A ten pravý je kde? - 40. díl

Anotace: Poslední den Lindina života tohoto románu. Proč končí její tábor tak brzy? Hezké čtení:) Ráda bych přijala komentíky k celému románu, děkuji.

Sbírka: A ten pravý je kde?

Připravte se na dnešní neobvyklý den! Jen ti nejlepší z vás získají nesmrtelnou slávu, alespoň tady na táboře... zase mě vzbudí rádio. Co se bude dneska dít? Žeby muzikál? Jsem tu po sedmé a ani nevím, co se bude dít. Je to tu vážně nevyzpytatelné.
,,Přišly jsme, ale tys už včera spala,“ mluví se mnou Naty. Teprve teď si vzpomenu, že jsem všechny tři včera míjela.
,,Nějak mě sklátil spánek. V kolik jste tu byly?“
,,Lubo nás tu nahnal už před půl jedenáctou.“
,,Aha, asi měli nějaký tah s vedoucíma,“ zasměju se.
,,Včera nějak podezřele všichni zalezli rychle do ubikací.“
,,Aspoň budou všichni svěží. Nevíte, co to má dneska být za den?“
,,Asi muzikál, ale fakt netušim.“
,,JO, jo...“ vyhrabu se konečně z postele a vybírám nejvhodnější oblečení. Včera jsem se smažila na sluníčku a dneska to vypadá, že bude každou chvíli sněžit.
,,Holky?“ klepe Luboš na dveře, ale v zápětí je otevírá. „Oblíkněte se teple. Venku je jako na Sibiři.“ A těmito slovy potvrdí mé myšlení. Proč se to počasí musí tak skazit?
,,Máme na tebe počkat?“ táže se Klaudie.
,,Jestli se vám chce. Dejte mi ještě minutku.“ Naposledy kouknu do zrcadla. Nuceně se usměju, ale zase rychle nasadím normální výraz. Ten se totiž k dnešnímu dni hodí nejvíc.
S nesrozumitelným, blbým tlacháním dojdeme na snídani. Tam už se to ale pomalu začíná chystat na nástup. Venku se totiž konat nemůže.
Vememe si každá jeden chlebíček a běžíme si sednout na sedačku, která je momentálně volná. A že se to často nestává. Sleduju poslední opozdilce, jak běží na snídani, aby alespoň z části zaplnili svůj kručící žaludek.
Kluci z real-týmu odstavili všechny stoly, aby jsme se vešli do jídelny. Uvidíme, co nás čeká.
,,Dneska nějak nezíváte. Co se děje?“ směje se Lus (vlastním jménem Lucius).
,,Že nevíte, co nás dneska čeká?“
,,Neeee,“ řvou hlavně ti malí.
,,Tak já vám to tedy prozradím, co?“
,,Joooo.“
,,Dneska se uskuteční velké výběrové řízení.“
,,Coooo?“ diví se ti, co tu jsou prvně. Teď vím, že jsem se nemýlila. Muzikál.
,,Jo slyšíte dobře, ale více povím těm, kteří tu zůstanou. A ti, co nemají zájem, budou mít klasický volný program, jen trochu přizpůsoben počasí. Takže buď můžete hrát nějaké hry se svýma vedoucíma, nebo v diskotéce bude brake-dance a dětské superstar, na prvním patře kosmetický salón...“ dále ho neposlouchám, protože se mnou někdo lomcuje.
,,Luboši? Co je?“
,,Nic. Mluvím s tebou, ale ty nereaguješ.“
,,Promiň poslouchala jsem.“
,,Včera na poradě nám přikázali, že musíme z každého oddílu vybrat alespoň tři, čtyři lidi, aby se mohl ten program uskutečnit. Takže myslím, že vy čtyři,“ ukáže na celou naší chatku.
,,No holky ať jdou, já se nebudu strapňovat. Někdo si pak může myslet, že se chci předvádět. Dík.“
,,Neblbni! Jestli nejdeš ty nejdu ani já.“ Postaví mě před hotovou věc Natka.
,,Vůbec netuším, co to bude, ale copak ty nemáš ráda adrenalin? Jedině tebe můžou vybrat. Ať to bude cokoliv.“ Tak upřímná a vroucná slova zrovna od Anety nečekám. Celý zbytek našeho oddílu se tu seřadil a melou jeden přes druhého.
,,No tak! Rve mi to uši,“ řvu, aby se konečně uklidnili. Taky se tak stalo.
