Z deníky znásilněné...

Anotace: První část o 15ti leté holce, které ublížil její nevlastní otec. Snaží se zapomenout a začít věřit ostatním, ale nedaří se...budu moc ráda za komentáře, abych věděla, jestli má cenu pokračovat:-) díky předem P.S předem se omlouvám za chyby

„Pardon.“ omluví se mi jakýsi chlápek, co do mě vrazí na Hlaváku. Spousta lidí a každý musí samozřejmě spěchat. Takhle to už asi po třetí schytá moje rameno. Stoupnu si dál od lidí a zkontroluji, jestli mám všechno. Byla to ale rychlost, když jsem si balila. Do krosny jsem si hodila všechny letní věci, které jsem měla ve skříni. Do kufru nějakou tu kosmetiku, kterou potřebuje každá patnáctka a do batohu věci, bez kterých se prostě neobejdu. No super, nemám nabíječku na mobil! A valstně ani peníze na kredit.
Na co sem myslela? To je lehká otázka! Abych se vzbudila dřív, než se probere otčím. Většinou spí tak hodinku, pak přijde mamka z práce a chová se ke mně jako hodný tatínek. Ne jako by mi celých čtrnáct dní, co jsou prázdniny, ubližoval. Měla jsem si najít nějakou brigádu, zůstat doma byla chyba...
A teď jsem tady. V Praze a mířím si to k bráchovi, kterého jsem viděla naposledy o Vánocích. Jediný den, kdy za námi přijede. Jinak se nevídáme. Odstěhoval se, jakmile nám máti oznámile, že si vezme toho budiž k ničemu. Je to už pět let...
Možná bych mu mohla zavolat, že jsem utekla a že mě nějspíš už hledají. A co když se do prahy dostali dřív jak já? Co když na mě už čekají? Měla bych mu zavolat. Možná na Jižňák ani netrefím. Ale je šest večer, tak třeba není doma. Říkal, že má přítelkyni.
Njedřív jsem si říkala, že přespím jako kde jaký bezdomovec na nádraží, ale málem jsem přišla o svoje věci. Kdyby se na mě někdo vrhnul, neměla bych ani sílu se bránit. Pavel je bývalý kulturista a proti němu jsem neměla nikdy sebemenší šanci.
V kapse mi žačne vybrovat mobil. Nejdřív Pavel (to si jako myslí, že mu to zvednu?), mamka, pár holek ze základky a teprve po hodině Honza-brácha. Asi to mámu napadlo až naposled. Jsem vyčerpaná a nemám náladu tu vysedávat, tak to zvednu: „Sestra, co to vyvádíš?“ hned na mě spustí. Mlčím. Nevím, co bych mu řekla. Nemůžu mu říct pravdu, protože to prostě nejde. „Jsi tam?“ ozve se po chvíli. „Jsem,“ pípnu. Mylsím, že z mého hlasu poznal, že brečím.
„Jsi v Praze?“ hádá.
„Na Hlaváku.“ vykoktám.
„Počkej tam na mě.“ řekne a zavěsí.
Ale co když přijede i máma a Pavel? Co když mě zase zmlátí? Máma o tom nejspíš ví, ale sama se ho bojí.
Vytáhnu si zrcátko, abych zkontrolovala, jak vypadám. Vlasy krapet rozcuchané a oči rozmazané od slz. A to rameno... strašně bolí. Od Pavla tam mam obrovksou modřinu a ještě mi do něj nekolikrát vrazili.
Sednu si před vchod a za pár minutek už zahlédnu, jak ke mně míří Honza a jeho přítelkyně Jana. Je to milá holka, brácha měl štěstí.
Přijdou ke mně a brácha si mě začne prohlížet od hlavy až k patě. Teprve po pár minutách se mě pokusí obejmout, ale já se mu vykroutím. Nechci, aby se mě někdo dotýkal.
„Vezmeme tě domů.“ řekne Jana.
„K našim?“ hádám.
„Tam tě nepustím. A nejdřív na pohotovost.“ řekne rozhodně. Vezme moje věci a má se k odchodu. Nemůžu se pohnout. Nemocnice?!
„Pojď,“ Jana se zase mile usměje a vezme mě za ruku.
„Musím?“
„Jetsli u nás chceš zůstat, tak jo!“ prohlásí brácha a Jana po něm hned vrhne ne zrovna milý pohled.
„Co říkala máma?“ ptám se, když už sedím v autě.
„Ví, že jsi semnou. To ostatní tě teď nemusí zajímat.“

Za pár minut zastaví u nemocnice. Kdyby mi neslíbil, že pak můžu zůstat u něj, nešla bych. Na řadu přijdu hned. Honza by šel smenou, ale Jana ho zastaví. Jsem jí za to strašně vděčná...
Sestřička mi pomůže sundat rolák a kalhoty. Snaží se, aby nějak nezavadila za moje bolístky nebo mě něbouchla do modřin, kterých mám po celém těle víc než dost. Už ani nevnímám, že celou tu dobu brečím.
„Doktorka je tu hned.“ pohlaíd mě po vlasech a zatáhne mi závěs.
Stejně ale zaslechnu, jak se baví s bráchou. Vyšiluje. Netušila jsem, že mu na mě tak záleží. Po vyšetření mi dají něco na ukilidnění a na spaní. Stihnu ještě zaleschnout, jak se s někým hádá po telefonu: „Něvěděla? Jsi blázen? Toho by si všiml každý...Ne! Bude u mě! Měla ses jako matka chovat dřív....“

Brobudím se až za pár hodin. Je tu ticho, klid. Na křesle vedle postele neleží nikdo jiný než Jana. Jen se trochu pohnu a je vzhůru.
„Ahoj, něco k pití?“ hádá.
„Vodu,“
„Honza s Janou si šli něco zařídit, ale měli by tu být každou chvílí.“
„Cože?!“ nechápu.
„Já jsem Gábina, Janiný dvojče.“ usměje se na mě ale stejně jako Jana.
„Aha...já jsem nechtěla...“
„Hele netrap se. Máš ležet a být v klidu. Honza by mě zabil, kdyby tě viděl na nohou.“
„A...kdo všechno o mě ví?“ zajímám se.
„Řeknu ti to asi takhle. Kolem čtvrtý volala tvoje mamka, že prý si utekla. Takže všchny zpřáhl, protože mu bylo jasné, že pojedeš za ním. Ale nikde jsme tě nemohli najít a to jsme nyli i na Hlaváku. Nechtěl tě vystrašit tím, že ti bude volat, ale nakonec ho kluci přesvědčili.“ vypráví mi.
„Kluci?“
„Ondra, to je můj přítel a jeho bratr Péťa. Pronajali jsme si jednu vilku a tam žijeme jako šťastná rodina.“ pořád se usmívá jak sluníčko.
„A kde jsou teď?“
„Jana s Honzou jeli k vám pro další tvoje věci. Tvoje mamka totiž navrhla, aby si zůstala u nás. A Kluci vyklízí jeden pokoj a stěhují ti tam věci.“
„Já ale nechci být na obtíž....“
„Jsi součástí Honzova života a proto nebudeš nikdy na obtíž. A navíc pět a šest není takový rozdíl.“ ujistí mě.
„A...ty víš, co říkala doktorka Honzovi?“ takhle otázka mě stojí hodně sil.
„Já ne. Jen on a Jana. Až to budeš chtít říct, tak to uděláš. A teď spi, zítra tě čeká stěhování.“

Spi? To nejde...Jakmile zavřu oči, vybaví se mi Pavel. Ten jeho blažený výraz. „Kdyby si sebou tak nešila , mohla sis to užít.“ podíval se na mě a já věděla, že takhle to dál nejde. Četla jsme o tom dost a říkala jsme si, že tohle by se mi nikdy nemohlo stát. Že bych to někomu řekla... Ale hned jak se mě to žačal týkat, tak jsem si říkala, že měl jen špatnou náladu. Bylo před prázdninami a on přišel o práci. Máma si tak vzala další směny v nemocnici a on se nudil. Začal to fackou a skončilo... nemůžu to vyslovit ani v duchu.
A když se mi podaří usnout, vzbudím se spocená a utešovaná Gábinou, které mizí úsměv z obličeje.
„Můžeš jít domů...já si budu asi číst.“ nechci jí nějak obtěžovat. To, že u nich teď chvilku budu je dost.
„Klídek. Je pátek, takže se vyspím přes víkend. A navíc by mě Honza nejspíš zabil.“ zase vyčaruje ten svůj kouzelný úsměv. Mít takový, tak mám na každém prstě deset kluků.
„Není tu alespoň televize, nemůžu spát.“ přepnu tedy téma.
„Zkus hádat.“
„Takže ne. Kolik je vlastně hodin?“ nemám pojem, jestli je večer nebo ráno.
„Pět ráno. A abych nezapomněla, tak volala Jana a za hodinku by tu měli být.“
Což znamená, že už žádná nemocnice a žádně pohledy sestřiček, které jako by říkali: „Ty naše malá chudinko!“ Poslední věc, kterou bych teď chtěla slyšet. Nechci o tom mluvit, myslet na to a nějak si to připomínat. Což se mi povede, až zmizí modřiny a jeho podobizna v mé hlavě. A co když nedokážu zapomenout? Na to ani nejde zapomenout! Už vidím holky v nové škole, až se budou jako každá puber´tačka chlubit, jak o to přišli. A já težko řeknu, že s nevlastním o tcem. To je spíš k smíchu!
„Jak se daří naší pacošce?“ brácha strčí hlavu do dveří a hned za ním i Jana.
„Nezlobila.“ dělá si srandu Gábina a pomáhá mi na nohy. Mám pocit, jako bych nespala týden a ne jenom jednu noc.
„Super, možná dostaneš lízátko.“ přidá se Jana a vyloví z tašky moje čisté oblečení.
„Tak já vás nebudu rušit dámy, dojdu něco podepsat.“ mrkne na mě Honza a zmizí za doktorkou.
„Vzala jsem ti džíny a mikinu, které jsi zapomněla doma.“
„A co říkala máma?“
„Nebyla tam. Odjeli.“ Jana se na mě chvilku zadívá, aby zjsitila, jak budu reagovat.
„Kam?“
„Já nevím. Nechali klíče u sousedky a prostě zmizali.“
„Typický.“ prohlásím a dál už se v tom nepitvám. Jak s ním mohla odjet? Jak s ním vůbec může být?
„Míšo? Radši to neřeš, to udělá Honza.“
Nemám chuť ani náladu se s ní hádat a oponovat jí. Mám hlavu plnou věcích a i zbytečnostích, které jsou absurdní. Místo toho, abych nechala Honzu, aby se mě zastával, tak mu v duchu vyčítám spousta jiných věcí. Proč se mi za těch pět let vůbec neozval? Měli jsme spolu docela dobrý vztah a on se odstřihl od matky, ale proč ode mě? Chtěla bych to smazat pro to, jak se ke mně chová teď, ale nejde to. A nemůžu mu ani noc vyčítat, protože bych se cítila hloupě. Vlastě bych na něj mohla i křičet a každý by mi to odpoustil, protože mě Pavel zmlátil tak, že necítím rameno a ani nemůžu spát! Každý mě má za chudinku a myslí si, že přesně ví, jak se cítím. Jenže nikdo to nechápe!
Mám nastoupit na střední školu a začít jiný a dospělejší život! Najít si kamarádky, které se budou chovat alespoň trochu jinak než ty základky. Nebudou mě pomlouvat na každém kroku jen kvůli tomu, že jsem jiná. Jiná? Já ani nevím jak, tohle mi říkaly ony. V hip hopu a muzice se nijak extra nevyznám, zato vím, kdo napsal Babičku. Má ze mě být spisovatelka ve společenských kostýmech a ne prodavačka v obchodě. Já mám být někdo víc...
„Posloucháš mě vůbec?“ zatřese se mnou Gábina, která si sedla vedle mě, když jsme nastupovali do auta.
„Promiň,“ pípnu.
„Myslím jen, že bys neměla propásnout cestu do svého nového azilu.“
„To už jsme tady?“ divím se při pohledu kolem. Krásné vilky a každé v jiné pastelové barvy. Nechybí ani zahrada a sem tam bazén.
„Náš je ten zelený. Je nás tam pět, takže si to můžeme klidně dovolit.“
„Co všichni vlastně děláte?“
„Tak to je složitý.“ zasměje se Jana.
„Vlastně já a Patr spolu pracujeme v jednom baru kousek od tud. Takže se klidně stav.“ mrkne na ěm Gábina a pokračuje dál: „Ale jelikož ještě studuje vysokou školu, tak jednou nemohl přijít a poslal za sebe svýho bráchu, Ondru. No větší nemehlo jsem ještě něviděla, ale získal si holky svým pózováním...“
„Je to náš slavný manekýn.“ poznamená Honza.
„Hele nestěžuj si! Díky němu totiž poznal mě. Přijela sem za Gábinou do Prahy, ale měla mít rande s Ondrou a jelikož byl Honza taky sám, tak jsme měli rande ve čtyřech. A teď je to rok, co tu všichni hezky bydlíme.“ dopoví to Jana.
„A nepřipadá si Petr jako křen?“ zajímám se.
„Občas si ani nevšimneme, že tam je. Ráno už je pryč a vrátí se až pozdě večer. Potkávám ho vlastně jen v práci.“ zamyslí se nad tím Gábina.
„Je takový tichý, ale u baru ho nikdo nepřekoná.“ brácha mu složí poklonu.
„Tak to se na vás někdy budu muset podívat.“ usměju se na Gábinu, ale sama dobře vím, žen to bude chvilku trvat. Možná bych...Ne! Žádné možná!

„Tak vítejte v novém království, princezno.“ Honza mi otevře dveře a pustí mě jako první. Je to... No... dejme tomu. Snažím se naladit pozitivně a soudím, že tady už hodně dlouho nikdo neuklízel. V obýváku je jen televize a dvě sedačky. Kuchyň tu už nejspíš byla a všechno tedy zachraňuje koupelna.
„Víme, nic extra, ale většina z nás se tu moc nezdržuje a nemůžeme si teď zrovna dovolit utrácet za nábytek.“ vysvětluje Gábina.
„Chápu... máte štěstí, protože ráda uklízím.“ mrknu na ní.
„Fakt? Alespoň budeš mít zítra co dělat...“ Jana je nadšená, že konečně přišla ženská, co se dokáže ujmout prachovky. Ona sice dělá asistentku, ale jediné co prý potřebuje, je uvařit kafe a vybrat si v tu pravou chvíli správně krátkou sukni. To Honza neslyší rád, protože to kafíčko dělá jeho šéfovy.
„Ale přeci bys nežárlil?“ dobírá si ho.
„Toho si nevšímej. Takhle je to denně... škádlí se, večer se usmíří a ráno může začít všechno znova.“ směje se tomu Gábina.
„A kde je ten tvůj hrdina?“
„V práci. Většinou má zakázky přes víkendy. Ukázala bych ti kde co je, ale musím za petrem do práce.“ rozloučí se semnou.
Honza mi pomůže s kuframa do mé nové podkrovní komnaty. Jen postel, skříň a noční stolek. Víc by se sem toho stejnak nevešlo.
„Kdybys potřebovala na počítač, tak ho mám vedle v pokoji. Jinak si to tu klidně nějak vyzdob.“
„Díky moc.“
„Vůbec není zač. Já s Janou se vrátíme kolem šestý, takže máš celý den barák pro sebe.“
„Vy pracujete i o víkendu?“ divím se.
„Mám zakázku a mohlo by mi to přinést i menší premie, tak mi Jana pomáhá.“
Má se už na odchodu, ale zastavím ho, když si přeložím jeho slova do svého jazyka.
„Takže...tu nemůžu zůstat?“
„Co blbneš?!“ nechápe.
„Je mi patnáct, mám nastoupit na střední školu a ty si sotva vyděláš na sebe. Zase tak malá nejsem.“
„Jestli spolu máme vycházet, tak se přestaň chovat jak dítě. Kdybych věděl, že to nezvládnu, tak bych pro tebe včera nepřijel.“

Po dvou dnech mám konečně šanci zalézt si do koupelny a udělat se krásnou a sebevědomou alespoň na venek. Nikdy jsem nepatřila k těm holkám, co by si na své tělo stěžovali. Ale teď mě pohled na mé nahé tělo víc než děsí. Dlouhými rudými vlasy se snažím zakrýt ubrečenou tvář a horní část těla. Už nikdo nebude dělat to co on. Nikdo na mě nesáhne. Zabalím se do županu a snažím se to skrýt alespoň před očima, když to nejde před myslí. Modřiny zmizí a snad i ten pocit jeho rukou a jeho dechu. Jenže můžu to někdy smazat z mysli?
„Víš, že dneska přijde Hana až večer?“ podíval se na mě Pavel, jako to dlěal vždycky, když něco chtěl. Tentokrát jsem z toho měla strach.
„Budu u kamarádky...“ rychle si vymyslím výmluvu a chci odejít. On mě ale prudce chytne za rameno a přitlačí ke zdi. Rukou sjede pod moje triko a já se snažím bránit. Kopnu ho do toho nejcitlivějšího místa, ale utéct se mi nepodaří. Hodí semnou o zem a já jen cítím, jak mi z nosu teče červená a po tvářích slzy. Cítím jeho teplý dech a jak mi rozepíná kalhoty... a pak už jen prudkou bolest. Nebráním se, protože to nemá cenu... Když je po všem, směje se. Má radost! Jak si může myslet, že mu všechno projde?

„Echm,Echm.“ někdo si odkašlá za mími zády a než si uvědomím, že mám na sobě jen spodní prádlo, otočím se.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat.“ usměje se na mě a podá mi ručník, abych se mohla zakrýt. Omotám si ho kolem pasu a teprve potom mi podá ruku a představí se mi: „Ondra, jméno mé. A ty jsi Míša, že? Stihl jsem to dřív, než jsem si myslel.“
No to tedy jo. Je teprve poledne!
„Už tě nebudu rušit. Obědnám něco k jídlu.“ nabídne se mi a já souhlasím.
Jakmile odejde, uvědomím si, že mi jeho pohled nevadil. Jka je to možné? Nejspíš proto, že přehlídl všechny rány, ale díval se na mě jako na hezkou holku a to mě i přes to všechno trochu potěšilo. Nevadil mi jeho dotek, přestože to byla jen ruka. Možná je to znamení. Dpbré znamení, že když budu chtít zapomenout, tak bude všechno v pořádku. Jen bych o tom neměla pořád tak přemýšlet! Chci vypnout...
Rychle přeběhnu přes chodbu, hodím na sebe tepláky a nějaké to tílko. Je horko a dokážu se zakrýt vlasy.
Natěšená na neznámo seběhnu dolů a ondru zastihnu v kuchyni.
„Objednal jsem pizzu, jíš ji?“
„Mám takový hlad, že bych snědla všechno.“
Mrknu se do ledničky, kde najdu poslední plechovku koly a neváhám jí vypít. Sednu si na linku, protože na židlích jsou tuny krámů, které čekjí na koš, pračku a nebo jen na svoje poličky a místo.
