A ten pravý je kde? - 35. díl

Anotace: všechno je na nic?

Sbírka: A ten pravý je kde?

.... a.... už byla půlnoc. Než jsem se dobelhala do pokoje zabila jsem půl hodiny! - přeblesklo mi hlavou. Stojím v otevřených dveřích, jak omámená. Rozhlédnu se, ale nikde nikdo. Tma jako v ranci. Žeby šli všichni spát? No to si snad děláte srandu, ne?
,,Překvapení,“ rozezní se z pokoje. Rozsvítí světlo a já stačím jenom zamžikat. Všichni stojí se skleničkama v ruce, pokoj skoro nepoznávám - stal se z něho snad taneční parket. Všude plno balónků. Do očí se mi nahrnou slzy.
,,Nebreč vyhrála jsi. Když tě řekli na druhém místě, málem jsem šel na pódium jim vynadat."
,,Dík Ríšo, ale asi to nebylo nutné. Díky za podporu. Bez vás bych to tu nikdy nezvládla. Jste mojí největší oporou. Vážně.“
,,To je fajn. A zábava se rozjíždí...“
Nahlas začala řinčet hudba a já si všimla Aleše v těsném obětí s Ivanou. Jasně je ploužák, tak proč by nemohli, že? Sedím na sedačce a ani se moc neangažuji. Stačí mi pozorovat parket plný lidí. Nikdo si ani nevšímá, že netančím. Nikdo... ani máma, ta slaví za mě. Najednou ke mně přistoupí Aleš a ...drží se za ruku s Ivanou. Oni ...
,,Ahoj Lindo,“ pozdraví váhavě Můj Ája.
,,A- ahojte,“ řeknu trochu netradičně.
,,My... Mohla bys s náma jít někam jinam. Potřebovali bychom s tebou mluvit.“
,,Když myslíte,“ řeknu váhavě.
Došli jsme do koupelny, daleko od hudby, od všeho.
,,Musíme ti něco říct.“
,,To mi došlo.“
,,My dva... spolu chodíme.“
,,Hm...“
,,Ale ne od teď, je to už nějaký ten pátek.“
,,Jo?“ přiznám se zaraženě.
,,K vůli tobě jsme se pohádali, a tak jsi nikdy nemohla poznat, že my spolu chodíme. Ivana nechtěla věřit, že jsi moje kamarádka...“ Dál už ho neposlouchám. Všechno mi dojde. Při každé návštěvě se mě ONA ptala, jak nám to klape s Alešem, ON se jí chtěl asi pomstít a... všechno do sebe zapadá. Proto byla Ivana poslední dobou nesnesitelná, proto se mnou nemluvila, ale proč se to všechno stalo? Vypadalo to tak jednoduše, tak krásně!... Oba zahlédnou, že je vůbec neposlouchám.
,,No tak, chci ti jenom vysvětlit, že to nebylo žádné využívání. Mám tě pořád moc rád, ale asi jiným způsobem.“
,,To je od tebe tak šlechetné. Ivano, víš, měla jsem tě za nejlepší kamarádku. Brala jsem tě, tvoje rady a všechno a přitom si obyčejná ...“ uhnu pohledem, takže musí cítit, co mi nešlo přes rty.
,,A ty Aleši... s tebou bylo všechno o hodně lehčí, svět byl krásnější, vznášela jsem se a tys mě nechal jako bych snad nebyla ta citlivá holka, jaks mi tvrdil.“
,,Lindo, tak to není. Lidi tady, nás berou jako pár a byli by na tebe naštvaní, kdybychom se rozešli díky tobě.“
Dojde mi další skutečnost. Proto byli nějakou dobu ke mně hrubí, nebo se mnou vůbec nemluvili. Mysleli, že je chci rozeštvat. Ale kdybych věděla od začátku, že jsou pár nikdy bych si Aleše nepřipustila k tělu. Jsem tak naivní, pitomá nána!
,,Ivano?“ otáže se lehce Aleš. ,,Prosím tě nech nás o samotě.“
Dost nedůvěřivě na něj koukne a já klidně podotknu.
,,Ve vztahu by si měli lidi věřit.“
,,Fajn,“ urazí se. Dobře jí tak. Sice nechápu, co si myslí, že mi vysvětlí, ale budiž. Dám mu 30 vteřin.
Oba koukáme, jak se za ní zavírají dveře.
,,Co chceš. Dávám ti půl minuty,“ najedu na ostrý tón.
,,Hlavně klid. Víš jak tě mám rád.“
,,No myslela jsem, že vím, ale nevím a ani mě to nezajímá.“
,,No tak to pěkně kecáš.“
,,To ty nemůžeš vědět.“
,,Nechci se s tebou hádat. Chci ti vysvětlit, jak se věci maj.“
,,Jeee, to je od tebe šlechetné.“