,,Když tam musí někdo jít, tak tam teda půjdu, ale jenom proto, aby si lidi nemysleli, že na poslední turnus přijeli jenom samí křupani. Tak co teda holky. Ať to je cokoliv, nandáme jim to?“
,,Miluju těěěěěěě,“ řve na celé kolo Luboš.
,,Važ slova,“ upozorním ho s potěšeným smíchem.
,,Vážím... 78?“
,,Čeho?“
,,Brambor.“ Všichni přihlížející se lámou v pase. Sice neví, o co se přesně jedná, ale smát se umí dokonale.
,,Dobře pokud pořád nechápeš, co tím chtěl básník říci, neřeš to. Ale my už musíme, vy tu zůstaňte. Dozvíte se, co se bude dít a zbytku to řeknou na nástupu, takže ani muk.“
,,Jako staré hrobky,“ zvedneme s holkama ruce do výšky, abychom svým slovům dodali důraz.
,,Jsem zvědavá, co to bude,“ řekne se strachem v hlase Klaudie, když už zůstáváme na place jenom my a zbytek smetánky.
,,Hlavně klid. Luboš nám věří. Sice netuším, co to má dneska znamenat, ale musíme držet při sobě,“ slyším jak říká Aneta, která možná nebude zas tak blbá.
,,Takžeeeee, vy co jste tu zůstali, patrně toužíte po nesmrtelné slávě?“
HMMM, uchichtnu se pro sebe. Večer před akcí něco přikážou vedoucím a najednou jsme tu dobrovolně. Cha, cha. Zas tak bezchybný tábor to nebude a hlavně né spontánní.
,,Mám nápad, sesedneme se do kolečka a řekneme si, oč zde jde.“
Sedíme a posloucháme... ,,nejspíš vás všechny pohltily realityshow, co? Teď máte šanci vyskoušet si to. Odborná porota za chvíli vybere deset soutěžících, dva moderátory a jednoho pomocného kameramana. Točit vás bude Mates, ze zábavy, budete bydlet v jedné chatce, která jak víte je pro osm lidí. Tam vás Mates bude točit dva dny. Samozřejmě ne celé. Jenom, aby se z toho dal dělat sestřich. Budete mít normální úkoly, abyste zaujali zbytek tábora. Na ty dva dny budete ale izolovaní. Úplně. Všude budete chodit s kameramanem a vždycky tak, abyste nikoho nepotkali. Kdo vyhraje zažije jeden překrásný den tady na táboře.“
,,Ale nezblázníme se z toho, že ne?“ zeptá se nějaký manik.
,,Neblbněte, jde o to udělat pořádnou srandu pro lidi na táboře, aby se cítili, že to můžou ovlivnit, aby si mysleli, že jsou velice důležití. Tak ale teď... poslední setkání s okolím. Zbalte si jeden batůžek, do kterého dáte nejnutnější věci. Samozřejmě, kdo nebude vybrán normálně pokračuje jako divák. Právě se pracuje na uvolnění jedné chatky. Za... 10 min tady.“
Do čeho jsem se to namočila? K sakru, nemám co nabídnout.
Na toto téma se roztočí hovory mezi všemi, co to ví.
,,Holky, co si tam berete?“ táže se ostýchavě a hlavně se strachem v hlase Klů.
,,Vem si hlavně spodní prádlo, plavky, kosmetiku a nějaké jedny kalhoty a třeba i sukni. Do toho batůžku se ti stejně moc nevejde,“ poradí jí Anet.
,,Budu vám fandit,“ řeknu mezi řečí.
,,No a taky si asi vemu deku, kdyby mi byla ... proč? Vždyť tam jdeš s náma.“
,,Nejsem zajímavá, chápeš? Potřebujou tam někoho jako vy.“
,,Nejsem zajímavá, nejsem zajímavá... vyhrála jsi soutěž krásy děvče,“ zdůrazní tu skutečnost Aneta.
,,Ale tady se nehodím. Víš jakou mám pověst, ne? Navíc jsem tu realitshow nesledovala.“
,,Vy... se na pověst.“
,,Jestli bude v porotě Mirek, nebo Rosťa bude to ještě horší. Určitě se mě budou snažit strapnit.“
,,Tak proti nim bojuj.“
,,No tak baby, nechte teď toho. Už musíme. Hlavně zamkni Klaudie.“
,,Neboj,“ řekne celá mimo.
