Strasti i radosti života - 7. kapitola

Anotace: taková oddychovka

Asi se mi to jen zdá, ale všechno najednou hrozně rychle ubíhá, ještě si pamatuju, jak jsem byla vyklepaná z toho, že v září nastupuju poslední rok na naši základku. Sice se těším až vypadnu, ale zase na druhý straně mi budu hrozně smutno, protože se s lidma, který mám tak moc ráda, nebudu moct tak často vídat. Čas prostě rychle běží a ze září už je půlka listopadu. Ven už chodíme málo (naše partička), protože každýmu jde o to, aby měl pěkný vysvědčení a vlezl se do průměru, jakej školy vyžadují. Já chci jít na gympl a průměr musím mít nejvíc 1,2. Proto se musím snažit a taky že se snažím. Marča chce jít na „zdravku“, Zuzka chce bít kosmetička, Ivča jde na „pajdák“ a kluci jdou na „Dvořku“, ale Kubovy plány jsem ještě nezjistila, nechce mi to prostě říct. S Terkou teď trávím poměrně dost času, jakmile můžu, tak mizím z domu. Nemůžu se na tátu ani podívat, mamka je z toho nešťastná a mně je to líto, ale když přivedla tátu zpátky, nemohla přece čekat, že potom, co mi udělal ho přivítám s otevřenou náručí. Lucinka je na rozdíl ode mě (a taky bráchy) šťastná, je ráda, že jsme zase všichni spolu, ale už to není jako dřív. Už ani nevím, kdy jsem bráchu viděla naposledy, vždycky byl doma aspoň o víkendu, a to teď už taky není pravda. Od té doby, co jsme byli na koupáku, jsme spolu pořádně nemluvili. Stejně asi vím kde (nebo s kým) ty víkendy tráví – začal chodit s Terkou, tak je nejspíš s ní. Jinak se nic nezměnilo. Jsem trochu smutná, protože pořád musím myslet na Aleše, ale je mi trapný mu psát nebo volat, nechci, aby to vypadalo, že za ním dolízám. On na mě asi zapomněl. Říkala jsem to Marči a podle ní se určitě někde potkáme až to budeme nejmíň čekat, pokecáme, zavzpomínáme na ten den a možná se dáme dohromady. Jestli mám být upřímná, tak tomu nevěřím. On je prostě na holku jako jsem já až moc dokonalej.
Je úterý ráno a já jsem totálně vyždímaná a nevyspaná, a to jsem šla spát poměrně brzo (v jedenáct). Automaticky jdu do koupeny vykonávat ranní hygienu. Když jsem se podívala do zrcadla, zjistila jsem, že to nebyl nejlepší nápad, poněvadž vypadám katastrofálně – rozcuchaný vlasy, kruhy pod očima, popraskaný rty a skelný oči. Opláchnu si obličej a odcházím z koupelny, abych se na sebe nemusela koukat. Sotva vyjdu ze dveří do někoho nabourám.
„Sorry brácha,“ omluvím se mu ani se na něj nepodívám a jdu (spíš vrávorám) do svýho pokoje, až tam si uvědomím, že ten dotyčný do koho jsem vrazila jako můj brácha nevypadal. Oblíknu se do khaki kapsáčů, béžovýho trička s černým nápisem angel a černou mikinu s kapucí. Znova jdu do koupelny a pokouším se otevřít, ale nejde to, je zamčeno a slyším téct vodu. Jsem nevyspalá a ještě ke všemu naštvaná a neupravená. Zabouchám na dveře a odcházím zase k sobě, tam se nalíčím (trochu make-upu, černou tužku na oči, řasenku a lesk) a jdu do kuchyně ukuchtit si snídani. Nejsem sama, kdo měl hlad. V kuchyni seděl chleba a jedl chleba s máslem a salámem. Ale když je brácha tady,tak kdo je ten v tý koupelně? Asi tu spal bráchům kámoš.
„Brý ráno,“ pozdravil mě, „máma už je v práci a otec šel s Luckou do školky,“ informuje mě o stavu našeho prázdnýho bytečku.
