Já, anorektička

Já, anorektička

Anotace: 15. kapitolka..po trošek delší době..

Sbírka: Já, anorektička

15.

Bylo mi zle. Jak fyzicky, tak psychicky. Celej den jsem strávila střídavě nad kbelíkem nebo záchodem, mamka mě pěkně seřvala, dala mi zaracha na další akce, pak se urazila a přestala se mnou mluvit, což mi jen vyhovovalo. Stejnak jsem na ní a její řeči byla poslední dobou fakt alergická.
ZDAREC EVICKO! JAK JE LASKO MOJE? MNE JE TAAAK ZLE ZE SI VUBEC NEVZPOMINAM JAK JSEM SE DOSTALA DOMU. DOUFAM ZE SES V PORADKU A PROMIN..! :-* L.

LENI, ZIJU! A NEOMLOUVEJ SE. MNE JE PODOBNE JAK TOBE. PA PA

Odeslala jsem kamarádce smsku a zalezla pod peřinu.Moc moc jsem se za dnešní noc styděla a okamžik prázdna v mé už tak bolavé hlavě mě děsil.

„Takže s náma pojedete na lyžák, jo?“ Dolejzali holky za tělocvikářem.
„S největší pravděpodobností ano. Ale to je ještě hrozně daleko.“
„No už v lednu.“
„Já bych teda řekl až. Každopádně teď jdem využít posledních pěkných slunečních dnů na orientační běh.“
„Nééé.“ Zakvílely holky sborově, ale aktivní profesor se nenechal odbýt a rozdělil nás do dvojic. Byla jsem s tou novou holčinou, Karin.
„Ty jako hodláš fakt běhat..?“ Podívala se na mě vyděšenýma černě podmalovanýma očima.
„Myslela jsem, že bysme třeba mohli...“ Já to totiž potřebuju!
„Ale mně už se fakt nechce. A navíc kdo se má vyznat v tomhle?!“ Posadila se na trávu a rozložila před sebou mapu s buzolou.
„Já ne. Mně moc orientačního smyslu přiděleno nebylo.“ Přiznala jsem.
„Jsme dvě.“
Sedla jsem si k ní a podívala se do spletitých barevných čar na papíře.
„Tohle by měla bejt naše škole.“ Ukázala jsem na tečku.
„Že jo? Taky si to myslim.“
„Zkusíme třeba tuhle pěšinu. Vypadá docela věrohodně. A měli bychom máknout. Za chvíli bude zvonit.“ Snažila jsem se spolužačku vybudit k sportu. Cesta nás opravdu dovedla k našemu ústavu. Sice jsme přiběhly až úplně poslední, ale byla jsem na sebe hrdá, že jsem svoje líný tělo nenechala zahálet, a těšila jsem se na večer, kdy si půjdu opět zaběhat. Kdybych se snažila třeba by se mi konečně podařilo zhubnout.

