Červánkový sen - 22. díl

Anotace: Ne, nespletla jsem se. Tento dvacátý druhý díl jsem opravila a změnila konec, protože jak jsem si to tak pročítala, došlo mi, že těch katastrof tam bylo už moc. Takže se snad neurazíte:)

Sbírka: Červánkový sen

Neděle

Vzbudím se v nekřesťanskou dobu. Možná proto, že jsem včera vážně rychle usnula. Opláchnu obličej ve studené vodě a hned se cítím lépe. Ještě chvíli musím civět tupě do zrcadla... ne. Nejsem zahleděna do sebe, jen se snažím najít něco, to něco, proč by měl Patrik být se mnou. Proč by mě neměl podvádět, proč? Tohle nejde. Odstěhuju se zpátky k tetě, budu normálně pokračovat na své škole. Tohle všechno můžu ještě stopnout a žít úplně normálně jako každý v mém věku.
Opustím koupelnu se zrcadlem, abych urychleně našla svůj kufr. Patrik spí. Snad se nevzbudí. Musím se vypařit. Všechno oblečení je ještě v kufru. Dnes mají přivézt skříně. Třeba Patrik najde urychleně někoho, kdo by šel k němu bydlet...
Shodím ze sebe pyžamo, obléknu džíny a tílko. Venku je teplo. Nějaké peníze mám. Na vlak a trochu jídla to bude stačit. Tak snad mám všechno. Ještě jednou se otočím, abych zahlédla spokojeně spícího Patrika. Vůbec nic netuší.
Musím pryč. Ze schodů doslova utíkám, jak jen to je s kufrem možné. Na cestě pak zpomalím. Kam pospíchat? Ani nevím, v kolik mi jede nějaký vlak.
Praha je malá, smím-li to tak říci. Během chvilky jsem v centru, odkud by mi měl jet vlak do Ostravy. Určitě, kde to jen je?... tady. 10:06... kolem druhé bych pak mohla být na místě. Až se Patrik vzbudí budu nejspíš na cestě... Mohla jsem alespoň napsat lísteček, aby se nebál, aby nečekal na snídani... aby? Proč se o něj pořád starám jako o malé dítě? Poradí si a co Jonáš? Skoro jsem na něj zapomněla. Ani jsem se nemohla rozloučit. Prostě jsem utekla a s tím už nikdo nic nenadělá. Co si ale pomyslí Marika a Libor? Třeba to pochopí... že jsem utekla? DOST! Dost vnitřního monologu. Kruci. Proč jsem tak poctivá a všechno řeším, nechci, já už nechci.
„Ostrava hlavní nádraží,“ nahlásím konečně u okýnka.
„Sedumsetpadesát,“ prozradí mi cenu sličná děvčica za okýnkem. Vážně příjemná paní se žvýkačkou minimálně týden starou, přežvýkanou, tvrdou a bleeee.
Uzmu lísteček, abych tu paní měla brzo z krku. Loudám se k nástupišti pomaleji a pomaleji... Nechala jsem je ve štychu vlastně oba. Co oba? Je jich víc, minimálně čtyři lidi. Výčitky, zase výčitky. Proč se pořád derou do mé hlavy? Proč nejsem totální sobec a tolik mi záleží na osudech pár lidí na tom velkém světě? Ale ne, každý se stará o sebe, musím taky. Tečka.
Jaká tečka? Lindo ty jsi prostě normální zvrhlík!
„Máš tam slona?“ směje se kdosi vedle mne. Jak se může někdo v téhle chvíli smát? Jak jsou ty osudy odlišné...
„Nebo žirafu?“ pokračuje kdosi. „Hej, Lindo?“
Tak to už se otočím. Taková náhoda. Někdo vedle mne se jmenuje stejně jako já. Ztvrdnu. Co tady dělá? Panebože můj! Začnu panikařit. Ne, Lindo, chce to klid. Uff. Je to asi hezká chvíle než znovu zvednu oči a dokážu tomuhle člověkovi odpovědět.
„Mám tam věci,“ odfrknu prudce.
„To mi došlo. Byl to vtip.“
„Aha, tak to jsem se měla zasmát. Promiň,“ omluvím se ironicky.
„Dávno jsem to Patrikovi říkal. Jsi prostě děvka.“
„Co tady chceš?“ myslím, že tohle už není rozhovor, nýbrž hádka na hlavním nádraží v Praze. S kým? S kým asi. Tupec Dalibor se vám představí v celé své kráse.
„Snad jsi mu nezdrhla za jiným,“ pokračuje.
„Drž hubu. Jsem slušná holka, ale na hulváty jako ty dokážu být klidně sprostá. A do mě a Patrika se laskavě nemontuj, nebo tě nahlásím za znásilnění.“
„Jaképak?“
„Ty!“
„Jsi to za prvý chtěla a za druhý teď mě nahlásit můžeš. Nemáš důkazy, ty náno.“
Lidi na nás koukají a všichni se přibližují a cítím se jako totální blb.
„Teta mi posílala poslední bágl ty tupče,“ naznačím prstem na čelo.
„Tady?“
„Jak asi? Měla to poslat samopalem?“
„Někdo vtipný.“
„A... Proč tu vlastně ještě čekáš?“
„Abych si to tu prohlídla,“ prohlásím pevně. Jsem to ale dobrá lhářka.
„Stůjte!!!!“ běží na nástupišti tři policisté se zbraněmi v rukou. To je jako ve filmu.
Najednou se všechno hrozně rychle semele a já pořádně nevím jak.
„Slečno vy ho znáte?“ Vrátí se ke mně jeden z policistů. Dva další právě dohonili prchajícího Dalibora.
„No...“ to už dojdou zbylí dva i s Daliborem, kterému se na rukou lesknou želízka. Co to má znamenat? „Známe se jen letmo.“
„Vybavovala jste se s ním, znáte se?“ zeptá se pro změnu druhý policista, mladý sympaťák:)
„Ano, je to něco z rodiny mého přítele,“ nevím, kolik můžu prozradit.
„To máme tedy štěstí. Nesetkala jste se u něj s nějakými násilnickými sklony?“
Co mám teď říct? Patří se mu to nandat, ale je to prakticky rodina, co já vím, jak můžu. Asi nemůžu. Nevím.
„Ani ne. Ale moc ho neznám. Co vlastně udělal?“
„Pár holek sepsalo petici. Pokusy o znásilnění a tak.“
„Aha,“ podívám se na toho netvora vítězně. Pěkně si ho vychutnávám. Pořád neví, co můžu říct. Já ovšem jen nadiktuju číslo policistům, že se kdykoli můžou na nás obrátit s dotazy.
Show skončí. Vlak mi dávno ujel. Nezbývá než čekat na další, ach jo.
Jdu se projít. Usednu po půlhodinové procházce ve vestibulu, kde je mnohem příjemněji. Zahlídnu mladou maminku s chlapečkem. Nevím jestli bohužel, nebo bohudík, ale zaslechnu jejich rozhovor se žvýkavou paní za pokladnou. Mají platit jízdenku a chybí jim peníze. Potřebují nutně odjet. Rozhodnu se pomoci. K tomu jsem byla vždycky vedena.
„Můžu?“ podívám se na ni.
Přitáhne si kloučka blíže k sobě, jako by se bála, že ho chci ukrást.
„Můžu ti pomoct,“ rozhodnu se tykat, jelikož nevypadá o moc starší než já.
„Jak?“ pořád mi nějak nevěří.
Zašmátrám v kapse a vytáhnu jízdenku. Rychle jí vložím klučíkovi do ruky, pocuchám jej ve vlasech a pádím se svým naditým kufrem pryč. Ta dobrá žena ještě křičí „děkuji“, ale jsem už dávno pryč... na cestě domů. K NÁM domů!
Cesta je neskutečně dlouhá. Nechce se mi totiž čekat na žádný dopravní prostředek. Běžím až kousek za Prahu do klidné čtvrti po svých, ale žádné vyčerpání necítím. Je to zvláštní. Nechápu, jak bych je mohla nechat ve štychu. Jak by si Patrik poradil s malým. Na to jsem tu já a i kdybych tu měla být jen pro Jonáška. Mám proč žít.
