A ten pravý je kde? - 33. díl

Anotace: Je tu poslední den před velkým finále...

Sbírka: A ten pravý je kde?

Vzbudila jsem se už v půl sedmé a už jsem nemohla dospat. Ani za nic. Vzhledem k tomu, si udělám dlouhou půlhodinovou rozcvičku. Prospěje mi to. V sedm začínám být nervózní, protože máma je v koupelně a meje si zuby. Proč musela vstávat taky v sedm? Jí přece stačilo kolem osmi, no dobře. Tak kolem půl osmé. To už bych byla umytá a nikdo by nikomu nepřekážel.
,,Mami budeš tam ještě dlouho?“ řeknu tak nějak nervózně.
,,Ale nooo, dvě minuty tě nezabijou.“
,,Jak myslíš mami, ale když to nestihnu...“
,,Dobře tak na tebe ty dvě minuty v autobuse všichni počkáme. Svět se nezboří.“
,,No jo, ale...“
,,Je to náš soukromý autobus. Budou tam jenom lidi, kteří ti jedou fandit, takže klid. Hlavně nebuď nervózní.“
,,To se ti řekne.“
,,No už du, bolelo to?“
,,Mami!“
,,Už mizím.“
Voňavá lázeň mi udělala víc než dobře. Uvolnila jsem se a tak trochu i zmizely nervy. Pohoda. Do osmi jsem se stihla v pohodě učesat. Pak nastalo líčení. No jo, ale jak se nalíčit? Jemné stíny, nebo tmavší? Linky nebo ne? Pořádný make-up nebo žádný? Decentní líčení nebo... sakra já se z toho scvoknu! A co na sebe? Sukni nebo kalhoty? Dobře kalhoty. Ale jaké? Džínové nebo strečové? Třičtvrteční nebo dlouhé. No dobře, asi dlouhé, ale které?
Na konec jsem zvolila decentní líčení a dlouhé džíny, které zvýrazňují mojí krásnou postavu:-) Tryčko jsem si vzala červené, protože symbolizuje lásku a statečnost.
Přemýšlím, co jsem ještě zapomněla, když někdo klepe na dveře. Pořádně jsem to ani nevnímala, protože jsem zrovna hledala jednu sukni, která je velice nezbytná. Úplně jsem zapomněla, že někdo klepal. Najednou se mi zamlžilo před očima. Někdo je v mém pokoji, nějaký vrah!!!! Pomoc. Stihla jsem si ještě pomyslet, když ten někdo se začal šíleně chlamat. Prudce jsem se otočila a koukala do tváře ...
,,Ty máš ale cypaté nápady.“
,,No to bych řekl. Jinak bych se ti přeci tolik nelíbil, ne?“
,,Si moc věříš!“
,,JO?“ řekl výhružně a povalil mě na postel.
,,Ty... pusť mě nebo začnu křičet.“

,,No jo. Já zapomněl, že mám dočinění s hysterkou.“
,,Já ti dám hysterku.“
,,Ty mi dáš?“
,,Jo facku.“
,,No tak nebuď nabručená.“
,,Já jsem nabručená?!“
,,No tak mi řekni do očí, že nejsi.“
,,No dobře naštvals mě. Stačí?“
,,Chci odměnu.“
,,Není čas.“
,,Dvě minuty nás nezabijou.“
,,To seš druhej kterej mi to dneska říká.“
,,Jak druhej?“
,,Dobře to neřeš. Co teda chceš? Jen doufám, že to nebudou žádné prasečinky!“
,,Za co mě máš?“
,,Za to, co jseš!“ ujistla jsem ho.
,,No dovol. To abych se teď urazil já!“
,,Hmmm.“
,,Ty mi na to nic neřekneš?“
,,A co jako?“
,,Nic.“
,,No tak to vidíš.“
,,Dej mi pusu.“
,,Nezasloužil ses.“ sladce se usměji.
,,Ne????“
,,Ne.“
,,Tak co s tím uděláme?“
,,Půjdeme dolů. Už na nás čekají,“ pošlu mu vzdušný polibek. Jo, jo... nemůžu být tak snadno k mání. Snažím se sebrat všechny zavazadla, ale jsou těžší než já. Pro změnu to jsem teď já, kdo žebrá.