„Ahoj ségra.“ Objevila se zas jednou doma Agáta a hned za ní vykoukla hlava nějakého neznámého kluka.
„Tohle je Kuba.“ Představila mě.
„Ahoj Evo.“ Potřásl mi rukou.
„Mamka Ti neřekla, že beru Kubu dneska na oběd?“ Zeptala se mě Agáta potichu, když si táhla tašku do pokoje.
„Ne. Neřekla mi ani, že nějakýho Kubu máš.“
„Fakt? Ale je dobrej, ne?“
„Vzhledově ujde.“ Souhlasila jsem.
Mamina se z práce přiřítila přesně ve dvanáct. „Strašně se omlouvám. Trochu jsem se zdržela.“Hnedka spustila.
„Táta tu taky ještě neni.“ Zahučela jsem líně od rozečteného časopisu o hubnutí. Byla to jedna z mála vět mezi námi. Poslední dobou jsme spolu skoro nemluvili. Hlavně od té discotéky.
Seděla jsem u stolu naproti Agátě a přemejšlela jak to udělat s obědem. Posledních několik dnů se mi dařilo toho jíst za den opravdu hodně málo, třeba jen jedno jablko. Kdybych měla spořádat celou svíčkovou, moje dieta by byla úplně k ničemu.
„Mami, já nemám ani hlad.“ Zkusila jsem. Mamka se jen usmála a nandala mi tři knedlíky a zalila je omáčkou. Z porce jídla se mi dělalo špatně. Hodila jsem prosebný pohled po Agátě, ale ta se věnovala hlavně svému nervóznímu miláčkovi. Mamina rozdala talíře i ostatním a všichni se začali pchát. V duchu jsem si slibovala, že když něco s ním, večer to vyběhám a další dny nesnim nic. Opatrně jsem ukrojila malý kousíček knedlíku a vložila ho do úst. Na jazyku se mi rozplynula báječná chuť omáčky a zároveň mi v hlavě blikal vykřičník,jak moc kalorická je. Většina členů u stolu už měla dojezeno a přesouvali se pryč, jen já seděla a nimrala se v prvním knedlíku.
„Nechutná Ti..?“
„Ne, mami, já už fakt nemůžu, já jsem se strašně přejedla na snídani.“ Automatická lež.
„Aha. No jak myslíš. Dám ti to do ledničky a můžeš si to ohřát dýl.“
„Dobře. Díky.“ Lípla jsem jí pusu na čelo a upalovala nenápadně do koupelny, abych si zkontrolovala váhu. Ručička ukazovala o několik deka víc. V posledním čase mi vůbec neubývala hmotnost. A nejhorší na tom bylo, že ačkoliv jsem od začátku hubnutí podle váhy něco shodila, nebylo to vůbec znát! Že by náš přístrojíček byl rozbitej...?! Od žalůdku se mi udělalo zle. Co když si myslim, že hubnu, ale místo toho si to jen několik měsíců namlouvám? Okamžitě jsem si vyhrnula tričko. Z kalhot mi přetejkaly špeky. Proč jsem snědla ten knedlík? Proč? Takhle nikdy nebudu mít krásnou postavu. Mohla jsem mámě třeba říct, že jdu ven a tím bych se vyhla obědu! Ale já se neumim ovládat a prostě jsem to musela sežrat!
Opustila jsem koupelnu a vyšla k sobě do pokojíku. Ačkoliv jsem normálně chodila běhat spíš navečer, pro dnešek jsem se to rozhodla změnit. Převlíkla jsem se do černých tepláků a navrch si vzala volné tmavě modré tričko. Zkontrolovala jsem zbytečně mobil, jestli se náhodou neozval Kristián, nasadila sluchátka a vyběhla z domu. Rozhodla jsem se pro mnohem delší okruh. Pořád dokola jsem si v hlavě opakovala jednu větu – já chci být hubená! Cítila jsem jak mi po zádech teče pot. Ale ten už mi tekl tolikrát a já furt vypadám takhle! Přidala jsem na tempu. Zbývala mi už jen jedna zatáčku a uviděla bych náš baráček. Srdce mi tlouklo neuvěřitelnou rychlostí, v puse jsem měla vyschlo a před očima mi tancovaly hvězdičky. Ještě chvilku! Otevřela jsem branku, přeběhla krátkou cestičku k domu a vešla do předsíňky. Hlava se mi zatočila a téměř skoro nic jsem neviděla. Nohy se mi podlamovaly a cítila jsem se hrozně slabě. Došourala jsem se do kuchyně a tam jsem se složila.
Autor Princesse, 08.01.2008
Přečteno 562x
Tipy 15
Poslední tipující: Duše zmítaná bouří reality, Mraveneček, Aaadina, Darwin, Nelčik, Procella, julie20, kucky
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

prosím pěkně, kdy bude dalšíí? nenapínej nás...

09.02.2008 15:32:00 | Darwin

prosím pokračování

09.01.2008 08:41:00 | julie20

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí