A ten pravý je kde? - 25. díl

Anotace: Huráááá, Silvestr je tu!:)

Sbírka: A ten pravý je kde?

Dopoledne si mne podle plánu vyzvedne máma. Když vycházím z pokoje na své posteli shlédnu obrys mého Tomáška. Klepnu rukou o hlavu a otočím se. Nechci už na to myslet. Jdu s mamčou těmi hroznými uličkami a najednou mě máma posadí na lavičku v hlavní příjmové místnosti. Nestihnu se na nic zeptat, když už je máma pryč. Asi za dvě minutky ke mně přijde nějaký člověk a vede mě ven. Nemůžu dýchat. Divím se, co se to děje. Vejdu ven a tam stojí všichni človíčci ze superstar. Počínaje Vilmou, Sašou, Vendulou, Patrikou, Alešem, Violou a mnoha dalšími. Ani nevím kdy zmizí ten chlap, co mne tu přivedl, ale já nestíhám zírat. Mezi všema stojí moje maminka a mně dojde o čem se bavila tenkrát s Ivou. Stojím tam a chce se mi brečet. Když všichni ke mně přiběhnou a
nadzvednou nad hlavy.
,,Takhle tě poneseme až domů. Bereš?“ řekne sympatický Aleš.
,,No jo, ale to je hrozně daleko!“
,,No a? “ ozve se Richard Skácel.
,,Já fakt nestačím zírat, ale když chcete…já se hrozně ráda takhle ponesu!“ řeknu a pousměju se.
Najednou se všech asi těch padesát lidí rozezpívává. Koukám kolem sebe a čekám co se bude dít.
,,Složili jsme všichni společně pro tebe písničku. Pět, šest, sedm…“

,,Proč láska je tak složitá,
proč jen hučí hurikán,
jak si láska najde cestu,
když si nechce oblíct vestu?
Zima venku, zima,
snížek sype, sype,
i tak je to príma,...,“ zpívají, ale slova vnímám jen tak napůl. V hlavě mám všechno, co pro mě ti lidé udělali. Museli odřeknout spousty věcí, aby sem mohli. Divím se, že se to Ivaně podařilo. Všichni ti sympatičtí lidé tu jsou kvůli mně, mně…
,,Jak se ti to líbilo?“ zeptá se mne Gabriela Sunnová, které jsem moc fandila. Její nakřáplý hlas mě prostě učaroval.
,,Super. Moc vám děkuji, ale nechci aby jste mněli kvůli mně nějaké problémy!“
,,Kdepak,“ řeknou všichni sborem a pak se rozesmějeme.
,,Jsme tu madam,“ ozve se Abdul.
Jsme doma, co bude teď? Ne nemysli na to, to nesmíš! Ale když tak uvažuju, kde u nás doma nacpeme do obýváku padesát lidí?
,,Pojďte dál,“ zve je ihned máma, ale já mám trochu obavy.
Vejdu dovnitř a čeká mě další milé překvapení. Velké pódium, balónky, no prostě Silvestrovská atmosféra. Všechny krásné ozdoby. No bomba. Vidím, že to bude superSilvestr. Místa tu je dost. Odněkud jsou tu dovezeny stolky, aparatura…
,,Mami?“
,,Poděkuj všem, ale hlavně Ivči. Byl to její nápad. Já jen s radostí souhlasila. Bude koncert. Přivezeme pizzu a budeme se bavit. Co ty na to?“
,,No jo, ale mami… myslíš že si něco takového zasloužím?“
,,Jasně,“ odpověděli všichni hezky sborově, jako by to celá léta trénovali.
,,Tak jdeme na to. Myslím, že se všichni známe. Budeme se bavit, pařit, kalit a zpívat?“
,,Joooooo,“ duní našim baráčkem. Chudáci sousedi:-)
A už všichni poskakujeme. I když je většina z nich ode mne o několik let starší. Nikomu to nevadí. Chováme se, jako bychom byli stejně staří. Postupně každý zpívá. Většina si vybrala hodně známé rádiové písničky, ale hodně zpívalo svoje. Pak mě vyburcovali, abych zpívala s nima a pak taky sama. Zdálo se mi to blbé, ale pak mě přesvědčili.
,,Bude to taková předsoutěž. Ty budeš zpívat a každý z nás ti dá nějakou svou radu, abys byla úspěšná v té soutěži, jo?“ poví Josef.
,,Jak vidím všichni už o tom víte. No tak dobře…“ řeknu, nadechnu se a začínám zpívat.