„Zvláštní...“ zazubí se na mě, když si mě prohlíží od hlavy až k patě.
„Co?Já?!“
„Tak nějak. Honza říkal, že ti není dobře a že budeš možná spát a ty vypadáš úplně v pořádku.“
„Zdání někdy klame. Navíc...jsem ráda veselá.“
Snažím se to nějak zamluvit. A vlastně sama nevím, kde se to ve mně bere. Možná tím, že se mi Ondra líbí? Blázním? Chodí s Gábinou a je o jedenáct let starší! A navíc já jsem přeci ta znásilněná chudinka, kterou si teď každý hýčká a snaží se jí vyjít vstříct. Ale Ondra se tak nechová a tím mě nutí, abych se i já chovala jinak. Jenže sama dobře vím, že až přijde zbytek, tak zalezu nahoru a budu se jim tiše smát... a nebo zpytovat svědomí?Protože tady chci zůstat a to se s dobrou náladou nedá. Řekli by si, že jsem v pořádku...můžu se vrátit k našim! Jenže ti jsou Bůh ví kde.
„Gábina říkali, že jsi mi stěhoval věci...tak díky.“ změním tedy raději téma.
„Není zač a navíc, kdybych to neudělal, tak by mě Honza zabil a to by se mi opravdu nelíbilo.“
„Holkám prý taky vyhrožoval.“ zasměji se.
„No jo, to on umí.“
„Jaký vlastně je?“
„To se ptáš ty mě?“ diví se mi.
„Za posledních pět let jsem ho viděla čtyřikrát, možná víckrát. A to jsme prohodila jen pár slov. Nevolal mi a ani já jemu.“ vysvětluji.
„A před tím? Já mám s bráchou vztah celkem v cajku. Ne že bych mu vyznával lásku, ale když něco potřebuje...“
„Bylo mi deset. S bárbínkama si semnou nehrál, ale byl to můj velký bráška. Holky mi ho záviděli, ale jinak nic.“
„Rodinný vztahy a psychologie není nic pro mě. Pokecám u pivka, zajdu na hokej.“
„Fakt? Občas jsme s holkama jezdili na Spartu. O víkendech, kdy jsme navzájem lhali, že jedeme s tím a oným rodičem na chatu.“ vzpomínám na holky a náš tajný výlet o Vánocích.
„No upřípně...Gábina semnou nechodí, brácha nemá čas a Honza je Slávista. Ne že by to byl problém, ale není to ono.“
„On a Slávista? Když odjížděl, tak ani nevěděl, že něco jako hokej existuje.“ směji se na jeho účet.
„Chodí s Janou od posilovny a najednou je velký sporťák.“
Ondra a ty jeho řeči...bavila jsem se až do doby, kdy nepřinesli pizzu a my se pustili do jídla. Lépe řečeno, já snědla jeden plátek a mezitím on ten zbytek. Na jídlo ale nemám ani pomyšlení. To jeho hltání my chtě nechtě připomíná Pavla. Jen jsem si uvařila něco k jídlu, přišel a snědl mi to s tím, že bych se nevešla to těch mích uzoučkých kalhot a přitom mě hladil po zadku. Už nikdy si je nevezmu...

Po jídle jsem se pustial do úklidu alespoň kuchyně, protože jsem se na to nemohla dívat. Všechny věci jsem hodila do pračky a konečně vyprala tu obrovskou hromadu, co se válela v koupelně. Z ledničky vyhodila všechno prošlé, takže tam nakonec nezbylo skoro nic. Nádobí uklidila z odkopávače a konečně si trochu uklidnila tu svou úchilku. Ještě obývací pokoj a chodba a možná si tu budu připadat jako doma. Domov? Možná trochu přehnané slovo, když si to tak vezmu. Má to být tam, kde máte lidi, co vás milují a které milujete vy. V tom případě bych asi měla být bezdomovec.