,,Mohl bys mi trochu pomoct?“
,,A zasloužila ses?“
,,No tak když chceš tu pusu, tak ti ji dám.“
,,Jo jo, když něco potřebuješ jsem ti užitečný co?“ dořekl to, ale já se na něj vrhla a... málem ho převrátila. Stejně jsem mu líbla jenom jemnou pusu na jeho krásně sametové rtíky.
,,No ty seš teda skrblík,“ stačil podotknout a už bral moje nejtěžší zavazadla.
,,Proboha, co v tom máš?“
,,Věci, co jiného.“
,,Jen se ptám.“
,,Jenom ti odpovídám.“
Po lehce napjatém rozhovoru scházíme oba opatrně ze schodů. Na konci mě zastaví.
,,Nemysli si, že se spokojím s takovou odbytou pusou.“
Roztáhla jsem pusu od ucha k uchu.
,,Neboj.“
Taktéž se nádherně usmál, až mě píchlo u srdce.
,,No jejda. To vám to trvalo,“ kdyby to neřekla Ivana, řekla bych, že tady někdo závidí.
,,Ale tadyhle Alešek má trochu blbé nápady, že?“
Trochu jsme se pousmáli, my co tam byli, ale moc nás tam tedy fakt nebylo... až mě to zamrazilo. Co když si to rozmysleli a nikdo více nepojede? Jen nás pár. Z mého přemýšlení mě vyrvala Katka.
,,Ahoj,“ pozdravila mne.
,,Ahoj,“ řekla jsem trochu nejistě. Viděla jsem tázavý pohled mámy. Katka si ho nejspíš taky všimla.
,,Paní Kaufříková to je dobré. Mimo školu si budeme tykat. Domluvily jsme se, viď?
,,Jo,“ podotknu trochu nepřítomně.
,,Mám pro tebe všechno na tu scénku.“
,,Jo díky moc. Trochu to dneska ještě vyzkoušíme na pokoji, ne?“
,,No určitě. Musíme doladit vtipy, aby to nebylo nudné.“
,,Toho se bojím, co když se nebude nikdo smát?“
,,My určitě,“ ujistil mě pohotově Aleš.
Na tomhle naše debata skončila. Vyšli jsme z domu. Důkladně pozamykali a táhli zavazadla do autobusu. Jen co jsem vešla, čekalo mne překvapení. Nikdo tam nebyl. Šok! Tak tohle jsem fakt nečekala. Tázavě jsem se podívala na Aleše, ale ten mi už nestihl situaci vysvětlit, protože z druhé strany autobusu se vyřítila celá banda Superstárovců. Všichni mi začali přát štěstí, přesvědčovat, jak moc se na to těšili, že se už nemůžou dočkat atd. No byla jsem z toho paf. Koukala jsem na ně jak jelen na malovaný vrata. Aleš se potichu usmíval. Měl ze mne prostě švandu, no. Konečně jsme se usadili a vyjeli směr Praha. Ač byla cesta dlouhá, sranda jí zkrátila na minimum. Všichni si navzájem vykládali vtipy, smáli se a vyprávěli si historky. Katka byla z nich unešená. Každého se zájmem poslouchala. My jsme se s Ivanou ani pořádně nepřivítaly. Nebyl na to čas. Kolem mě se pořád někdo točil. Když ne máma, tak Katka, a když ani ta ne, tak Ája. No prostě kolotoč. Doufám, že aspoň na hotelu budu mít na to čas...
,,Vítá nás Praha!!!!“ zakříčel někdo ze zadu.
,,Páni,“ vydechla jsem se strachem v hlase.
,,Neboj,“ položil mi Aleš ruku na stehno.
Lehce jsem se začervenala. A s příkrostí řekla.
,,Nebojím,“ a jemně odhodila jeho ruku. Tázavě se mi podíval do očí a když viděl, že mám barvu rajčete, usmál se.
,,Jo tak.“
,,Vystupovat!“ nakázal řidič.
Málem bych sebou sekla, kdybych neseděla. Ten hotel... tak ten musí být hrozně drahý. Luxus!!! Skoro abych se bála tam vejít, abych něco neponičila. Ještě, že si to nemusíme platit. Asi by nás trefil šlak.
Celá skupina jsme vešli dovnitř a zamířili si to přímo k recepci.
,,Dobrý den,“ pozdravili všichni.
,,Dobrý,“ podivila se paní za pultem.
,,My jsme se přijeli ubytovat.“
,,A ke komu všichni patříte?“
,,Lindě Kaufříkové.“
,,Jo tak. Vy jste přijeli na tu soutěž? No ale my máme pro každou soutěžící maximálně tři pokoje. Kolik, že vás to je?“
,,Kolem čtyřicítky,“ tipovala mamka.
,,No tak to teda nevím.“
,,Ale já vím. Prostě dva pokoje si vememe my“ - ukázal Aleš na Superstárovce - ,,a jeden si veme Linda s paní Kaufříkovou. Nějaké madračky a pár dek by se snad u vás našlo, ne? Kolik, že je tam postelí?“
,,Čtyři na každém pokoji.“
,,No tak dvě od Lindy by se přenesly do našich pokojů a zbytek by si polehal na zem. Ty deky máte?“
,,Jo. Ně jaké se seženou.“
,,A co takhle se jít teď naobědvat, pak udělat ty pokoje a Linda by si mohla všechno procvičit. Jo v kolik, že je ta generálka? A přímý přenos?“ optala se mamka.
,,Generální zkouška se koná od sedmi hodin večer. Dnes. A zítra celé dopoledne. Trochu změna oproti původnímu plánu. Přímý přenos by měl začít v osm. Upozorňuji vás. S tolika lidma se nepočítalo. Proto vás bude sedět jen dvanáct. Zbytek bude muset stát někde bokem, aby nikomu nezacláněli, ani kamerám. Těm hlavně.“
,,To nám přece nevadí, že ne?“ ozvala se po dlouhé době Iva.
,,Neee!“ ozval se sbor :-)
,,Jdeme na oběd. Umíráme hlady“ - Ozval se Tonda - ,,Jo a mám takový malý nápad. Odpoledne máš volno Lindo, ne? Tak až doděláme ty postele, tak bychom si mohli všichni zazpívat tu písničku co sis vybrala.“
,,To bude super. Ale víte jak bych to vyřešila líp? Naobědváme se. Vy půjdete uspořádat ty pokoje a my s Katkou nacvičíme scénku. Ji tam přeci nepotřebujete, ne? Pak si zazpíváme a potom bych si měla zatančit. Aleši?“
,,Ano. Dobře jsi to vymyslela.“
,,To vím, ale co ten můj taneční partner?“
,,Jo tak toho poznáš až na parketu. Zkoušku udělám s tebou já a mám pro tebe překvapení.“
,,No když myslíš.“
,,Jdeme už?“ ozval se další hladovec.
A tak jsme šli. Myslela jsem, že nepolknu ani sousto, ale na konec jsem zbaštila celou porci. Dala jsem si hranolky s osmáhnutým plátkem masa, šunkou a vejcem. Byla to fakt dobrůtka. Pak se všichni odebrali ke své práci. Zjistili jsme si čísla pokojů a vyrazili. Na chodbě jsem potkávala hodně holek a začínala mít depku. Ony byly všechny tak hezké. A až zjistí, že je tu Aleš a celý zbytek, už nebudu nikoho zajímat.
Kluci ihned vynesli postele z mého pokoje (luxusního pokoje) :-), abychom měly s Katkou klid. Ještě jsem se ujistila, zda ji nebude vadit, že bude možná spát na zemi. No ani bych se nemusela ptát. Připadá mi jako mladá holka. Ona má ještě z toho radost. Páni. To bych do ,,učitelky“ neřekla. Vymýšlely jsme všechny možné prvky, aby to bylo jak nejzajímavější a nejzábavnější a myslím, že se nám to povedlo. Samy jsme se tomu smály. Ještě k tomu ten kostým, co mi přinesla stojí vážně za to. Chlamaly jsme se vážně dlouho, ale mohly si to dovolit. Bylo půl čtvrté, takže času kupa. Ve třičtvrtě jsme se odebraly do jiných pokojů, kde už taky finišovali. Z tak krásného pokoje udělali skoro ubytovnu. Vypadalo to tam drsně. No snad to vedení hotelu neuvidí. Ti by teda neměli radost.
,,Iva říkala, že sis vybrala Whitney Houston?“ optala se Gabriela.
,,No jo.“
,,Víš, že je to složitá písnička?“
,,No vím.“
,,Nechci tě odrazovat, teď už to ani nejde, ale chci ti popřát, abys to zvládla, protože tohle nedokáže zazpívat každý.“
,,Tak se dáme do toho, ne?“ utopil dusnou atmosféru Ríša Skácel.
,,In daaa ia łil olłejs lav ju uuuu....“
,,Klaním se,“ řekl Saša.