,,Lidi co městem jdou jen bloudí,
tu pravou tvář míjejí,
já cíl svůj už znám,
a vím, že jsi sám, vím, že jsi sám
Já, věřím náhodám…“

Dozpívám a ukloním se. Pak každý postupně mluví a já se cítím jako opravdu v superstar, jako by mě teď hodnotila odborná porota.
,,Myslím, že zpíváš výborně. Nechceš se mnou natočit duet? Připravuju novou desku!“ poví Aleš.
,,Co? Ale já nemám žádné zkušenosti. Navíc se neumím tak dobře pohybovat jako ty. Vlastně o to jsem tě chtěla poprosit, abys mi dal pár hodin tance. Ovšem když budeš mít čas.“
,,Jasně. Ivana se mě už ptala. Budu poctěn.“
,,No to bych spíš mněla být já. Děkuju všem za vaše názory a rady. Budu se učit,“ řeknu a jdu po schodech z pódia. Všichni se zase začínají bavit. Tančí spolu a paří. Když ke mně přiskočí Aleš.
,,Smím prosit? Za dvě sekundy bude hrát moje pomalá písnička z první desky.“
,,Jasně. Tohle se mi už nikdy nestane, abych tady měla kolem sebe tolik hvězd. Myslím, že mi to nikdy nikdo nebude věřit. Musím si to užít. Tak jdeme?“
,,Prosím madam,“ hezky se usměje a já si všimnu, že je to docela hezký kluk, i když je mu už asi kolem dvaceti.
,,Děkuji,“ řeknu a šibalsky se usměju. Červenání však nezastavím.
,,Vypadáš úžasně. Bude mi ctí tě učit tančit, protože je vidět, že máš nadání.“
,,Děkuji…děkuji. Mě zase bude ctí mít takového učitele jako jsi ty. Vážně.“
,,Děkuji…děkuji,“ šepne mi do ouška a oba se začneme na hlas smát. Pak si na mžik vzpomenu na Tomáše, ale rychle zase spadnu zpět na zem a bavím se dál. Dneska je nejnejnejnejnejnejnej den.
,,Nějak ses zamyslela?“
,,Ne nic“
,,Jsi lechtivá?“
,,Co?“ vytřeštím na něj oči a je vidět, že je velké číslo. Jasně že jsem. Řeknu si pro sebe!
,,Tak jo nebo ne?“
,,No…“
,,Takže jo,“ začne mne lechtat, až se mi kutálejí slzy z očí.
,,Ne Aleši, ne prosím já se počůrám.“
,,No to radši ne, abys mne taky nepočůrala,“ řekne a nádherně se usměje.
,,No jo. To bys taky mohl ošklivě smrdět,“ dopovím a šibalsky se zakřením.
,,Holka ty jsi poklad. Víš, že já tě znám teprve krátce a už se mi moc líbíš?“
,,No to teda nevím, ale je to fajn slyšet. Víš co? Já si raději dojdu na záchod, abych pak s tebou mohla mluvit trochu uvolněněji. Bereš?“ zase se směju.
,,A nemohl bych jít na záchod s tebou? Já bych ti třeba podal toaléťák,“ zase se smějeme.
,,Ty srandisto. Myslím, že si poradím sama,“ řeknu a prchám na záchod, ale zároveň jdu popřemýšlet o Alešovi, který se mi zdá hrozně fajn. Jen kdyby byl mladší… To mi ale tenhle večer nezkazí. Bavím se se všemi, a hlavně s Alíkem – jak jsem mu začala říkat. Mamku vidím sedět a povídat si s Antonem. Jsem ráda, že si tu taky našla zábavu. Ivana kecá se Sašou a dva rokeři Milan s Richardem. Pak se taky utvořilo hrozně moc skupinek, které se asi dobře baví. Mezi dvě zamilované dvojice tedy Sašu a Ivku, počítám asi i nás dva s Alešem. Zdá se mi, že mám proč žít, i když mám výčitky svědomí. Něco mě hryže, že nemyslím na Tomáše a dobře se tu bavím bez něj. Je za tři minuty půlnoc a na stole už stojí šampaňské. Připadám si trochu blbě mezi všema dospělákama, ale pak si uvědomím, že je to moje pařba...