Přesně v šest přišel brácha s Janou a taky přesně za hodinu i Petr. Neměla jsem chuť bavit se s nimi, i když za mnou pak brácha přišel.
„Jdeme za Gábinou, něco pojíst a tak. Nechceš se přidat?“
„Ne díky. Nemám hlad.“ lež jako věž. Snědla bych všechno.
„Tak fain, jak chceš. Ale kdyby sis to rozmyslela, tak na stole máš adresu. A abych nezapomněla... mluvil jsem s jedním doktorem. Je to dobrý psychiatr a...“
Nestihne to domluvit, protože vyskočím na nohy a začnu chodit kolem dokola, což jsou díky ztísněnému prostoru jen tři kroky tam a zpátky.
„Cože? Já nejsem blázen, chápeš?!“
„Ale to nikdo netvrdí a nikdo si to nemyslí. Jen potřebuješ pomoct o odborníka...“
„Já nepotřebuju pomoct! Vždycky si se vším poradím sama. Tohle je jen nějaký ten den staré a já potřebuju čas, ale zvládnu to. Vždycky jsem to zvládla. Ale já vím, jak ty to můžeš vědět, když si nikdy nebyl doma, aby si mě viděl? Na co si myslel, když si odešel? Na mě ne, že?! Nechtěl si ho vidět, ale odnesla jsem to já! Ty ani nevíš, jaké to doma bylo. Zatím co ty jsi byl v Praze a zapomínal si na nás, tak já si zvykala na to, že Pavel nikdy nebude jako náš táta. On mi nikdy nedal pusu na dobrou noc, nevyzvedl mě ze školy, nebo mě nepochválil za hezký vysvědčení. Máma byla stejná jako on a když si přijel ty, tak si hráli, jak nám to klape! Jak ty tohle můžeš vědět! On mi nemohl ublížit tak moc jen včera, protože to dělal celých pět let a je jedno jak! Chci ti být vděčná... ale nikdo mi díky neříkal, tak to neumím ani já.“
Mlčí. Snažím se nebrečet, protože bych byla zase ta chudinka. Vlastně si za to můžu sama. Mlčet je někdy zlato...nebo jak se to říká.
„Promiň, ale nemůžeš na mě všechno házet.“ říká to tak potichu, že ho skoro neslyším.
„Pořád mi říkáš, co nesmím, co nemůžu nebo co bych neměla. Jediný důvod proč tě poslouchám je ten, že nechci domů. Ale v koutku duše tě za to všechno nenávidím.“
Teď už to nevydrží a odejde. Řekla jsem, co jsem chtěla a za pár minut si to budu vyčítat a stejně k tomu doktorovi půjdu. Budu dělat pokroky a pak budu Honzovi za všechno vděčná a nenávist se vypaří... jenže to už nebudu já.

Osm večer...ticho a nikde nikdo. Slyšet svoje myšlenky je to nejhorší, co se kdy může stát.
Stoupnu si před zrcadlo a znovu se vsléknu. Snažím se sama sobě vsugerovat, že to bude v pohodě. Stojím tak pár minut, než vytáhnu z kufru ty džíny. Ty džíny, které jsem už nidky neměla mít na sobě. Natáhnu je na sebe a už si nepřipadám jak maldá puberťačka, která balí kluky v obchoďáku. Už jsem velká, větší než bych sama chtěla. Ze skříně vyndám tílko, které jsem dostala od kolek k narozeninám. Černé, krajkové a s výstřihem příslušnému mého věku. Je mi jedno, že mám modřiny na rukou. V hale u dveří najdu Janiný lodičky a neváhám ani minutu, abych si je půjčila. Na stole najdu adresu, jak Honza říkal a taky nějakou tu kačku. Lístek si nevezmu, ale napíšu stručně, že jsem venku. Až prijde domů a já tu nebudu, možná konečně pozná tu správnou zodpovědnost.