Strasti i radosti života - 2.kapitola

Strasti i radosti života - 2.kapitola

Anotace: My s holkama jsme prolezly dost obchůdků s hadrama a všechny jsme si vybraly. Pak jsme zamířily do kadeřnictví. Každá prošla nějakou změnou.....komentáře jsou povinné, ptz nevim jestli mám psát dál a jestli to má vůbec význam...

2. kapitola

Je 3. září 7 ráno a já vstávám. Jak mně se nechce, ale musím. Je první den školy. Konečně se ukáže, jestli stála ta námaha s připravováním toho vystoupení za to. Jsem zvědavá jestli jsou ti malý prvňáčci nervózní.
Já si svůj první školní den pamatuju dokonale. Nebyla jsem totiž ve škole, ale ležela jsem v nemocnici. Trhali mi tam nosní mandli a bohužel jsem měla termín, zrovna, když začínala škola.
>>A je to tady<< pomyslela jsem si, když jsem stála před naším Kulturním domem (kulturákem), kde se vítání mělo konat. Pár holek z naší třídy tam už bylo, ale nikde jsem tu neviděla nikoho z naší partičky. Zaspat nemohli a byli jsme domluvení, že se tady sejdem o půl osmé. Já tu stojím a oni nikde. Byla jsem na ně trochu naštvaná, ale jakmile jsem zahlédla známou blonďatou hřívu, jakou se mohla pyšnit Marča, mě veškerá zlost přešla.
„Hoj,“ pozdravila mě.
„Nazdárek,“ po bližším prohlédnutím Marči jsem zjistila, že má jiný odstín vlasů než obvykle.
„Ty sis barvila vlasy?“
„Jasně, přece nepůjdu hned první den do školy se stejnou barvou než když jsme končili. To dá rozum ne,“ Marča si vlasy barví už zhruba čtyři roky. Není to blondýna od přírody, ale zrzka. Jelikož ale zrzavý vlasy se Marči nelíbí, pravidelně si je barví na blond. A když na ni někdo má blbý kecy nebo narážky, protože je blonďatá setře ho. Já bych si vlasy nemohla takhle obarvit ani náhodou. Sice mívám melír, ale to je tak všechno, co mi naši dovolí. Vlastním delší, husté hnědé vlasy, které moc nedrží tvar.
„Sluší ti to,“ musela jsem jí pochválit novou barvu, opravdu jí slušela. Nebyla to klasická blond, ale trošku do karamelové.
„Díky.“
U kulturáku teď už stáli všichni včetně učitelky a našeho třídního. Ve vnitř jsme šli do salónku, kde se všechno konalo. Byl docela malý, snad bude stačit. Je nás celkem dost, čili 47 + učitelé. Už jsem vyřešila hádanku, kde jsou kluci. Šli do školy, aby přinesli lavičky z tělocvičny, aby si prvňáčci měli kam sednout.
Je 8:00 a už to začalo. Vzali jsme to stylem ´Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko,´ myslím, že se to těm prckům líbilo. Dopadlo to docela slušně, na to jaká to byla bída, při zkouškách – skoro tam nikdo nepřišel, jen pár aktivců (taky jsem tam patřila, jako celá naše partička).
Po odvedení prvňáčků do tříd, jsem šli do naší třídy. Tento rok nás přestěhovali. Místo úplně poslední třídy nám dali tu prví, zato největší a nejlepší. Sice mále lavice po jednom a učitel nám říkal, že si je nemáme dávat k sobě, my jsme tenhle zákaz porušili hned druhý den. Přece nebudeme sedět po jednom!
