Strasti i radosti života - 4. kapitola

Anotace: Ozvalo se zaklepání a pár vteřin nato vešla máma. Oči měla zarudlé od pláče a byla ještě rozespalá. „Dobrý večer, pane doktore,“ i když není mamce nejlíp, tak se snaží usmívat a být milá a většinou se jí to daří..komentíky jsou povinné :-)

4. kapitola

Probudily mě sluneční paprsky, které se chtěly dostat skrz žaluzie na okně. Chtěla jsem si sednout, ale nějak to nešlo. Když jsem udělala nějaký prudší pohyb šíleně mě bolela hruď. Jako bych měla zlámaný žebra. Ale to by byla hovadina, protože mě táta zas tak hrozně nezbil, nebo si to aspoň myslím. Zůstala jsem teda ležet, i když se mi nechtělo a potřebovala jsem něco dělat. Oči jsem měla pořád zavřený. Rozhodla jsem se, že zavolám mámu, aby mi podala nějakou knížku, abych si mohla číst a částečně zahnala nudu. Ale jakmile jsem otevřela oči, ihned jsem je zase zavřela. Byla jsem v nemocnici! To ale není možný!!! Jak bych se sem dostala? Táta byl zpitej pod obraz a máma by si v takovým psychickým stavu neřídila. Tak co se teda stalo? Musím to zjistit. Otázkou bylo: jak? Nemusela jsem nějak závratně přemýšlet. Vysvětlení mi samo přišlo do pokoje v podobě mladého doktora.
„Dobrý den slečno Bednářová. Jak vám je?“ doktor byl milý už od pohledu. Měl černé, delší vlasy, tmavě modré oči, štíhlou postavu a pokud to šlo soudit, tak byl asi o hlavu vyšší než já, takže žádnej velikán to nebyl.
„Dobrý den, doktore. Abych pravdu řekla, je mi mizerně. Jak po fyzické stránce, tak po té psychické,“ řekla jsem mu na rovinu. Chození kolem horké kaše by nemělo smysl, „můžu mít dotaz?“
„Samozřejmě, pokud se to týká vašeho zdraví, tak ano,“ přikývl doktor. Neměl asi moc radost z toho, že mi je mizerně.
„Co se vlastně stalo? Jak jsem se sem dostala?“ chtěla jsem se ještě na něco zeptat, ale doktor mě rázně umlčel. Dal mi ruku na pusu, abych mlčela. Nebylo mi to vůbec nepříjemné, by naopak. Měl jemnou ruku a to se mi líbilo.
„Uklidněte se. Odpovím vám, ale jedno po druhém. Takže, dovezla vás sem sanitka. Byla jste v bezvědomí. Vaše matka pořád plakala ani nevím, jak byla schopná zavolat tu sanitku. Po vyšetření, které jsme vám udělali, jsme zjistili, že máte zlomenou ruku a čtyři žebra a k tomu spoustu modřin. Nechci vám šťourat do soukromí, ale jestli vás někdo zmlátil, měla byste to nahlásit,“ skončil svůj proslov. Byla jsem celkem vykolejená, protože když se dozvíte, že vás otec zmlátil tak, že máte zlomeniny, není to moc příjemná zpráva. Bylo mi v té chvíli tak neuvěřitelně špatně, že jsem nevěděla, jestli to zvládnu.
„Kolik je vlastně hodin? A kde je máma?“ zase otázky, ne které jsem požadovala odpověď, „a nevykejte mi prosím, zní to divně,“ tentokrát jsem ho poprosila, protože je to opravdu divný, když vám vyká starší člověk.
„Tak v tom ti můžu vyhovět. A teď k těm tvým otázkám. Tvoje máma je na doktorském pokoji – spí – byla hrozně vyčerpaná a potřebovala se uklidnit. A je šest večer, proč to chceš vědět?“ byl se mnou trpělivý, až se mu skoro divím, že má na mě nervy.