,,Zpíváš líp než já a to už je co říct,“ přitvrdil svá slova a všichni se popadali za břicha. Ty tři noci tady, budou jedna velká sranda.
,,Páni,“ vyjádřila svůj údiv Patrika.
,,No dobře už ji nemusíte tolik chválit, aby to potom jak uvidí tu kameru ne pos...“ pravil Aleš.
Usmála jsem se.
,,To je fakt.“
,,Jdem tančit Lady?“
Vybuchla jsem smíchy.
,,A kam?“
,,Ve tvém pokoji je teď více místa, takže asi tam. Jo a pánové a dámy. Nerušit, nebo se zamknem.“
,,Nebojte se nebudeme,“ uculila se Viola. Ono všechny ty tři pokoje jsou propojené, takže všichni musí chodit přes můj.
,,Půjdeme k baru. Možná tam budou nějaké roštěnky,“ podotkl Josef Malý. Toho jsem nikdy nemusela.
,,A co my?“ zatvářila se ukřivděně Nela.
,,Možná tam budou i nějací rošťáci,“ podotkl nevinně Abdul. Z toho se však strhla polštářová bitva. No to bude mazec, s něma, tři dny.
,,Klid“ - varovala je Magda - ,,Linda musí jít tančit. Tak jdem?“
A konečně se odebrali. Jinak bychom se k tomu tančení nedostali.
,,Je to s něma někdy fakt fuška, ale jsou fajn.“
,,Tak to máš pravdu. Jsou to hodní človíčci.“
,,Tak co? Jdeme se rozcvičit?“
,,Teď jsi pánem všeho.“
,,Všeho?“ chytil mě za slovo.
,,No dobře parketu.“
,,Škoda,“ podotkl tak nevinně, až jsme oba prskli smíchy.
Ale rozcvička začala. Teda musím uznat, že mnë vůbec nešetřil. Teklo ze mě, jak ze zloděje. Konečně jsme se dostali k samotnému mambu. Jo... s ním mi to jde skvěle, ale co ten kluk, se kterým budu tančit před televizí? Co když nám to nepůjde? A co když bude šeredný a já se budu celý tanec chlamat, a tím pádem půjde všechno k čertu. Co když...?
,,Haloooo. Chci tančit s tebou a ne jenom s tvým tělem!“
,,Jenom jsem se zamyslela. Promiň... já... mám strach.“
,,Bobe neboj. Bude to v pohodě.“
,,Jsem totální nemehlo.“
,,Nevím jak ve zbytku, ale v tanci určitě ne!“
,,Ve všem.“
,,No tak,“ přisedl si ke mně na postel a lehounce zvedl mou hlavu. Uchopil jí do dlaní a ... kousek po kousku líbal mou tvář. Seděla jsem jako socha, jak zdřevěnělá. Celá mimo. Pak okusil moje rty. Líbali jsme se. Bylo to nádherné. Jako pokaždé s ním!
,,Tak už ses uvolnila?“
,,Hezký způsob. Takhle pomáháš každé, která potřebuje pomoct, která má strach?“
,,Ne... jenom tak dalším dvaceti holkám,“ měl štěstí, že jsem neměla po ruce nic, čím bych ho mohla praštit... jinak by schytal:-)
Náhle se ozvalo krátké a jemné klepnutí. Oba jsme si rychle stoupli (ani jsme to neplánovali) a rychle řekli.
,,Dále,“ v tom jsme zase vybouchli. Za dveřmi byla Ivana. Asi jí poslali na průzkum, jestli se neulejváme.
Viděla však, že jsme spocení a řekla.
,,Je šest. Takže na večeři. Asi jste skončili, ne?“
,,Jo jasně,“ řekla jsem pomateně.
,,Tak pojďte,“ pobídla nás, když jsme tam pořád stáli.
,,Jo už jdeme,“ řekl nějak zbytečně hnusně Aleš.
,,V sedm je ta generálka, co? No to stihnu v pohodě. Sál je tady někde?“
,,Jo,“ odpověděli mi oba stručně.
Mlčky jsme došli do jídelny. Dobře jsem si prohlížela všechny ty holky. V tom spěchu jsem se ani nestihla převlíct. Musím ale říct, že když všechny ty holky tak blbě čučely na Aleše, chtělo se mi jim vyškrábat oči. Fakt.