Když dojdeme zpátky do jídelny (hned za náma zavřou dveře), výběrové řízení frčí na plný plyn. Těch zábavňáků je tu vážně kolem dvaceti. Všichni se tu dneska sešli. Jinak mají docela padla, protože se střídají, ale plat mají určitě krásný. Zařadím se do řady hned za holky. Když tady vidím všechny jak přešlapujou, skoro bych řekla, že jsme vážně na konkurzu. Na stojáka vypisujeme papíry a nasměje se u toho dost a dost. Až mám strach, že mi nezbude smích na jindy.
Právě se mezi nás vměstnal Lus a rozdělil si tu hromadu děcek na čtyři skupinky. Každá ta skupinka šla k jiné ,,zastávce“. Prý se stejně prostřídáme. To jenom proto, aby to bylo spravedlivé a rychlejší.
,,Další, další... no tak postupujte lidi, nebo to nikdy neskončíme. To zas vymyslel někdo chytrej...“ najednou se zarazí s pohledem na mou maličkost. Vytočí mě to. Docela hodně.
,,Proč tak koukáš,“ rozklepu se, což není asi nejlepší.
,,Nic. Když se o tobě mluvilo v táboře, že jsi hezká a bla bla, nevěřil jsem jim, ale vážně jsi. No nic, tak víš o něčem, co je na tobě zajímavého?“
,,Asi nic?“ řeknu křečovitě, ale stejně tak čekám na jeho odpověď.
,,Nevěřím. Taková hezká holka musí mít co nabídnout.“
,,Omyl. Já nemám.“
,,Neke. Viděl jsem tě v telce a tancovala jsi, zpívala, srandovala, krásně se pohybovala. V pravé reality show bys s takovou odpovědí neuspěla.“
,,Já taky do žádné realityshow nechci.“
,,Napíšu ti tu nejvyšší počet bodů, protože si myslím, že to máš v hlavě v pořádku, a i když jsi mě svou půvabností nezahalila, chci abys v té v chatce byla.“
,,Já se tě o to neprosím,“ řeknu zaskočeně.
,,Někdy pokecáme.“
,,Jak chceš,“ řeknu trochu sobecky. ,,Ale víš, co nechápu? Proč se mnou chtějí všichni pokecat.“ Odeberu se k druhému stanovišti. Nechala jsem ho tam a asi je trochu mimo. Nevím, co bych na to řekla.
,,Busec. No né, to je ta kočka... Ahoj, co nám povíš.“
„Už mě docela štvete, copak mě nemůžete brát normálně, neponižovat?“
,,Hele soráč, holka. To sem nechtěl, ne. No tak mel něco.“
Koukám na něj, jako na zjevení. Jeho slova, způsob jak to říká... to je mazec!
,,Nemám, co dodat, ale jsem si jistá, že se do téhle vaší soutěže nehodím. Stačí?“
,,Jak myslíš,“ poví a zapíše si určitý počet bodů, který mi ale neprozradí.
Kdybych se nechtěla zrevanžovat Lubošovi, ihned mizím. Ale takhle nemůžu. Měl by potíže a byl by sklamaný. Ještě dvě stanoviště. Jen doufám, že se do „villy“ nedostanu.
,,Kukíííík, bobku. No tak mluv se mnou.“
,,Jo, jo,“ řeknu trochu zaskočeně, protože by mě ani ve snu nenapadlo, že vemou do zábavy homouše.
,,Hele, tak nedělej si ze mě prdel. Holčičko, si docela hezká, ale musíš přesvěčit taky vyjádřováním. Jako já.“
Rozesměju se nahlas.
,,Ale hezky se směješ, to je fakt. Běž už.“
,,To byla rychlovka.“
Tak tenhle týpek mě vážně rozesmál. Nenuceně, jemně. A potom mi bude někdo říkat, že homosexuálové jsou divní. Vůbec ne! Náhodou asi mnohem zábavnější a citlivější.
Mířím (konečně) k poslednímu stanovišti, kde sedí nějaký viditelně znuděný týpek. Tentokrát jsem to já, kdo musí mluvit, aby si mne vůbec všiml. Hučím do něj, mávu rukama, skáču, ale on nic. Až když mu vlepím jemnou facku, se probudí, nebo co to dělal.