„Doprčic,“ ulevila jsem si, „měla jsem dneska spát u kamarádky a byly jsme domluvený, že přijdu kolem pátý. Mohla bych si zavolat?“
„No vidíš a místo u kamarádky přespíš tady. Budeš tu nejspíš celý víkend,“ bože to néé, teď už jsem byla na dně úplně, „neboj, nebude to tak zlý,“ uklidňoval mě, když viděl můj zoufalý výraz, „když počkáš donesu ti telefon.“
„Jste moc hodnej, děkuju,“ byla jsem mu v tu chvíli opravdu vděčná.
„Nemáš zač, to je minimum, co pro tebe můžu udělat. A co kdybys mi taky tykala? Jmenuji se Ben.“
„Já jsem Klára, ale to asi už víš,“ podat ruku jsem mu bohužel nemohla.
„Překvapivě jsem se to dozvěděl až teď,“ přiznal se. Začínal se mi líbit čím dál víc. Musela jsem se v duchu okřiknout, protože se mi přece nesmí líbit můj doktor, který je nejmíň o deset let starší. Než jsem se stačila vzpamatovat, byl pryč, ale za pět minut se vrátil i s telefonem.
„Tak tady to je,“ podal mi telefon a pozoroval, jak vytáčím Marčino číslo. Překvapilo mě, že mi přinesl mobil a docela novej. Určitě to nebyl majetek nemocnice.
„No ahoj Marči, já k tobě dneska nepřijdu, vlastně já vůbec nevím, kdy přijdu domů. Zatím ti nic konkrétního neřeknu, jen to, že nejsem doma, ale v nemocnici. Prosim tě, nikomu to neříkej, kdyby se na mě někdo ptal, tak řekni, že jsem u babičky ve Zlíně. A ve škole už vůbec nic neříkej. Prosím tě o to. Zatím se měj. Pozdravuj ode mě a nevolej zpátky – to není můj mobil. Papa,“ hovor jsem típla a mobil jsme vrátila Benovi.
„Díky moc,“ poděkovala jsem mu.
„Už jsem ti řekl, že nemáš zač,“ že bych ho konečně rozladila?
„Ale mám,“ a vděčně jsem se usmála, „bez tebe bych si nemohla zavolat a nikdo by mi neřekl, co mi je,“ byla jsem mu opravdu vděčná ani neví jak. A jeho společnost byla taky příjemná.
„Kolik ti je vlastně let?“ překvapil mě otázkou. Nevěděla jsem jestli mu mám odpovědět, ale nakonec jsem si řekla, že už ho stejně neuvidím (až odejdu z nemocnice), tak mu to můžu říct.
„Za týden mi bude 15. A kolik je tobě? Pokud to není moc osobní?“ teď jsem ho zase překvapila já.
„No, myslím, že ti to můžu říct, protože ty jsi mi to taky řekla. Je mi 27,“ wow, tipovala jsem ho na víc, ale je to příjemné zjištění, i když je o 12 let starší než já, je pořád moc hezkej a přidává mu to na šarmu. Zase se musím okřiknout, jinak bych asi začala slintat. Chjo, proč nejsem starší?
Ozvalo se zaklepání a pár vteřin nato vešla máma. Oči měla zarudlé od pláče a byla ještě rozespalá.
„Dobrý večer, pane doktore,“ i když není mamce nejlíp, tak se snaží usmívat a být milá a většinou se jí to daří.
„Dobrý večer, paní Bednářová. Jak se vám daří?“ no jo, zdvořilostní fráze, ale měla jsem pocit, že to myslí vážně.
„Už je mi lépe, děkuju za optání.“
„Takže já vás tu nechám o samotě. Na shledanou, paní Bednářová a my se s Klárou ještě uvidíme,“ rozloučil se a odešel. Konečně jsme s mámou sami a já se jí můžu zeptat na věci, na které jsem se nemohla zeptat Bena.
