Vysněná láska 1.

Anotace: ...

Malý lísteček. Je tam, pod rohožkou. Stalo se to co sem si vždycky přála. Skloním se a uchopím ten papírek. Ruce se mi třesou. Těším se, ale zároveň se bojím. Dopis je úhledně složený. Na vrchu je mé jméno v tom nejkrásnějším tvaru. Uvnitř se skrývá nádherné písmo, jež důvěrně znám. Dopis čtu pomalu a tiše. Během čtení odemykám dveře a automaticky pokládám klíče na botník, co stojí hned vedle dveří. Zavírám za sebou dveře a zouvám boty.
V tu chvíli se zastavím, zarazím se a jen se nevěřícně dívám do vnitřku dopisu. Měla jsem spoustu myšlenek a nápadů co v dopise může být, ale toto mě v žádném z nich nenapadlo. Věděla jsem, že se mu líbím, věděla jsem, že mě snad i miluje, ale tak jak to napsal, mě ohromilo. Ta originalita, ta něžnost. Neumím si představit, kdy jindy jsem takový pocit zažila. Stojím v hale s jednou botou nazutou, druhou zutou. Tvář se mi úsměvem, kterému jsem se nechtěla ani nemohla ubránit, rozjasnila. Čtu dál a jen se usmívám. Teď už se probírám a zouvám i druhou botu. Hned jak jsem bez bot jdu pomalu po paměti do mého pokoje, ale díky schodům a hlavně díky obsahu dopisu, jsem tam ani nedošla. Sedla jsem si na schody a dočítala. Poslední slova dopisu zněla : „Nevím, jestli s tím budeš souhlasit, ale rád bych tě pozval na nějakou tu večeři. Nebo oběd, to už je jedno. Jestli by si měla zájem, prosím napiš! Určitě víš kdo jsem a kde bydlím...“ No jasně, že vím kdo to je. Vím, protože ho mám ráda tak, jak sem ještě nikoho neměla. Každý ráno, když jdu do školy, ho vídám a jen si přeji, aby se na mě podíval. A on se podívá a usměje se. V tu chvíli se mi podlamují kolena. Teď už se i zvedám ze schodů a konečně jdu do pokoje. Zavřu za sebou dveře a svalím se, jako omámená do postele. Ležím, mám zavřené oči a přemýšlím. Zanedlouho usnu.

Probudí mě až zpěv ranních ptáků. Otevřu oči a rozhlížím se po pokoji. Okamžitě mě přepadne myšlenka na včerejší dopis. Znovu si v hlavě přemítán, co se vlastně předešlý den stalo. Najednou se rozrazí dveře a v nich je mamka. Udiví mě, že není nijak namalovaná.
„Kláro, pojď honem. U sousedů hoří. Musíme jim pomoct.“ Ani nestačím odpovědět a už je pryč. Rychle na sebe obléknu ležérní tričko s kraťasy a běžím ven. Jen co vyrazím ze dveří vidím, jak Paní Bláhová /maminka autora včerejšího dopisku/ zmateně pobíhá kolem a křičí :
„Pomozte mi prosím, nemáte tu někdo telefon? Prosím pomozte Petr je uvnitř!“ Strnula jsem. Okamžitě jsem doběhla pro hadici a přidala se k ostatním sousedům. Paní Bláhová hystericky pobíhala až do příjezdu hasičů. Jen co se objevil hasičský vůz, běžela směrem k němu. hasiči začali hasit, ne jako my, velkými proudy vody. Někteří hasiči běželi dovnitř domu. Dívala jsem se na hořící dům, který už teď vypadal jako zřícenina. Dívala jsem se a netrpělivě čekala na hasiče, kteří byli uvnitř a měli za úkol zachránit mého ctitele. Najednou jsem ve dveřích domu plného kouře, viděla siluety mužů. Vyšel první – sám. Vyšel druhý – sám. A když vyšel i třetí sám, vyhrkly mi do očí slzy. Spadla jsem na zem. Ruce mi zakryly tvář plnou slz. Skrz prsty jsem viděla i čtvrtého hasiče, který vychází z domu sám. Ležela jsem na zemi a brečela. Nemohla jsem zastavit slzy, které mi ze zoufalství padaly z očí. Teď už byla má naděje, že Petra vynese alespoň ten pátý hasič, tatam. Už jsem ani nekoukala zda vyšel i ten poslední sám. Pátý hasič vyšel ze zakouřeného domu a hluboce odkašlával. V rukou držel bezvládné tělo. Jen co byl venku z toho běsnícího pekla, položil tělo na zem a klekl si vedle něj. V tu ránu k němu přiběhli další hasiči a snažili se zachránit chlapci život. Zatím bezvýsledně. Přijela sanitka, vyhrnulo se několik mužů a žen v oranžových oblecích a spěchali k hloučku hasičů. Seděli tam asi tři hasiči, ostatní pořád zápolili s ohněm, který z ničeho nic přepadl sousedící dům a kvůli kterému mám oči zalité slzami. Doktoři vzali němé tělo na nosítka a odnášeli do záchranného vozu. Auto odjelo. Hasiči uhasili poslední plamínky. Lidé se rozcházeli.