,,Prosím tě Lindo. Nedělej scény. Když jsem tě poznal, tak jsem si prostě jenom řekl, že budu jednu holku učit tančit. Pak jsem tě ale poznal blíž, a docela se to změnilo. S Ivou nám to skřípalo a k tomu navíc ty. Prostě jsi byla hodná a já se tak líp odreagoval. Jenže lidi to těžce nesli, že bychom se měli my dva rozejít. Ivana pak každému vyprávěla, že ji podvádím s tebou. V žádném případě nechci na ni házet žádnou špínu, ale má svoje chyby. A to je jedna z nich. Pořád jsme se hádali a jediné vysvobození jsi byla pro mě ty.“
,,Můžu a nemusím ti věřit,“ řeknu váhavě.
,,Je to pro mě důležité. Mám tě rád, ale teď nemůžu jinak než jako kámošku. Chápeš?“
,,Jo.“
,,Lindo?“
,,No co ještě?“
,,Nechci, aby sis myslela, že jsem tě využíval nebo něco podobného. Přišlo to samo. Nechtěl jsem ti dneska kazit den, ale stejně by ses divila, co a jak. Tak jsem ti to radši řekl.“
,,Dík. Víš, kdybyste mi to řekli hned na začátku, nemuselo se nic stát, ale já tě mám asi vážně ráda. Tohle se nemuselo stát...“
,,Jenže čas už nejde vrátit.“
,,Bohužel.Aleši, nevím proč, ale já ti věřím. Jen je to pro mě hrozně těžké. Nějak rychle jsem vyrostla a hupsla do dospělého života. Zažila jsem už tolik věcí, dobrých, špatných...“
,,Já vím a právě proto je mi to všechno tak líto. Kdyby to byl někdo jiný, ale ty...“
,,Mám radost z výhry a ...“
,,Lindo, mám jedno přání.“
,,Cože?“
,,Poslední polibek.“
,,No to snad nemyslíš vážně?“
,,Lindo naposledy. Mám tě rád.“
,,Ale pak už tě nechci nikdy vidět.“
,,No tak špatné to snad nebude, ne?“
Na odpověď ale nečekal a nedočkavě mě políbil. Sice jsem se snažila bránit, ale moc se mi to líbilo. Myslela jsem, že dostanu přátelskou pusu na tvář a on mě vážně políbil. Krásně, nádherně, božsky. Jeho omluvu jsem přijala, ale stejně v tom lítám asi až po uši. Proč se mi to k sakru tak hrozně líbí? Proč nedokážu ovládat svoje tělo? Proč... Proč?
Nevím jak dlouho jsme se líbali, ale najednou někdo zaklepal na dveře. Naše těla sebou trhla a hlavy se otočily směrem ke dveřím, v očekávání, kdo to je. Zdálo se mi, že každý musí poznat, co jsme spolu dělali...
,,Hrdličky co je?“ máma.
,,Nic,“ řeknu ještě ochraptěle.
,,Děje se něco?“
,,Paní Kaufříková, vy jste si asi taky myslela, že s Lindou spolu chodíme. No ono je to kapku jinak. Já chodím s Ivčou, ale Lindu mám moc rád.“
,,Kecy,“ poprvé slyším z mámin úst něco, používaného mládeží.
,,Paní...“
,,Ne. Myslela jsem, že jsi slušný hoch, který má mou dceru rád. Právě díky tobě se dostala z toho špatného, co jí potkalo, a teď znova.“
,,Vždyť říkám, že ji mám rád.“
,,Rád? Lindo pojď.“
Rychle jsem odcupitala za mámou. Byla naštvaná dost. Aleš tam zůstal. Sám. Lidi se u nás v pokoji dobře bavili jen my s mámou seděly na posteli. Obě sklamané. Po krátkém přemýšlení se máma ozve.
,,Pojedeš pryč. Pryč odtud. Mám to už promyšlené. Dostala jsi peníze na dovolenou. Tak ty peníze dáme na jazykový pobyt, asi tak na půl roku do Anglie. Mělo by to stačit. Má to samé klady: 1. odreaguješ se 2. zdokonalíš se v angličtině 3.do nové školy nastoupíš s novými zkušenostmi 4. zapomeneš na všechny špatné chvíle 5. najdeš si nové kamarády a tak dále. Ve škole to zařídím. I když jsi teď moc do školy nechodila, známek máš určitě dost, aby tě mohli na pololetí ohodnotit. Na Obchodku se dostaneš bez přímaček, takže přijedeš na prázdniny a...“
,,Mami. Je to sice hezký nápad, ale tohle nezvládnu.“
,,Proč?“
,,No já nevím a co na konci roku s vysvědčením? Co s mojí slávou? Musím účinkovat a tak. Mám povinnosti.“
,,Normálně na rovinu se lidem řekne, co a jak. Můžeš v tom pokračovat až přijedeš. Všechno se dá zařídit. A já to zařídím.“
,,Mami, asi mi to vážně pomůže. Mám tě moc ráda,“ rozbrečím se. Už nechci nikdy ty lidi, co jsou tady, vidět. Zkazili mi život, i když mi v určitých věcech pomohli. Nikdy jim to nezapomenu. Chtěla jsem mít za kamarády nějaké hvězdy, ale teď bych to hrozně ráda vyměnila. Nechci je znát. Anglie bude vážně skvělá.... Čeká mě změna... velká změna!