Z deníky znásilněné...6

Anotace: Další část...konečně došlo k většímu zvratu :)

Z podpostele vytáhnu svou tašku a začnu do ní házet oblečení stejně rychle jako před měsícem. Tenkrát jsem doufala, že je to na posled.
„Co děláš?“ nechápe Petr, když vrazí do mého pokoje a jak je v jeho zvyku bez zaklepání. Možná jsem se cítila líp ve spodním prádle než teď, při zdrhání.
„Už tu pro mě není místo.“
„Takže Janička odhalila i svou druhou tvář?“ hádá.
„Co?“ v tu chvíli nechápu, co to říká. Mylsela jsem, že ji má rád. Každý jí má tady rád.
„Ona je prostě taková. Všechno musí být po jejím. Něco ji přijde fajn, ale v druhé chvíli toho má dost a Honzík jí vždycky poslechne. Ale nečekal jsem, že i v tomhle.“
„Ani já ne. Ale jsem na to zvyklá, v posledních pár letech se ke mně takhle chová každý a možná mi to přijde i normální.“
Donutí mě, abych přestala s házením věcí z jendé hromady na druhou a pevně mě obejmě. Další druh obejmutí-velice přátelský s plnou dávkou chybějící jistoty.
„Ale máš mě, to snad víš, ne?“
„Já vím. Tebe a Martina.“ upozorním ho.
„A na nás oba se můžeš vždycky spolehnout. Vím kam jdeš. No a kdyby už na něj nebylo spolehnutí, tak stačí jen zavolat.“ ujistí mě.
„Zavolám ti, ale doufám, že z jiného důvodu.“
„Taky bych tomu rád věřil. A mám něco vyřídit?“
„Vlastně jo.“ vzpomenu si na dopis, který jsem mu v tom záchvatu napsala. Bude lepší, když mu ho předá osobně a nenajde ho někdo jiný.
„A nečíst!“
„Za koho mě máš?“ na oko ze sebe dělá hodného kluka.
„Znám tě líp než si myslíš.“ mrknu na něj. Miluji tyhle prázdné rozhovory, při kterých se skoro nic nedozvíš, ale i přesto jsou potřeba k udržení dobrých vztahů nebo jen nálady.
„Tak já mizím než někdo přijde.“ konečně mám zabaleno a jsem i psychicky připravená.
„Víš co? Stavím se večer do baru, jo? Ukážu ti ty podklady na můj první opravdový článek.“
„Budu se těšit.“ usměji se na něj a vlepím mu pusu na tvář.

Moje jistota, že mě Martin vezme k sobě se cestou autobusem zmenšuje a zmenšuje. A když stojím před barem je nulová. Jak jsem mohla mít takovou jistotu? Říkal, že mě má rád...tak v čem je problém? Možná v tom, že vůbec nevím, kde bydlí a jestli bydlí sám nebo s kamarády a nebo dokonce s rodiči. Teprve dokončil střední školu, takže by to bylo úplně normální. Jo, jediná nenormální jsem tu já. Ale co? Nemám co ztratit...Vjedu do dvěří a očima sleduji Martina, než si on všimne mě.
„Otevíráme až za hodinu!“ zakřičí na mě.
„Já vím,“
„Míšo? Co ty tady? Já myslel...aha.“ zareaguje na můj kufr a zoufalý obličej.
„Já vlastně nevím, co tu dělám. Ale jinak to nešlo.“ snažím se to nějak normálně vysvětlit, ale zoufalý obličej chtějí vystřídat slzy a já tomu nemůžu zabránit.
„To je dobrý.“ přijde ke mně a všechno zažene jen tím, že mě vezme za ruku a podívá se mi do očí tak, že nemůžu uhnout pohledem.
„Už tam nejsem zvaný host. Nějak se jim to tam rozpadá a já tam nepatřím. Neměla bych kam jít za dva měsíce a já na to neměla nervy.“
„Jsou blázni, když tě nechtějí.“
„A ty mě chceš?“
Polibek místo odpovědi prostě stačí. Když jsem s ním a oddávám se jeho polibkům, jsem někdo jiný a celý svět je jiný. Jako bych ztrácela nejen problémy, ale i zábrany. To si uvědomím, když se najendou ocitnu bez trička. Tohle už nejsou jen hrátky malé puberťačky. Mělo by mi to vadit. Vzhledem k tomu, co se mi stalo. Jenže ne, ono mě to žene dál. Vnímá jeho doteky po mém tělo a ten teplý dech. Na chvíli odtáhne svou tvář od té mojí a vidím jeho úsměv a já se musím smát s ním. Ve tváři mám najednou snad všechny vlasy, ale Martin mi je něžne odrhne z tváře.
„Je tu najednou takový horko.“ poznamenám a zase se musím smát. Sundat mu triko mi nedělá žádné problémy a i on má praxy v sundavání podprsenek. Znovu se oddávám jeho polibkům a tentokrát po celém mém těle.
„Počkej...“ zarazím jeho ruku, když se mi sdnaží rozepnout kalhoty. Jedna část mého já by to chtěla, ale ta větší velí stop.
Kdo by si myslel, že ho to zaskočí, tak je na omylu. Existuje spousta radovánek, ke kterým člověk nepotřebuje sundané spodní prádlo. Tyhle minuty pro mě byly nekonečně krásný a vyjímečný.