Domů jsem se dostala krátce po desáté dopoledne. Nikdo nebyl doma, jen na stole ležel lísteček se vzkazem, ať nakoupím. Povzdechla jsem si, když jsem viděla ten seznam. Nechtěla jsem ten nákup odkládat, protože vím, že bych to později už nenakoupila. Vzala jsem si tašku, přichystané peníze, pohladila jsem Peggy a vyšla jsem na ulici.
V obchodě skoro nikdo zrovna nebyl, za což jsem byla vděčná – nesnáším obchody narvané k prasknutí. Nakoupila jsem naštěstí všechno, umím si živě představit tátu, kdybych to nekoupila.
Doma jsem uložila nákup na místo a vzala jsem Peggy na procházku. Cestou jsem nikoho známého nepotkala, ale zastavil mě jakýsi kluk.
„Ahoj, prosím tě, nevíš kde tu je škola? Mám tu zítra nastoupit a nějak se tu ještě nevyznám,“ byl úžasně nesvůj. Líbilo se mi to. Nevěděla jsem jestli se mám první smát nebo mu odpovědět, protože tady by se nevyznal jen člověk bez všech základů orientačního smyslu.
„Stačí, když půjdeš rovně až narazíš na křižovatku. Nalevo je taková velká žlutooranžová budova – to je škola. Ale teď už všechny ceremonie skončily,“ teď jsem byla nesvá zase já, protože jsem Peggy pustila z vodítka a teď ji nikde nevidím. Ten kluk to asi poznal a začal se taky rozhlížet.
„Díky moc, asi bych to bez tebe nenašel,“ měl krásnej úsměv, až teď mě napadlo si ho pořádně prohlídnout. V jeho tmavě modrých až skoro černých očích tancovaly malé ohníčky. Vlasy měl ve špinavé blond. Na sobě měl oblečené modré džíny a černé tričko s krátkým rukávem, ani se mu nedivím, že se takhle oblíkl, je tu horko jako sauně. Sama mám oblečené béžové třičtvrťáky a tmavě zelené tričko bez rukávu a je mi horko. Nejradši bych šla do plavek J. Měřil asi 175 cm a tipovala bych mu věk tak kolem 15. V tu chvíli mě to trklo.
„Počkej, ty máš tento rok nastoupit do devítky?“
„Jo, proč?“ byl zjevně vyveden z míry. Nečekal otázky.
„Do Béčka nebo do Áčka?“ další otázka.
„Myslím, že do Béčka, ale nejsem si jistý. Proč mě vlastně zpovídáš? Udělal jsem snad něco o čem nevím a nesmí se to?“ zase byl tak krásně nesvůj.
„Ne, prostě jsem zvědavá. A pokud vím, zatím jsi nic neudělal,“ usmál se ně mě a já byla v sedmým nebi. >>Ježiši Kriste, on je tak sladkej<< rozplývala jsem se nad ním v duchu.
„Kruci, to né,“ zabědovala jsem. Uviděla jsem totiž Peggy, jak k nám pádí šíleným tempem a není sama. Přiřítila se jako blesk a začala štěkat – holt hlídala paničku. Podrbala jsem jí za to za uchem. Kolem nohou mi pobíhal malý jezevčík, kterého jsem tu v životě neviděla.
„Dej si odchod prcku,“ snažila jsem se ho odehnat, ale ta malá mrška se nedala.
„Co je to za velkou obludu? Vypadá jak vlkodlak,“ tvářil se zděšeně a zřejmě nevěděl jak se zachovat a k tomu před holkou. Znám to, na tohle jsou kluci hákliví, nesmí holkám ukázat slabé stránky, jinak jsou tzv. lost.
Jediným slovem (a to sedni) jsem Peggy uklidnila a donutila poslouchat.
„Žádná obluda ani vlkodlak, jen irský vlkodav. A je naprosto neškodná, vždyť je to ještě štěně,“ uvedla jsem věci na pravou míru. Kluk už asi nevěděl ani čí je. >>No nic, nebudu tu stát věčně<< už mě začala ta jeho nerozhodnost štvát.
„Já už musim, zatím se měj. Možná se ještě uvidíme,“ rychle jsem se rozloučila a spolu s Peggy jsem zmizela. Šly jsme domů.