,,Plný počet.“
,,Cože?“
,,Pobavila jsi mě. Musel jsem se hodně přemáhat, abych se nerozchlamal.“
,,No tak tíms mě dostal.“
,,To asi každou, ale žádná nebyla tak zábavná.“
,,Dík.“
Holky (a pár kluků), se už seřadili na druhé straně hřiště a kecají s Luisem. Otočím se za sebe a zjistím, že se vlastně čeká pouze na mne.
,,Tak všichni jsme zde. Jdu se s klukama naradit a za pár minut jsme u vás jako na koni.“
,,Doufám, že ten kůň bude hnědý. Nesnáším bílý koně,“ řekne vážně, ale při tom ve srandě jedna holka. Jasně, tímhle zaboduje. O to jim jde. Pobavit sebe a zbytek. Ne, aby tam byla nějaká nudná, drzá, trapná holka. Začneme se mezi sebou bavit. Někteří ti lidičky jsou celkem fklídku, ale některé ty holky ala „já jsem hvězda a všichni mi můžete“... jsou příšerné.
,,OOOOOOO, máme vybrané ty nej,“ křičí jako chorál všichni spolupachatelé toho, že se teď strapním.
,,Lidi tak šup, na pódium a my vám řekneme, co a jak.“
Poslušně se všichni plní očekávání odebereme na to pódium, které „znamená slávu“.
,,Upotili jsme se u toho, to nám věřte. Většina z vás něčím zaujala, ale nakonec se podařilo přijít k porozumění a všichni jsme se jednoznačně shodli.“
Napětí... nečekala bych, že i já budu v tuhle chvíli nervózní.
,,Holky, vás bylo nejvíc, takže začnu od vás. Dostalo se vás tam šest z deseti. Takže podle jmen. Podle toho, jak vás budeme číst, se postavte bokem. První... Anežka, Martina, Natálie, Aneta jedna, Aneta dvě, a Klaudie.“
Nadšeně tleskám, i když bych tam taky ráda byla. Je mi to docela líto... najednou. Holky se dokázaly se zábavňákama bavit, to je kámen úrazu.
,,A teď čtyři kluci. No, jelikož jste se přihlásili dva, oba jdete do chaty a zbylé místa jsme se rozhodli nahradit klukama ze zábavy, takže Kamil a Rosťa.“
Desítka stojí kompletní u východu z jídelny. Teď ani nevím, jestli mi to je líto, nebo není. Když vím, že je tam Rosťa, jsem ráda, že tam nejsem, ale jinak by to mohlo být super.
,,No a ještě jedna informace. Hodně štěstí.“
Hlasitý výbuch smíchu je na denním pořádku. Zbytek odpadlíků se rozejde do svých dočasných bydleních. Teď tam budu sama, v naší holčičí chatce. Sama u lesa. Brrr.
,,Oni vás ještě pro něco poslali?“ zlekne mě Luboš.
,,Ne, proč se ptáš?“
,,Tak co tu děláš?“
,,Jednoduše mě nevybrali, ale neboj. Máš tam zastoupení. Všechny tři se dostaly.“
,,Nechápu, kdo to vybíral. Určitě nějací křupani.“
,,Jsi Linda?“ křičí na mě kdosi. Otočím se a zjistím, že je to Lus.
,,Jestli mluvíš se mnou, tak jo.“
,,Chybička se vloudila,“ začne nějak zlehka.
,,Já to říkal,“ skysne Luboš, který poslouchá, co z Luise vyleze.
,,Zapomněli jsme vyhlásit dva moderátory.“
,,No to je moc hezké, ale co já s tím?“
,,No ty máš být ta moderátorka.“
,,Vážně?“ tohle by mohlo být lepší, než být jeden z deseti, pokud to ale bude pravda.
,,Jo vážně. Budeš moderovat s Mírou. Nikoho lepšího jsme nenašli.“
,,Ne, to.. to bude blbý,“ koktám, jak koktačka. S Mírou neeeeee!
,,Neboj, až ho poznáš, budeš nadšená. Budete skvělá dvojka.“
,,No to budeme,“ potvrdím, ale Lus v tom nepochopí tu ironii. Já nemůžu s Mírou. To nedám.
,,Budu držet palce, ať ho nezabiješ,“ rozesměje se Luboš a tím rozesměje i mne.
,,Poníží mě.“
,,Nesmíš se nechat. Musíš na něj suverénně, že se prostě nezalekneš.“
,,Dík.“
,,Není zač. Věděl jsem, že tě museli vybrat.“
Lehkým úsměvem mu poděkuju. Je to skvělý vedoucí. Nejlepší.
Takže mě nejspíš bude čekat premiéra hned večer. No to bude mazec. Bez přípravy a tak. To nemůžou. Vždyť nevím, co mám mluvit... ze zamyšlení mě vytrhne nějaké divné hlášení v rádiu.
,,Už asi po sedmé voláme Lindu Kaufříkovou k rádiu. Halóoooo!“
Pane jane to jsem já. Honem dělej ty lenochu... popoháním sama sebe.
V rádiu sedí sám Bendžo.
,,A-ahoj. Já jsem Linda.“
,,Huráááááá.“
,,Promiň já to hlášení neslyšela.“
,,To je dobrý. Jen jsem tě chtěl upozornit, že dneska pro tebe neplatí odpolední klid. Budeš trochu trénovat. Ti malí musí sedět s otevřenou pusou.“
,,No, ale když já nevím, jestli to zvládnu.“
,,Neboj. Míra tě zaučí.“
Nevím jak v čem, ale v moderování... no nevím.
V obědě se šťourám a při tom mám docela hlad. Nechápu se. Už se blíží odpolední klid. Ne to nedám. Nezvládnu to s tím Mírou.
Sedím před budovou a čekám, kdy se ten stupid objeví. Nikde nikdo. Už se chci zvedat, protože chvíle je dlouhá, když na mě huláká jakýsi fešák.
,,Nejsi náhodou Linda?“
,,No náhodou jsem.“
,,Trochu jsem se zpozdil, ale to zvládneme... počkej ty jsi...“
,,Mohl bys mluvit trochu srozumitelně.“
,,Ne nic. Jen tě znám od vidění. No a to moderování, to zvládneme. Nevidím problém.“
,,A ty jsi kdo.“
,,Jo promiň. Mirek,“ natáhne ruku.
,,Mi-Mirek?“
,,No jo. Je na tom něco divného?“
,,Ne to je v pohodě.“
,,Tak jdeme k pódiu. Konečně vysvítá to sluníčko. Sněžit nejspíš nebude a stupně se taky zvedají.“
,,Jo, ale ráno to vypadalo tak hrozně. Kdežto teď, skoro jako v Africe.“
,,Vyšší síly změnily náladu.“
,,A dobře udělaly.“
Během hezkého rozhovoru se doloudáme k pódiu. Utřeme si lavičku kusem nějakého hadru a posadíme se. Vytáhne z kapsy nějaký zmuchlaný papír.
,,Doufám, že z toho něco přečteme.“
,,No, obávám se, že moc toho asi nebude.“ Papír je totiž celý promočený.
,,Takže vysvětlím ti, jak to bude probíhat. V sedm bude normální nástup, ale pak se musíš jít fofrem převlíct do něčeho hezkého a do desíti minut se vrátit sem. Budu tu čekat. Takže se nemáš čeho obávat. V osm začne program. My vylezeme na scénu, trochu obkecáme, co se v ,,chatě“ dělo a pak se pustí medailonky těch deseti. Všichni diváci budou mít papír a tam si budou dělat poznámky. Pak přijde rekapitulačka a po ní obecenstvo vybere pět, kteří jím jsou nejmíň sympatičtí. Tzn., že my všichni zasvěcení do soutěže budeme počítat hlasy. Pět s nejmenším počtem přijde k nám a na tom se skončí dnešní program.“
,,Já to nezvládnu,“ zapochybuji.
,,Natrénujeme to. Neboj.“
Říká mi kde, co, jak... a na konci toho tréningu se mi zdá, že nejsem zas takové nemehlo. Bude to docela hezké. Každý přijdeme z jiné strany, dojdeme k sobě a oslovíme nic netušící publikum. Vysvětlíme jim, o co jde a tak.
,,Mirku věřím, že to zvládneme a kdybych se někde sekla, tak mi pomůžeš, že jo?“
,,Ruku na to.“ Plácnem si.
Vrátím se do prázdné chatky. Obleču si něco lehčího, protože se venku udělalo docela hezky. Venku už to zase začíná žít, znamení, že odpolední klid je za náma. Program do večeře je všeobecný. Já se ale vůbec nenudím. Už se trochu líčím, protože pak bych to nestihla. Taky si vybírám vhodné oblečení. Nakonec si přichystám botky na zavazování, ryflovou mini a krátky topík, který si samozřejmě můžu dovolit. Zrovna si líčím levé oko, když někdo vpadne do chaty. Je to nějaký kluk, kterého jsem snad v životě neviděla.
