Příběh ze života

Anotace: 5.kapitola, prosím vás o komentáře moc by mě zajímaly (a snad i potěšily:-))

Sbírka: Příběh ze života, Příběh ze života.

„Ahoj babi“ pozdravila jsem.
„Ahoj Moni“ usmála se na mě bábi.
„Babi, všechno nejlepší k narozeninám. Hodně štěstí, zdraví, lásky a tak všemožně“ popřála jsem.
Moje babička slavila šedesátiny. Což mimo zástupy příbuzných, znamenalo taky stálý přísun alkoholu.
Odplížila jsem se ještě zpět do našeho bytu v 1. patře. Úmyslně jsem se tak vyhnula předoslavovému shonu. Vše už sice bylo připravené, ale i tak by mě určitě nějak zapojili do společné dělby práce.
Raději jsem tedy usedla k počítači, klikla na ikonu Internet Explorer a obhlídla svoje oblíbené stránky. Zrovna jsem si četla román na liter.cz, když jsem zaslechla hlasy své mámy a tety. „Ahoj“ pozdravila mě teta, jakmile nakoukla do obýváku.
„Ahoj.“
„Máš barvu jak vyblitý zelí. Cos v noci vyváděla? Kdes byla?“
„V Hořepníku na Třech sestrách“ odpověděla jsem popravdě.
A to, že mám divnou barvu, i když mě to ani nepřišlo, mě nepřekvapilo. Vzhledem k tomu, že jsem se nevrátila ani s padesáťákem, tak jsem toho musel vypít hodně-musela-nepamatuju si to-prostě se dostavilo takové malé černé okno.
Za chvíli se objevil i bratránek. Uvážila jsem, že už je čas jít slavit. Společně s bráchancem Lukášem jsem tedy sbalila pár CD.-Green Day, Snowboarďáky a Kelly Clarkson, od babičky si vypůjčili magneťák, zalezli si do pokoje, která mým prarodičům slouží spíš jako odkladová plocha, praštili jsme sebou do navršených peřin na posteli a pěkně nahlas pustili muziku.
Kecali jsme o všem možném. S Lukášem se dá pokecat, ale někdy je na zabití. Ještě víc na zabití je jeho mladší bratr, můj drahý (blbeček jeden) bratránek Martin. Upřímně řečeno se divím, že ho Lukáš ještě nezabil.
Babička se za chvíli přiřítila.
„Ztište to“ obořila se na nás „řve vám to jak na pouti.“
Volume jsme tedy posunuli doleva s poznámkou, že babička asi nikdy nebyla na pouti.
Do pokoje nakoukla moje máma.
"Pojďte na přípitek“ vyzvala nás.
Stopli jsme tedy snowboarďáky a šli do obýváku, kde se celá oslava odehrávala. Připili jsme se na zdraví oslavenkyně a šli do kuchyně-pro pivo samozřejmě.
„Dejte si pozor, ať vás zbytečně nikdo nevidí“ upozornila nás babička.
Chápali jsme, proč nám to říká, oni jsou naší příbuzní tak trošku staromódní a nejspíš si myslí, že jsem snad ještě ani pivo neochutnala.
V tu chvíli mě něco napadlo.
„Babi? Nejmenovala se náhodou prababička za svobodna Krajícová?“
„Jo, jmenovala.“
„Takže my jsme příbuzní s Krajícovejma z Chyšky?“
Přikývla.
Výsledek byl ještě horší, než jsem čekala. Nakonec jsem totiž zjistila, že moje prababička byla sestra Vlastova dědy. Pocházeli totiž z 10 dětí. Vlasta byl tím pádem poloviční bratránek mý mámy. Vážně super zpráva. Do té doby jsem ho brala jako flirt, ale teď mě začal zajímat. Konec konců, proč by mě neměl po tomhle zjištění zajímat, že?
Vrátila jsem se za bratránky do pokoje. Muziku pustili pěkně nahlas a kecali jsme a kecali a kecali. Občas nám někdo přinesl kus dortu nebo jsme si občas skočili do lednice pro pivo.
K večeru mi zavolala Máří.
„Čus, nechceš jít dneska spát do boudy?“
„Hm. Tak jo. Hned teď?“
„Klidně.“
„Tak jo.“
Oznámila jsem mámě, že přespím u Máří. Vyběhla jsem ven a zamířila k ní.
„Skočíme ještě pro někoho?“ zeptala se.
„Jasně. Pro koho?“
„Třeba pro Terku a Šárku.“
Zašli jsme pro ně a courali po Lukavci.

„Já du domů“ řekla Tereza.
„Proč?“ zeptali jsme se.
Místo odpovědi ukázala na nebe. Blýskalo se. Ale jak. Na obloze stály mraky a za nimi se teprve jasně blýskalo a mraky byly ostře osvětlovány. Nebe vypadalo vyšší a větší. Byla to ohromující podívaná. Pozorovali jsme výjev skoro posvátně. Holky odešli domu a my šli k Máří.
K Máří jsme nedošli. Rozhodli jsme se dojít k nám pro něco k pití. Všem bylo dopředu jasné, že když se jde do boudy, bude se pít. U nás jsme pobraly pár piv, jelzina a šli zpět. Kupodivu nás bouřka nezastihla.
„Kdo ještě přijde?“ zeptala jsem se.
„Holky Svobodovi. Doufám, že to nedopadne jak minule. Takže se neopovažuj vzít slivovici“ upozornila jsem ji. Minule jsem jí totiž vypila moc a nedopadlo to dobře.
Sehnaly jsme ještě víno a šli do boudy. Mimochodem bouda je stará maringotka. Veselily jsme se dlouho do noci, pily, zpívaly a bylo nám dobře. Probudila nás bouřka. Přesunuly jsme se do domu. Naštěstí všichni spali v prvním patře a my byly v přízemí, a tak jsme nikoho nevzbudily. V alkoholovém opojení jsme si uprostřed bouřky šli ohřát něco k jídlu. Štěstí nám přálo, nic se nestalo.
Ráno, když jsme všechno balily, jsem Máří řekla: „Už vím, co mi říkalo jméno Krajíc. Moje prababička byla za svobodna Krajícová. A taky jsem zjistila, že Vlasta je mámin poloviční bratranec.“
Chvíli se na mě jen němě dívala a pak řekla: „Tak to je hustý. Řekneš mu to?“
„Řeknu. Jsem zvědavá jak se bude tvářit.-Asi si bude myslet, že jsem se zcvokla.“
Máří hrál na tváři stále úsměv. Komu by taky nehrál, co?