Po zazvonění na první hodinu přišel učitel a za ním ten kluk ze včerejška. Dost se divil, že mě vidí sedět v téhle třídě. Zase jsem ho překvapila.
„Sednout,“ zavelel učitel, zřejmě byl v dobré náladě, „tohle je Jakub Javorský,“ představil nám ho. A pak ho vyzval, ať si sedne. Sednul si do třetí řady přesně za mě.
První a druhá hodina byly v klidu, jelikož jsme probírali třídnický záležitosti. Třetí a čtvrtou už jsme se ´učili´.
„Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptal se mě hned po skončení vyučování. Asi chtěl odpověď hned, ale já jsem hledala čip na obědy, jinak bych byla o hladu. V jídelně, když jsem si sedala k naší partičce se k nám nasockoval a zase se mě ptal na jméno. U oběda tlacháme o různých věcech, ale na něj se ani nepodíváme. Až teprve před školou. Čekal tam.
„Jmenuju se Klára. Stačí?“ odtušila jsem jeho otázku a následně ho odbyla.
„Pěkný jméno. Chtěl jsem se ještě zeptat. Tys věděla, že půjdu k vám do třídy?“ přikývla jsem „Jak to víš? Nikdo to neměl vědět?“
„Mám svoje zdroje.“
„Kájo,“ volala na mě Marča a s ní i zbytek lidí z naší partičky.
„Ahoj,“ pozdravili se s Jakubem a seznámili se. Hned ho chtěli do party, mně se to moc nelíbilo. Kdoví, co je vůbec zač.
„Kájušo, můžeš ven? Dostala jsem nápad. Jeli bysme do Znojma. Kluci by si zašli do herny nebo někam, kde by je o bavilo a my s holkama bysme obhlídly obchody a zašly bysme na manikúru a do kadeřnictví,“ její návrh byl super. Otázkou zůstávalo jestli mi to máma dovolí.
„Já se doma zeptám a pak napíšu SMSku.“
„Tak jo lidi, uvidíme se odpoledne – možná. Jestli ne tak se sejdem na ICQ,“ rozloučila jsem se a šla domů, kde na mě čeká Peggy.
Jestli jsem si myslela, že budu doma sama, mýlila jsem se. Táta už doma byl, seděl v obýváku ještě s nějakým chlapem, kterýho neznám a ani nechci.
„Kláro, udělej nám kafe a něco k jídlu,“ prostě mi to přikázal. Poznala jsem, že má něco popito a věděla jsem, že nemá smysl mu odporovat. Postavila jsem tedy na kafe a udělala jsem jim obložený chleby. Snad jim to bude stačit.
„To mám ale šikovnou dceru, že?“ vychloubal se táta.
„Máš a vypadá i docela k světu,“ přikyvoval ten chlap. Řekla bych, že jsem uhádla na co myslí. Vypadla jsem jak nejrychleji to šlo.
Nechtělo se mi čekat na mámu, a tak jsem jí zavolala. Nakonec mi to Znojmo dovolila, i když nerada. Hned jsem to napsala Marči. Daly jsme si sraz u kulturáku. Byli tam všichni – i Jakub.
Na autobusovou zastávku jsme dorazili tak tak. Málem nám to ujelo. Do Znojma jsme přijeli za nějakých 20 minut. Ve Znojmě jsme si dali rozchod a domluvili jsme se, že na sebe počkáme v 5 u nákupního domu Dyje. My s holkama jsme prolezly dost obchůdků s hadrama a všechny jsme si vybraly. Pak jsme zamířily do kadeřnictví. Každá prošla nějakou změnou. Ivča si nechala svoje vlasy dlouhý skoro po zadek zkrátit po ramena a trochu zesvětlit. Byl to trochu šok ji vidět. Marča si nechala udělat ještě fialkový proužky. Zuzka si poručila vlasy ´vyžehlit´, protože je má dost vlnitý. No a já jsem zvolila černý a mahagonový melír a trochu prostříhat. Nakonec jsme si nechaly manikúru.
I když jsme se dohodli na 5. hodinu, stejně jsme tam přišly o půl hodinky později.
Lukáš se smál, „jsem říkal, že přijdou pozdě!“
Vyplázly jsme na něj jazyk a šly za ostatníma klukama. Ti už se zvedali z lavičky, na níž seděli. Šli jsme pomalu na nádraží. Kluci s volnýma rukama a my obtěžkaný taškama.
„Gentlemani už nejspíš vymřeli,“ prohlásila Iveta, „jinak by nám už dávno někdo pomohl,“ říkala to naschvál hlasitě, aby ji kluci slyšeli.
„Omyl Ivetko, gentlemani jsou vzácný druh a pomalu vymírají, ale tady ještě čtyři jsou,“ a ukazoval na sebe kluky. A kupodivu nám pomohli.
Domů jsme dorazili unavení, ale v dobré náladě. U nás doma mě, ale ta dobrá nálada ihned opustila – naši se zase hádali. Tentokrát jsem se do hádky zapojila i já, i když jsem ze začátku nechtěla. Otec mi vynadal, že se courám po venku, místo, abych se starala o návštěvu (jeho) a že vypadám s těma proužkama a novýma nehtama, jak lehká děva. Hrozně mě to namíchlo. A vrátila jsem mu to stejnou mincí. Křičela jsem na něj. Hádka skončila tím, že se táta napil piva a odpotácel se do obýváku. Mamka si šla lehnout, ale vím, že ještě brečela. Naštěstí malá Lucka už dávno spí. Opatrně jsem si zapla počítač a vypla jsem zvuk, abych ji náhodou nevzbudila. Na ICQ mi blikala zpráva, že si mě někdo přidal do seznamu kontaktů a že mám nepřijatou zprávu. Podívala jsem se na profil neznámého a zjistila jsem, že tam nic nemá. Riskla jsem to a přidala jsem si ho. Ihned mi napsal.
No Name: Ahoj, jak pak se máš?
Dark angel: hoj, kdo jsi?….je mi celkem fajn (lhala jsem jako když tiskne)…a ty?
No Name: to není podstatné…já taky nevím, kdo jsi….je mi báječně….asi jsem se zamiloval….
Dark angel: no nekecej?!….a proč to říkáš zrovna mě?…
No Name: nekecám!!!…..sám nevím….LOL
Dark angel: :-D….
V podobném duchu pokračovala naše další konverzace. Nic podstatného jsme se nedozvěděli. Psali jsme si prostě o kravinách. Počítač jsem vypla až kolem jedenácté.
Autor Nelčik, 09.11.2007
Přečteno 510x
Tipy 11
Poslední tipující: Lavinie, lennerka, Tezia Raven, Procella, Tasha101, Elesari Zareth Dënean
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

:) Už sa to rozbieha... A BTW: Ja počítač vypínam bežne o 01:30 :D Potom prespím polku dňa v škole! A to maturujem tento rok :P

20.01.2008 22:59:00 | lennerka

Takže ten, co jí psal na icq, je ten novej kluk.

10.11.2007 16:54:00 | BlackQueen

vyzerá to veľmi zaujímavo a už sa teším na ďalšie časti ;)

10.11.2007 13:45:00 | Procella

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí