Svět podle Rose (2. část)

Anotace: druhá kapitolka

Ráno mě probudilo až sluneční světlo, které pronikalo oknem do mého pokoje. Zamžourala jsem očima a zívla jsem. S pusou dokořán jsem si všimla známé osoby, která spala v křesle vedle mé postele. "Teto Rosamundo?" Nevěřila jsem vlastním očím. Byla to ona, a přesto se mi zdála jiná. Věděla jsem, že si před lety vzala bohatého pána, ale takhle jsem ji neznala. Byla moc hezky oblečená, ale ve tváři měla ustaraný výraz. Lehce jsem ji pohladila po tváři. Mírně sebou trhla a probudila se. "Rose, holčičko moje. Jsem tak ráda, že už ses probudila. Měla jsem o tebe strach." objala mě tak, že jsem se málem začala dusit. Do očí mi vyhrkly slzy.

"Jsou mrtví, oni…" Nedokázala jsem to říct. Stále jsem měla problém o tom mluvit. "To je v pořádku, drahoušku. Klid!" jemně mě hladila rukou po zádech. "Něco jsem ti přinesla." zašátrala v tašce, kterou jsem ji před rokem ušila. Vytáhla můj skicák a uhly v koženém pouzdře. "Ať ti není tak smutno." konejšila mě, jak jen mohla. "Děkuju." objala jsem ji. Poznala, že to se mnou nebude lehké, ale nevzdávala se. "Rose, podívej, vím, že to pro tebe nebude lehké, ale mluvila jsem s doktorem Johansonem. Říkal, že tě za dva týdny propustí, pokud budeš docházet na rehabilitace a terapii. Ne, mlč!" pokárala mě, protože jsem jí chtěla říct, že nic takového nepotřebuju. "Musíš se naučit o tom mluvit, aniž by ses rozbrečela. Budeš chodit na terapii, a žádné odmlouvání. Za dva měsíce se vracíš do školy. Nemíním poslouchat tvoje nářky. Mám bezbariérový byt po Arnoldovi, kde můžeme společně bydlet. Tak a teď konec diskuse. Je čas na rehabilitaci!" řekla, protože doktor Johanson vešel do pokoje. Nemínila jsem se s tetou hádat a poslušně jsem přelezla z postele na vozík. Jala jsem dlouhou chodbou až do malé tělocvičny, kde na mě čekalo mučení. James, jak jsem mu směla říkat, mi vysvětlil, co budu muset dělat. Deset minut mám zvedat činky, aby mi zesílily paže. Dalších deset minut jsem se musela snažit dělat sklapovačky. Nejhorší byl ale závěr, protože jsem se musela snažit postavit. Z principu, a z části i kvůli tetě, jsem se snažila dělat všechno. Od malička jsem byla zvyklá poslouchat. James mě celou dobu pozoroval a já nechápala, že mě to nechá dělat, i když už vidí, že mi to způsobuje neskutečnou bolest.

Konečně se po několika minutách podíval na hodinky a uznal, že je čas skončit.

"Dobrá, pro dnešek stačí." posadil mě na vozík a odvezl zpět do pokoje. Jen e za ním zavřely dveře, vytáhla jsem skicák. Blbec, jeden. Surovec. Příště už se mučit nenechám. Slibovala jsem si. Nasadila jsem si sluchátka a stiskla tlačítko na přehrávači. Do uší mi zněly irské skladby. Po chvilce črtání jsem se přistihla při tom, že se na mě z papíru dívá jeho obličej. Zlostně jsem papír vytrhla, zmuchlala a hodila do rohu pokoje. Snažila jsem se myslet na něco jiného. Ale nešlo to. Pořád a pořád to byla jeho tvář. Donutila jsem se obrázek domalovat a schovat na dno šuplíku v nemocničním stolku. Teprve potom jsem byla schopná malovat něco jiného. Trvalo mi to jen chvilinku, než se ve skicáku objevili moji rodiče a Lucy. Bylo to jako vystřižené z mého "snu". Stáli nad propastí a usmívali se. Všichni na sobě měli bílé šaty vlající za nimi v poryvech větru. Po několika minutách jsem se donutila nemyslet na ně, protože jsem na tvářích ucítila slzy. Položila jsem hlavu zpět na polštář a zavřela jsem oči. Vnímala jsem pak už jen hudbu, která dotvářela celou scénu. Pomalé tóny irských dud, whistle a buzuki. Chvilinku jsem naslouchala a usnula jsem.

Zatím co jsem spala, vešel do mého pokoje doktor Johanson. Chtěl mě jen zkontrolovat. Všiml si zmuchlaných papírů a zvedl je. Rozbalil je jeden po druhém, a nestačil se divit. Jako by se díval do zrcadla. Nevěřícně popošel blíž k mé posteli. Střídavě se díval na své obrázky a pak na skicák. Neuvěřitelné. Pomyslel si, otočil se a vyšel z pokoje. Na chodbě se srazil s Rosamundou. "Pani Barkerová, chci se Vás na něco zeptat. Můžete na chvilku?" naléhal netrpělivě. "Jistě, doktore." Vešla s ním do jeho kanceláře.

"Posaďte se, prosím." Nabídl jí křeslo, počkal, až se usadí a sedl si také.

"Paní Barkerová, znáte jistě svou neteř dobře, můžete mi říct něco o jejím kreslení?"

"Ale jistě, beze všeho. Proč Vás to ale zajímá?" podívala se na něj trochu překvapeně.

"No, tohle jsem našel v jejím pokoji, když jsem ji byl kontrolovat." Podal jí skicy a čekal na její reakci.

"Oh, to není možné. Takhle nekreslila ani před tou nehodou. Byly to vždy jen květiny nebo krajinky, ale tohle je vážně skvělé." Úžas v jejích očích se nedal popsat. "Tohle je vážně boží zázrak." Vydechla kajícně. Už se chtěla zvednout, ale James jí zastavil.

"Paní Barkerová, Vaše neteř se vyrovnává se ztrátou tímto způsobem a možná si to ani neuvědomuje. Pokud Vám mohu radit, znám jenu skvělou psycholožku, která také vyučuje kreslení. Pokud se moje domněnky zakládají na pravdě, tak se Rosiino podvědomí snaží vypořádat s tímto stavem tak, že se Rose snaží ten smutek "vymalovat"." Vzal ji jemně za ruku a dodal. "S Rose to teď nebude jednoduché, její motorický blok se ryze psychického rázu. Rehabilitace, terapie jí budou lézt na nervy a nebude s ní řeč, i když si myslím, že je na dobré cestě. Počkáme pár dní a pak se uvidí." Rosamunda mu plně naslouchala a v duchu s ním souhlasila. "Máte pravdu. Nechám to na Vás. Pokud mě omluvíte, zajdu ještě za Rose."

"Jistě." Doprovodil Rosamundu ke dveřím. Ta vešla do pokoje za spící Rose. Pohladila ji po vlasech a odešla domů.

Probudila jsem se až k večeru. Po neskutečně krásném snu jsem poprvé měla dobrou náladu, kterou ale malinko zastínil pohled na obrázek ve skicáku. Náhle byly vzpomínky zpět. Už sice ne tak bolestné ale přece. Po několika hodinách bylo v zamčeném stolku už pěkný řádek kreseb. Moji rodiče, Lucy, Lucy a já, náš pes, rodiče a já. Jen na dně byl schovaný doktor James. Můj zřejmě nejzdařilejší obrázek. Měla jsem v úmyslu ho roztrhat na milion kousku za to, jak se ke mně choval. Ale neudělala jsem to. Rozhodla jsem se to nevzdat. Po vydatné večeři jsem zůstala sama a tak jsem se snažila posilovat zvedáním horní poloviny těla. Opírala jsem se o postranice postele a cvičila jsem až do večerky v jedenáct hodin. Sestra, která mě přišla uložit, si všimla zvýšené srdeční činnosti, ale přisuzovala to spíš mému smutku než nějaké aktivitě. Všichni si myslí, že to vzdávám, ale já se jen tak bez boje nevzdám! Řekla jsem si v duchu a ponořila jsem se do říše snů.