Příběh ze života

Anotace: 2.kapitola, která ukazuje jací kluci jsou a o co jim jde. Prostě hnusná pravda o nich...

Sbírka: Příběh ze života, Příběh ze života.

Na stole se rozzvonil mobil. Máří-hlásal displej. Správně se jmenuje Marie, ale nechává si říkat jakkoli-jen ne Marie.
„Ahoj“ ohlásila jsem se.
„Čus, pojedeme na ten parket?“ zeptala se.
„Já bych jela, ale nemám odvoz, táta je na školení.“
„Tak já se zeptám svýho táty. Dám vědět. Ahoj.“
„Jo, ahoj.“
Zavěsila jsem.
„Malý vesnice mají dost nevýhod“ povzdechla jsem si.
Odvoz na zábavy byl vždycky problém číslo 1.
I když jsem nevěděla, jestli pojedeme, šla jsem si umýt vlasy, aby mi stihly uschnout. Zásadně je totiž nefénuju, už tak je mám dost suché a slabé.
Zabalila jsem si vlasy do ručníku, když mobil ohlásil SMS. Otevřela jsem ji. Táta nás tam vezme. Přiď v devět. Podívala jsem se na hodiny. 19:45. To je akorát, nejsem totiž z těch holek, které se na zábavu připravují celý den.

„Ahoj Máří“ pozdravila jsem vesele.
„Ahojík, já sem tak ráda, že jedem. Co taky dělat v sobotu tady, že jo. Tady opravdu chcípnul pes.“
„Dva“ ozvala jsem se.
„Co dva?“
„Psi.“
Máří se ušklíbla.
„Dobrý den“ pozdravila jsem tátu Máří.
„Ahoj“ odvětil „tak nasedat.“
Rychle jsme vlezli do auta a vyjeli. Asi po čtvrt hodině jsme přijeli až k letnímu parketu.
„Tak dík a zatím ahoj“ řekla Máří.
„Naschle“ ozvala jsem se.
„V kolik vás mám vyzvednout“
„Tak ve dvě.“
„Doufám, že tady bude Pavel“ přiznala se Máří.
„Pane bože, Maří. Víš, že je sukničkář“ připomněla jsem jí.
„Já vím, ale on je tak krásnej“ zasnila se. Povzdechla jsem si. Jak tohle dopadne?
Zaplatily jsme vstup a šli dovnitř.
„Dáme si pivo?“
„Jasně“ přikývla Máří.
Koupila jsem pivo a šli jsme si sednout.
„Doufám, že se to rychle rozjede“ zadoufala jsem.
„Jo , taky doufám. Já bych nemohla jít tancovat na prázdnej parket.
„Za střízliva ne“ usmála jsem se.
„Nazdar“ ozvali jsme se dvojhlasně.
„Nevíš jestli je tady Pavel?“ zeptala se Máří.
„Ne, není. Alespoň teď ne.“
Chvíli jsme s Jerrym kecali a když odešel, otočila jsem se k Máří: „Štve tě, že tady Pavel není?“
„To teda jo“ řekla a když uviděla můj výraz, rychle dodala „já vím, že je sukničkář a že ublížil hodně holkám - vždyť je znám. Ale prostě si nemůžu pomoct.“
Ulevilo se mi. Z hlasu Máří jsem cítila, že moc dobře ví, jaký Pavel je a že si dá pozor. I když se ho nebude chtít do konce prázdnin vzdát.
„Hlavně že jsi mě před ním varovala, viď?“ nedokázala jsem si odpustit.
„To jo“ ušklíbla se Máří „a pak se s ním sama vykousnu.“
„Zvu tě na panáka“ ozvala se Máří.
Zvedli jsme se a šli k pultu s panáky. Bylo nám sice jen 15, ale nikdy jsme neměli ten problém, že by nám panáka neprodali. Dokonce ani ve chvíli, kdy už jsme měli hodně těžké a nepoddajné nohy.
„Co si dáš?“ zeptala se Máří.
„Vodku.“
„A já si dám zelenou“ řekla a šla je koupit.
Vrátila se, podala mi panáka a nadzvedla toho svého.
„Na co si připijeme?“ zeptala se.
„Na nás“ odpověděla jsem.
„A na kluky“ dodala Máří.
Ťukli jsme si, hodili do sebe panáky na ex, kelímky od nich hodili kamsi za sebe a vrátili se na lavičku.
„Nechceš se jít projít?“ řekla Máří.
„Jo, můžeme.“
Vyšli jsme před bránu.
„Von nepřijel“ postěžovala se Máří.
„Tak se z toho nic nedělej, třeba potkáš někoho jinýho“ snažila jsem se jí povzbudit.
Došli jsme na konec ulice, obrátili se a šli zpět. U brány jsme se razítkem prokázali a s novým pivem si šli opět sednout.
„Už se to trochu rozjíždí“ řekla jsem.
„To je dobře, alespoň se začne co nejdřív tancovat“ řekla Máří.

