jak to nakonec dopadne.