„Ahoj maminko,“ přivítala jsem ji.
„Ahoj zlatíčko. Tak jak ti je? Nebolí tě něco?“ hned se starala.
„Není o nejhorší, ale ani nejlepší. Zatím mě nic nebolí, teda když nepočítám ty žebra. A co ty, mami? Co se stalo? Co táta?“
„Zavolala jsem sanitku a ti přijeli skoro okamžitě. Dál už to snad znáš od doktora,“ přikývla jsem, ale zatím to pro mě bylo nedostačující, „o tátu už jsme se nestarala, ale nejspíš někam zmizel. Vůbec jsem ho pak neviděla.“ Máma byla zničená, šlo to poznat už jenom z tónu jejího hlasu.
„Mami, chytni si taxíka a jeď domů si odpočinout. Já budu v pohodě. Jsou tu hodný sestřičky (to jsem nevěděla, ale nějak jsem jí uklidnit musela), doktoři taky, takže se o mě nemusíš bát,“ ukončila jsem to.
„Zůstanu tady s tebou. Přece nepojedu domů, když ty tu musíš zůstat,“ namítala.
„Mami, nekecej a jeď. Vždyť mám jen zlomenou ruku a pár žeber. To není zase tak vážný, abys tu se mnou musela zůstat,“ argumentovala jsem.
„Tak jo, ale ještě ti zavolám a zítra se na tebe přijedu podívat. Mám ti něco dovést?“ rezignovala, protože věděla, že nemá šanci.
„Dones mi prosím tě nějakou knížku nebo časopis, blok na kreslení, tužku a gumu. Děkuju.“
„neboj, donesu ti všechno,“ mamka je holt zlato. Rozloučily jsme se a dostala jsem pusu na čelo. Mamka mi ještě slíbila, že mi donese pyžamo, kartáček a pastu na zuby a nějakou kosmetiku. Ať se prý líbím panu doktorovi, ale to bylo jen ze srandy.
Asi pět minut po tom, co mamka odešla, přišla nějaká sestřička ve středních letech a donesla mi prášky proti bolesti a vitamíny. Poděkovala jsem a všechno poslušně spolykala. Změřila mi tlak a tep a všechno si zapsala.
„Když budeš chtít někam jít, třeba na záchod, tak zazvoň a já ti přijdu pomoct,“ dodala než odešla. Zase jsem se nudila, tak jsem si chtěla pořádně lehnout a spát. Ale chybička se vloudila – bylo mi divné, že mám záda podložená polštářem, teď jsem zjistila proč – když jsem si lehla, šíleně mě začaly bolet záda (hlavně tam, kde byly spoje zlomených žeber). Nezbývalo mi nic jinýho, než si tam ten polštář zase dát. Nebylo to nic jednoduchýho, zvlášť, když mám zlomený žebra a ruku. Nakonec, ani nevím jak, jsem usnula. Ráno v sedm už mě budila sestřička, že bych měla vstávat. Se vším mi pomohla. Říkala, že tu byla máma, ale nebyly návštěvní hodiny, tak musela jít pryč, ale nechala mi tu ty věci, které jsem chtěla, dokonce i mobil, na který jsem úplně zapomněla. Sestřička mi pomohla dojít na záchod. Chůzi jsem zvládala celkem dobře, i když ze začátku se mi motala hlava. S dýcháním to už bylo trochu horší, když jsem se moc (nebo prudce) hýbala, tak jsem se namohla nadechnout a pak to i docela bolelo. Sestřička mi poradila ať se moc nehýbu, jen když jeto nutné a ať chodím narovnaná, ale to je pro mě trochu problém, protože já zrovna nechodím moc narovnaná. Zpáteční cestu ze záchodu jsem šla podstatněji narovnanější a vida, ono to zas tak moc nebolelo. V pokoji mi ještě sestřička pomohla obléct se do mého pyžama a udělat ranní hygienu. Pak mi pomohla zase do