„Dobrý,“ oplácím mu pozdrav a dívám se do ledničky, která je beztak prázdná, takže skončím stejně jako brácha – s chlebem. Svačinu si dělat nebudu, koupím si ji ve škole. Vrátila jsem se pro tašku, trochu jsem se ještě navoněla, obula jsem se, hodina na sebe bundu a vyrazila do školy.
Než jsem šla do třídy, koupila jsem si svačinu. Ve třídě už bylo plno lidí, kteří si četli nástěnku. To znamenalo jediný – test z dějepisu. Učitel nám vždycky na nástěnku pověsí otázky, opíšu si je až se to tam trochu zklidní.
Hodiny dneska hrozně vlekly, navíc se mi pořád ještě chtělo spát.
>Co to s tebou dneska je? Vůbec se s nikým nebavíš!<
Byl to dopis od Marči, asi se na mě naštvala. Vím, že když jsem unavená, tak se mnou nic není a dneska se mi navíc ani nechce mluvit.
>promiň, nějak mi dneska není do řeči< odpovídám jí.
Marča se po mně podívá pohledem „o přestávce mi všechno vysvětlíš“ a dál už mi nepíše. Konečně zvoní.
„Tak co je s tebou?“ ptá se okamžitě.
„Já sama nevím. Pořád musím myslet na Aleše a dneska ráno jsem se ani nemohla pořádně dostat do koupelny, v ledničce máme prázdno a už mě nebaví si hrát na vzornou rodinku,“ odpočítávám na prstech. Marče se na tváři mihne ustaranej výraz, ale hned ho zaplaší.
„Tak víš co? Na špatnou náladu nejvíc zabírá se něčím zabavit, takže dneska jedem do města a koupíme si něco na sebe a pak si zajdem do cukrárny na něco sladkýho,“ rozhodne. Horlivě přikyvuju, zdá se mi to jako geniální nápad na zlepšení nálady.
Od té chvíle je mi líp, těším se na odpoledne a i ta škola ubíhá nějak rychleji. Po páté hodině jdeme na oběd a pak máme ještě asi tak 30 minut volno. S Marčou se domlouváme na detailech našeho odpoledne. Skoro se mi nechce věřit, že už jsou tři hodiny a za chvilku jdem nacvičovat předtančení. Už nám to celkem jde, ale učitelky pořád mění choreografii. Ve čtyři končíme a odcházíme domů. S Marčou jsme se domluvily, že nás do Znojma odveze její mamka (Marča dokáže úžasně přemlouvat, takže ani moc neprotestovala) a zpátky taky. V půl páté už stojím před Marčiným domem a čekám na ni. Domů jsem si akorát hodila tašku, pročísla jsem si vlasy, pohladila Peggy na hlavě a nechala na stole lístek se vzkazem, že jsem s Marčou ve Znojmě a nevím, kdy se vrátím.
Marčina máma je vtipná a milá, takže celou cestu se smějeme.
„Až budete chtít jet domů, tak mi zavolej Marči, ju,“ zapomněla jsem ještě dodat, že je taky moc ochotná, někdy až moc.
„Dobře a díky, mami,“ loučíme se s Marčinou mámou a vyrážíme do našich oblíbených obchůdků. Kolem půl sedmé jsme totálně vyčerpané. Nakupovaly jsme docela dost, ale překvapivě jsme neutratily tolik peněz, kolik jsme čekaly. Rozhodly jsme se jít do blízké cukrárny a každá jsme si objednaly pořádnej větrník. U jídla jsme ještě diskutovaly o našich nových věcech. Marča si koupila tmavě modrý triko se síťovanýma rukávama a zlatýma nápisama, tmavě červenej pásek a tmavě červený balerínky. Já jsem si koupila tmavě zelený triko s kapucí, modrobíložlutý podkolenky (prostě ulítávám na barevnejch podkolenkách) a zlatý balerínky (sice je moc nemusím, ale tyhle mi padly do oka a holt jsem je musela mít). A obě jsme si koupily šminky.
V cukrárně volá Marča mámě.