Hladina alkoholu v krvi stoupla, zábrany padly a vše se začalo pořádně rozjíždět. Jako vždy jsme se dostali až pod pódium.
„Mě bude zase bolet za krkem“ poznamenala Máří.
„A já zase nebudu moct pořádně rozčesat vlasy“ dodala jsem.
Při tancování jsme totiž zásadně házely hlavou sem a tam.
Když už kapela skoro dohrávala, všimla jsem si kluka vedle. Usmála jsem se na něj, vždyť je to ten co jsem mu minule, když jsme odjížděli, poslala vzdušnou pusu. A on to taky moc dobře věděl. Při poslední písničce se ke mně přiblížil a začali jsme proti sobě tancovat.
Poznala jsem ho bezpečně. Měl opět černou klokanku. Krátce střižené černé vlasy a čokoládové oči. Byl vysoký a měl trochu mohutnější postavu.
Udělal ke mně rychlý krok a než jsem se stihla nadát, tancovala jsem v jeho objetí. Ještě že mě sem Máří dostala, pomyslela jsem si v duchu. Najdenou jsem jasně ucítila, jak jeho ruka zajela za lem mých kalhot. Vzala jsem ho za ruku a položila jsem mu ji zpátky kolem pasu.
Potom mě chtěl začít líbat, ale já se rozhodla, že mu tu přespříliš zvědavou ruku hned neodpustím. Alespoň se pozná a co mu jde.
Když kapela dohrála písničku, vytratil se mi kamsi za kamarády. Ani jsem si nevšimla jak. Už toho v sobě mám asi hodně, uvědomila jsem si, když si skoro nevšimnu, že zmizel. Zamířila jsem tedy na lavičku za Máří a její sestřenicí.
„Teda Moni, cos to tam dělala?“ zeptala se zvědavě Máří.
„Celkem nic“ řekla jsem rádoby nevinně a rozhlédla se kolem.
Parket v Lesný nebyl tak velký, takže nebyl problém tam někoho najít. Během chvíle jsem ho našla. Seděl na lavici a vesele se bavil s kámoši.
Bavila jsem se s Máří a s Jančou, ale pořád jsem ho poočku pozorovala. Po chvíli se on a jeho kámoš zvedli a šli směrem k bráně. Zvedla jsem se také a šla jejich směrem.
Pomalým krokem jsem se k němu blížila.
Podíval se na mě a zeptal se: „Kam jdeš?“
„Nevim“ odpověděla jsem, ale oba jsme věděli, že jsem šla za ním.
„Jak se jmenuješ?“ chtěla jsem vědět.
„Vlasta a ty?“
„Monika.“
„Jdeme se projít. Jdeš s námi?“
Zavrtěla jsem hlavou a naštěstí se k nám přidala Máří.
„Kam jdeš? Proboha nikam s nima nechoď“ řekla důrazně Máří.
„Neboj, na tolik ještě opilá nejsem“ uklidnila jsem ji a byla to pravda.
Abych s někým cizím šla někam do tmy a zapomněla na příběhy dívek, které mě obklopují-to by mě někdo musel opít natolik, abych o sobě nevěděla.
Ale oni nikam nešli. Zůstali tam stát a začali si s námi povídat.
„A ty jsi?“zeptal se Vlasta.
„Máří.“
„A já jsem Honza“ ozval se Vlastův kamarád.
„Odkaď jste?“ zeptal se Vlasta.
„Z Lukavce“ řekla jsem „kolik ti je?“
„Sedmnáct.“
„Sedmnáct? Tipla bych ti tak devatenáct.“
„Nepudeme si sednout?“ zeptal se Honza.
„Jasně, pojďte k nám“ vyzvala jsem je.
Šli jsme k lavičce a sedli si. Všichni jsme si začali povídat, ale Vlasta si mě běhěm chvíle přitáhl k sobě. Znova se mě pokoušel líbat a jeho ruce byly znovu nezadržitelné. Ještě chvíli jsem se trošku bránila, ale za chvíli už jsem cítila jeho jazyk ve své puse.
Po pravdě řečeno, řekla jsem si, nelíbá moc dobře. Jakoby mi někdo nacpal do pusy slimáka. Ale nadruhou stranu-noc je ještě mladá.
Ještě nějakou dobu jsme se tam jen tak olizovali, povídali si s ostatními.
„Začíná pršet“ řekla Janča „pojďte si sednout pod střechu“
Místo odpovědi se všichni začali zvedat. Opravdu začínalo pršet.
Schovali jsme se pod střechu. Jerry si sedl vedle Máří a já samozřejmě vedle Vlasty. Pokračovali jsme v přerušeném programu, ale už ne v takové intenzitě.
Ani jsem si nevšimla, že Honza někam odběhl. Všimla jsem si toho, až když se Vlasta zvedl. Podle toho co jsem zaslechla, už museli jet.
Odjeli rychle, ani se se mnou nerozloučil. Najednou jsem se připadala divně opuštěně. Naštěstí pro nás za chvíli přijel táta Máří.