postele. Snídani rozváželi v půl osmé, aby se pacienti (mezi něž od včerejška patřím) mohli v klidu najíst před malou vizitou, která je v osm. Nemůžu říct, že jsem se těšila na vizitu, ale těšila jsem se na Bena, snad přijde. Na vizitu přišel on a sestřička mně už známá. Poslechl si moje srdíčko, které bilo trochu splašeněji, zkontroloval sádru na ruce a taky obvazy, které jsem měla na hrudníku. Ono totiž moc nejde dát hrudník do sádry. Ujistil mě, že je všechno v pořádku a odešel. Škoda, že tu byla ta sestřička, mohli jsme si popovídat. Asi za deset minut po vizitě za mnou přišla mladá sestřička – žákyňka. Bohužel přišla za účelem si se mnou zopakovat učivo ze školy. Ostatní jsou prý ve společenské místnosti (a zároveň učebně), ale já že bych se neměla moc hýbat, tak přišla za mnou. Představila se mi jako Tereza. Byla s ní sranda a víc než učení jsme jen tak klábosily o hovadinách. Slíbila mi, že přijde ještě po velké vizitě. Naše učení skončilo ve tři čtvrtě na deset – kvůli velké vizitě. Tentokrát přišli i primář oddělení, vrchní sestra, Tereza a dvě žákyňky, které jsem neznala, sestřička, která se o mě starala a samozřejmě Ben. Tahle vizita byla nejmíň o pět minut delší než ta malá. Ben hlavně seznamoval ostatní o mém zdravotním stavu a s tím co se mi stalo.
„Co se vám stalo slečno Bednářová?“ zaskočil mě primář otázkou. Nevěděla jsem, co mu mám říct, tak jsem mu řekla první co mě napadlo.
„Spadla jsem ze schodů – bydlíme totiž v paneláku a mně tam ujela noha,“ no nevím jestli mi to uvěřil, spíš ne, ale to jsem teď neřešila. Po vizitě za mnou nepřišla Tereza, kterou jsem čekala, ale přišel Ben.
„Ahoj Kláro,“ pozdravil a ztrápeně se usmál.
„Ahoj, co je, že se tak tváříš?“
„Kláro, ty jsi lhala, že?“ nechápavě jsem se na něj podívala, „s tím, že jsi spadla ze schodů. To by tvoje zlomeniny byly jiné a nebylo by toho tolik a tvoje máma by přece neplakala kvůli tomu, že jsi spadla ze schodů. Řekni mi prosím pravdu,“ byl neodbytný.
„Já ti to nemůžu říct,“ odporovala jsem, protože jsem nevěděla jestli mu to můžu říct a taky jsem nevěděla jak mu to mám říct. Všechno za mě rozhodl telefonát – máma mi volala. Prý jí volali z nemocnice a řekli jí o mně. Poradila mi, ať jim všechno řeknu, i když nechtěla tátu nějak poštvat proti nám potom, co mi udělal.
„Tak dobře, řeknu ti to, ale nesmíš mě přerušovat,“ určila jsem si pravidla a pak jsem mu řekla všechno od začátku do konce (čili včerejšího odpoledne). Chtěl zavolat policii, jak jsem předpokládala. Nechtěla jsem, aby táta skončil ve vězení. I když mi způsobil zlomeniny a poslední dobou mě opravdu štval, je to pořád můj táta a mám ho ráda i přese všechno. Ben jen kroutil hlavou, ale vyhověl mi a nikam nevolal. Byla jsem mu nesmírně vděčná.
Domů jsem jela přesně za týden. Nechali si mě tam, aby se ujistili, že nemám žádná vnitřní zranění a taky aby mi pohlídali žebra. Loučení pro mě bylo těžký, proto jsme si s Terezou a s Benem vyměnili telefonní čísla. Za dva týdny jsem měla jít na kontrolu, tak snad už to bude lepší.