V klidu jsme se najedli, i když jsem nervozitou nemohla skoro vůbec jíst. Je to jenom generálka - uklidňovala jsem se. Odešla jsem od stolu jako první, abych stihla ze sebe smýt všechen pot. Ve třičtvrtě jsem byla skoro hotová. Taky dorazil zbytek lidiček. Chvíli jsem seděla na posteli a čekala až se taky dobelhá máma.
,,Ty tu sedíš jak bys čekala na rozsudek.“
Lehce jsem se na mámu pousmála.
,,Mám strach. Asi jsem ubohá, protože mám strach z takové prkotiny. Když si představím, že jiní se strachujou jestli náhodou nejsou HIV pozitivní, tak ...“
,,No tak. To je v pořádku. Ty to zvládneš.“
,,Dík za podporu mami “- Objala jsem ji - ,,Teď už musím jít.“
,,Držím palce.“
Tak tohle bych nikomu nepřála. Šla jsem do sálu podle šipek v hotelu, ale přesto zabloudila. Nevím jak se to mohlo stát, kde jen jsem zle odbočila. Proč musí být ten hotel až tak velký? Jenže co je horší. Asi jsem odbočila někde, kde nikdo není. Nepotkávám už delší dobu žádnou živou dušičku. To snad není možné. Ticho. Pšššt. Slyším korky. Něco, nebo někdo jako by mě chtěl vyděsit. Hlavně nepanikařit. Nemít strach. Jo snadno se to řekne, ale těžko vykonává.
,,Co tady děláte?“ zeptal se mne hrubý mužský hlas.
,,Díky bohu. Kde se dostanu do hlavního sálu?“
,,No tady jste ve sklepě. Musíte na horu.“
,,Aha. A jak se tam dostanu?“
,,Každopádně nechápu, jak jste se tu mohla dostat. Dobře půjdu s vámi. Ještě byste tam netrefila.“
Mlčky jsme došli k velkým dveřím. Skoro jsem se bála je otevřít. Tři dva jedna...teeeeeď!
,,No tak vy budete určitě ta Linda, co nám tu schází?“ několik holek se hloupě usmálo.
,,Ano omlouvám se. Trochu jsem zabloudila,“ lehce jsem se omluvila tomu pánovi, co mluvil jak... no jak gay.
,,No tak šup šup na scénu. Učíme se začátek, jak vyjdete na tu scénu, jo.“
Rychle jsem vyšplhala na scénu a zapadla do davu. Nějaká paní, nejspíš dramaturžka, mi podala číslo. Sedm... hm zajímavé. Takže jsem vlastně v první třetině. Je nás tu celkem dvacet. Ale vážně... ty holky jsou hrozně hezké.
,,No no no. Zabloudíš a teď se eště neangažuješ. Přišla si vůbec na zkoušku?“
,,Omlouvám se.“
,,No dobrá dobrá. Takže pět vás příjde ocať, dalších pět ocať a zase pět ocať a pět ocať. Takže docílíme toho, že se tu všechny setkáte. Seřadíte se do dvou řad... Jo takhle, ale v té druhé řadě, budete stát v mezeře, aby vás bylo vidět. Pak se vyměníte. Takže si to vyskoušíme. Všichni vykročují pravou nohou... pravá... pravá... pravá. Holky jste úžasné. Hlavně dávejte pozor, abyste šli jak nejvíc stejně. Jo? Takže ještě jednou si dáme ten úvod. Jo a musíte se vžít do té hudby, aby jste nešly mimo, hm?...“
Potom jsme se učily odcházet, zase po pěti. Několikrát si to zkusily a nastala chvíle, kdy nám rozdali rozvrh, kde bylo přesně napsáno, kdy příjdeme, po čem, co zrovna říká moderátor... no prostě všechno. Zkusili jsme to, kdy je která disciplína, reklama... Pak ještě párkrát celé znova a jednou úplně se vším všudy, kromě zpěvu, volných disciplín a tance. Zítra to bude teda náročné... Šla jsem kolem baru, kde posedávalo pár lidí, mezi jinými taky někteří ,,mí fanoušci“. Trochu mne to udivilo. Čekala jsem nějakou párty na pokoji a zatím... všude se už spalo. Jen máma na mě nedočkavě čekala. Ovšem sklamala jsem ji. Chtělo se mi hrozně spát.
,,Popovídáme si ráno mami, nezlob se.“
Usínala jsem v rozporuplných pocitech, kde se mi míchaly zážitky ze zkoušky a podivné chování všech spících vedle v pokoji. Ani Aleš se o mne vůbec nezajímal...