Po několika desítkách minut téměř doběhnu. Do bytu doslova vpadnu.
Patrika naleznu sedícího na podlaze, opíraje se o postel. Asi jsem to zvorala. Tak ráda mu to všechno vysvětlím a obejmu a...
„Patriku,“ kuňknu sotva slyšitelně.
Zvedne hlavu. Jeho oči jsou celé zaslzené.
„Jsem tady, přece nepláčeš kvůli mně. Já tě miluju. Vážně jsem si všechno uvědomila a...“
„Lindo, ty jsi chtěla utéct...?“
„Proto pláčeš?“
Rozbrečí se doslova hystericky. Vyjeveně na něj koukám. Nechápu, co se děje...
„Patriku, tak mluv!“
„Asi si vážně nejsem souzeni.“
„Pořád se musím omlouvat. Chtěla jsem utéct, ale výčitky a to všechno mi to nedovolilo.“
„Proč?“
„Pamatuješ se včera v obchodě?“
„Co v obchodě?“ nechápe.
„Ta mladá prodavačka.“
„Jaká?“ buď to na mě hraje nebo...
„Nechal jsi jí spropitné.“
„Drobné si málokdy beru.“
„Prostě mi přišlo, že jsi s ní koketoval. Proto jsem pak byla jak prošlá mrazem a dneska tohle...“
„Ty mi vůbec nevěříš. Já mám dítě. My máme dítě. To už není jen tak.“
„Já vím. Pořád dělám nějaké chyby.“
„Mě to přišlo tak líto, když jsem se vedle tebe neprobudil. Nejprve jsem si myslel, že jsi šla jenom nakupovat, ale jak se to táhlo, tak mi to docházelo...“
„Je mi to moc líto.“
Zvonek.
„Jdu otevřít,“ nabídnu se ihned.
„To je dobrý, stejně u toho musím být já.“
Měl pravdu, přijeli se skříní a postýlkou. Ti chlapi nám to dokonce pomůžou hodit na své místo, které jsme pro to našli. Patrik za to přihodí každému z nich pětistovku a kluci odcházejí spokojení.
Ihned se vrhnu ke své skříni, abych si konečně vybalila věci. Mám jich hodně, ale nakonec se mi všechno vejde a jsem úplně spokojena.
„Už nám tu chybí jenom malý,“ snažím se pořád na Patrika mluvit.
„Naši by taky měli za chvíli přijít. Jdu udělat něco k snědku.“
Uvědomím si, že jsem téměř nic nejedla. Rychle se převléknu do domácího a pádím za Patrikem. Společně, bez jediného slovíčka, ukuchtíme celkem dobrý oběd a ještě nachystáme jednohubky.
Nestihnu ani umýt nádobí, když přijdou Marika, Libor a náš Jonášek.
„Ahoj,“ vítáme se všichni.
Jonáškovy věci doneseme do ložnice. Ten malý dneska prý ještě ani nespal. Za to, jakmile ho položím svléknutého do postýlky, usne jako špalek.
„Tak co děti? Koukám, že to tady máte hezky přestavěné,“ rozhlíží se Mariana.
„Já bych řekl, že asi dobrý,“ podívá se na nás Libor. Ten však mluví úplně o něčem jiném.
Odpoledne utíká rychle a malý spí, my si povídáme a pořád něco řešíme. Nálada se zvedne asi všem, protože se usmíváme a vtipkujeme.
Jsem hrozně ráda, že jsem se vrátila a že mě ta mladá žena poslala zpět. Kdyby jen věděla, jak mi ulehčila život. Prakticky ne, ale teoreticky ano. Jednou je člověk nahoře a jednou dole. Nesmím, prostě nesmím utíkat kvůli každé hlouposti, ale postavit se jí čelem a klidně se s ní hádat a bojovat. Nemůžu utíkat. Zase jsem zjistila něco nového. Člověk se učí celičký život, tak snad nebudu dělat pořád hlouposti, protože někdy to nemusí jít vrátit zpět...