„Takže všechno v pořádku?“ ujišťuje se večer Petr.
„Jasně. Vypadá to, že mám azil. Martin má kousek od tud garsonku, takže v pohodě. A co u tebe doma?“ vyzvídám.
„Je to tam...divný. Jana dělá, jako by se nic nestalo. Ondra jede do konce léta k našim a Honza? Ten mlčí...jen mi pro tebe dal tohle.“ vyloví z kapsy stejnou obálku, v jaké jsem po něm poslala dopis bráchovi. A ještě zalepenou.
„No jo. Co jsem tak mohla čekat.“
„A co si mu napsala?“
„Můžeš si to přečíst, není to nic tajného. Jen jsem myslela, že by to hezky uzavřelo tuhle kapitolu. Možná by to mohl dát na sociálce, aby on sám neměl problémy. Svědčit nebudu, chci od toho pryč.“
„Myslela jsem si to.“
Ani bych neřekla. Tohle jsem netušila ani já. Jedna kapitola skončila, ta horší... a co na mě čeká teď? Martin? Nejsem bláhová a naivní. Možná, že se snažím zamáčknout do nevědomí celé to nemyslné jednání kolem navlstního otce a znásilnění. Celý ten pobyt u bráchy mi dalidvě věci, nebo spíš lidi. Ale co mi vzali? Vlastně nic. Takže jaký pak konec?
„Slečna se nám nějak zamyslela.“ naváží se do mě Martin, který po dlouhé době zase doběhne k baru. Několikrát jsem mu nabízela pomocnou ruku a taky několikrát byla odmítnuta. Kdo chce tam...
„Ne,jen... jsem ráda, že jsem tu s váma dvěma.“ přiznám se, ale dál už si své srdce nevylévám. Nesnáším ty americké filmové projevy a tohle mi to tak trochu připomínám. Je důležité říkat: mám tě rád a nebo dokonce miluji tě. Ale ten milovaný člověk by to měl poznat třeba jen pohledem do očí.
„Tak co říkáš na moje literární dílo?“ zeptám se Petra, když konečně odtrhne oči od mého rukopisu.
„Myslím, že mu ho přeci jen nějak předám.“ rozhodne se a schová ho zpátky do kapsy.
„A co tvoje dílo?“ zajímám se o jeho první článek.
„Bude to v září, takže móda na pozdní léto.“
Vypráví to s takovým zaujetím a zájmem, že bych ani nevěřila, že je chlap a že je hetero. Představa, že by mohl být gay mě pěkně rozesměje.
„Super a až budeš ten známí módný kritik, vezmeš mě sebou na nějakou přehlídku?“
„To je samozřejmostí. Sice ne jako model, ale budu jen sedět a za větší plat.“
„A co já?“ Martin si hraje na uraženého.
„Nejsem si jistý, že by tě to bavilo.“ přemýšlí Petr, když si pozoruje jeho oblečení. Není to špatné, ale na to, aby se mohl ukazovat na akcích toho to typu...má hold co dohánět.
„Super, jen se bavte na můj účet.“ reaguje na naše pobavené obličeje.
„No tak, já bez tebe neudělám ani krok.“ snažím si ho usmířit.
„Uvidíme za pár týdnů. Už slyším, jak říkáš, že potřebuješ trochu soukromí.“
„Když stanovíme nějaká pravidla, tak to vydrží.“ slibuji nejen jemu, ale přesvědčuji tím i sebe.
„Na vás je tak krásný pohled.“ libuje si Petr.
„Tak si taky najdi nějakou borkyni.“ rádí mu Martin.
„Nemyslím, jestli je na to ten správný čas. Přeci jen...není to tak dávno.“ připomenu mu.
„To ne, beruško. Ale neklapalo nám to už od Vánoc.“ Petr mu dá za pravdu.
„A ha. V tom případě nevím, proč podesáváš u baru, když máš plný parket.“
„Tyhle holky nejsou nic pro mě. Já jsem pro trochu starší a vyspělejší.“
„Dej si pozor na pusu!“ osočím se a hodím po něm první věc, kterou popadnu.

„Tak jak ses vyspala?“ vyzvídá Martin, jakmile se probudím.
„Skvěle,“ řeknu stručně.
„To jsem rád. Udělej si něco k snídani, já musím za šéfem kvůli t tvé výpovědi.“
Domluvili jsme se, že bude lepší, když nebudeme dvacet čtyři hodin spolu. Možná, že mu občas neoficiálně pomůžu, ale najdu si jinou brigádu a nebo se začnu připravovat do školy. Bude to velký skok a vlastně nai nevím, jak to všechno udělám. Je toho tak moc. Bylo by to všechno jednoduché, kdybych mohla být tady s Martinem a žít normálně, ale na všechno potřebuju potvrzení rodičů a teď když mě svěřili do péče Martinovi? Bude mít problémy, když se neukážu na terapii. Možná bychom mohli předstírat, že u něj bydlím...bylo by to výhodné pro nás oba.
„Péťo...“ začnu prosebným hlasem, jakmile mi zvedne telefon.
„Ne! Tenhle hlas znám.“
„Přece bys mě neodmítl.“ začnu mu hrát na city.
„No tak dobře. Co potřebuješ?“
„Zjisti prosím kdy má Honza nejbližší sezení a pošli mi to smskou.“
„To bych možná i zvládl.“
„Já to věděla. A ještě něco...mohl bys mi poslat na mail okopčený ten dopis, prosím?“
„A to by mohlo stačit, co?“ otázka, ale odpověď snad radši nechce slyšet.
Za pár minut už je vyřízeno. Dneska ve dvě budu čekat před ordinací. Nečekám, že mě bude hned poslouchat, ale snad by na to mohl přistoupit.
Kvůli tomu, že jsou součástí Martinova života, tak cítím potřebu mu to říct. Je to jako když to mámě a Pavlovi klapalo. Přišli z práce, sedli si a povídali. Měla jsem si všimnout, že se něco děje, protože poslední rok už to tak vůbec nebylo. Je vůbec možné si v patnácti zvykat na ten život, ten dospělý život?