„Ahoj mami, přijedeš teda pro nás? Super. Jsme v ´naší´ cukrárně. Dík pa.“ Marčina mamka ví, co to znamená, protože my do jiný cukrárny nechodíme. Za čtvrt hodinky už sedíme v autě a dělíme se o svoje zážitky. Najednou mi začne hrát mobil moji oblíbenou písničku Stand My Ground, kterou mám u bráchy, takže když se mrknu na display, je tam napsaný „brácha“. Zvednu to.
„Hojky, co je?“
„Kde seš?“ je nějakej starostlivej, to bude vážný.
„Byla jsem ve Znojmě, ale už jedu domů. Řekneš mi konečně, co se děje?“ zvyšuju hlas.
„Chtěl jsem vědět jestli nejsi s našima. Někam dopoledne i s luckou odjeli a ještě se nevrátili. Myslel jsem, že víš, kde jsou.“
„Tak to sis myslel špatně, já jsem doma byla sotva půl hodinky.“
„Chci tě ještě upozornit, mám návštěvu, tak aby ses nelekla, nebo nepřizabila v předsíňce, je tam docela binec.“
„Dobře, měj se, za pět minut jsem doma, pa.“
Za pět minut opravdu vystupuju z auta, mávnu na Marču a její mamku a mizím za dveřma. Schody beru po dvou a v předsíňce se málem přizabiju, jak brácha předvídal. Hned před dveřma jsou bráchovy boty a ještě jedny, který ale neznám. Je mi celkem jedno, čí ty boty jsou. Jdu rovnou do mýho pokoje a jakmile otevřu dveře, skočí na mě Peggy, celá šťastná, že za ní někdo šel. Asi bráchu zabiju! Chudák Peggy, kdoví, jak dlouho tam je. Mířím k bráchovi, slušně zaklepu, co kdyby tam měl Terku.
„Kdo je?“ ozve se příjemnej hlásek bráchy.
Vejdu do dveří a začnu mu nadávat.
„Můj milej, zlatej Tomášku až budeš příště zavírat Peggy v nějaký místnosti, tak si prosím uvědom, že pak když tam někdo vejde, tak je Peggy schopná mu zlámat vaz! CO tě to vůbec napadlo ji zavírat u mě v pokoji?“
„Kroť se, jo. Já zato nemůžu, že se jí Aleš bojí,“ při vyslovení toho jména jsem úplně ztuhla, „nikam jinam jsem jí zavřít nemohl. A copak jsem měl tušit, že tě málem porazí?“ snaží se mě uklidnit – marně.
„Né vůbec, ona je úplnej drobek, kterej nic neváží, že?“ Teď už naši malou rozepři sleduje i Aleš.
„Tak promiň no, stačí?“ usměje se na mě a já mu okamžitě odpouštím, jsem měkota.
„Příště mi aspoň na dveře nalep lísteček s varováním.“
Otáčím se, abych mohla odejít, ale ve dveřích stojí Aleš.
„Jé ahoj,“ zablekotám a zrudnu.
„Ahoj, už jsem ti říkal, že máš úžasnou vyřídilku?“ ptal se mě s úsměvem.
„Neříkal, já mizim, mějte se,“ pošlu vzdušnou pusu bráchovi, ale Aleš ji „chytí“ a dá si jí na tvář.
„Asi budu žárlit,“ rozčiluje se Tom, ale koutky mu cukají. Pošlu mu pusu znova, tentokrát už se dostane k Tomovi.
Zavírám dveře a chvilku se zotavuju z toho setkání. Dolehne ke mně ještě kousek jejich rozhovoru.
„Tvoje ségra je úžasná a taky moc pěkná. Kdy mi dáš svolení se jí začít dvořit?“ Alešův hlas se mnou dělá divy, úplně se mi třepou kolena.
„Žádný svolení nepotřebuješ, vy jste oba stejní, když něco chcete, tak to uděláte. Ale jestli si s ní něco začneš a pak jí ublížíš, tak pocítíš hněv, jakýho je schopnej jen starší bratr.“ Super, takže vlastně bych s ním teoreticky mohla chodit, ale nesmím to na sobě nechat znát.