,,Sorry, to bude vomyl,“ vytřeští na mě oči. K vůli němu jsem si rozmazala blbě stíny. Debil. Najednou někdo kráčí zase směrem k našim dveřím. Jestli je to ten kluk, asi mu dám pár facek. Tentokrát ale někdo klepe.
,,Moment,“ vydusím ze sebe. Za prvé jsem v kalhotkách (a to mi došlo až teď) a za druhé mám rozmazené oko.
,,Jak dlouhý bude ten moment?“ dožaduje se za dveřmi človíček, kterého identifikuji teprve teď. Je to Mirek. To je kámoš ten přežije i moje kalhotky, i očíčko.
,,Pojď dál.“
,,A proč jsem měl čekat?“ rozhlédne se po chatce.
,,No protože jsem prvně nevěděla, kdo jsi. Kdyby to byl kdokoliv jiný, tak bych ho tam nechala čekat asi dlouho.“
,,Proč?“ diví se.
,,Protože nejsem oblečená a mám rozmazané oko.“
,,Takže jenom já tě můžu tak vidět?“
,,No ty jsi bezva, takže věřím, že bys z toho nedělal aféru.“
,,Dík za důvěru, ale přeci jenom... nechceš se oblíknout?“
,,Jestli ti to vadí, tak klidně. Já myslela, že jsme kámoši. Promiň.“
,,Jo to asi jsme, ale známe se krátce a navíc pohled na tak krásnou holku není ničím jednoduchým...pro kluka.“
Beru to jako srandu, protože s tím klukem si vážně rozumím, ale pohled na jeho ruku v rozkroku mě trochu zmrazí. Ztěžka polknu.
,,No... a potřebovals něco?“
,,Nikde jsem tě neviděl venku, tak jsem si říkal, že budeš asi v ubikaci. No a obešel jsem všechny chatky, až jsem tě našel. Víš... já tě totiž trochu znám.“
,,No já tě taky trošku znám.“
,,Znám tě jinak. Jsi od Nového Města, že?“
,,No to už ví asi každý. Taky jsi to sledoval, co?“
,,Jo ale znám tě přímo tam odtud.“
,,Odkud?“ pořád nechápu.
,,No...“ když to chce konečně říct někdo zaklepe. Tady to je dneska jako na Václaváku, fakt.
,,Lini jsi tu?“ Luboš.
,,Jo pojď dál.“
,,Aha ty máš návštěvu? Tak to tě nebudu rušit.“
,,Ne v pohodě.“
,,Jenom jsem se chtěl zeptat, jak to zvládáš s tím Mirkem.“
Neubráním se úsměvu, až vyprsknu. Kluci nechápou. Oba se na mě dívají, jak na blbečka.
,,No totiž Lubo, tohle je Mirek. Já to nebudu uvádět s tím...hm... však víš.“
,,Co?“ vytřeští oči.
,,Co?“ přelétá Mirek očima z jednoho na druhého.
Znovu se rozesměju.
,,No já to Luboši budu uvádět s tímhle hodným Mirkem, ne s tím!“
,,UFF, já už se bál, jak to zvládáš.“
,,Kruci lidi já vás nechápu,“ ozve se Mirek.
,,Já ti to vysvětlím. Když mi řekli, že budu uvádět s Mirkem, myslela jsem někoho úplně jiného.“
,,No je nás tady více jmenovců. Je těžko se v tom vyznat.“
,,No a takového toho debila Mirka znáš, ne?“
,,Kdo by ho neznal. Ještě když s ním musím dělat zábavu.“
,,To je fakt, ale hoši když dovolíte potřebovala bych se převlíknout. Ještě by si to někteří vyložili jinak než to je a...“
,,Už jdeme.“ Oba se seberou a odcházejí. Jedni z mála hodných lidí tady na táboře. Lidi, se kterýma přátelství vydrží možná i po táboře. Čas do sedmi utekl jako voda. Na večeři jsem nešla, nejde to. Nemůžu polykat, jak jsem nervózní. Čtvrt na osm se přiblížilo hrozně rychle. Upalovala jsem zpátky, jak nejrychleji to šlo. Mirek už na mě čekal. Rychle mi pustil záznam toho nejdůležitějšího, co se v chatě odehrálo a narychlo jsme stvořili věty, které by se hodily před publikum. V osm se začali všichni scházet. Naštěstí je vedoucí zadržovali velký kus od pódia a pustí je všechny najednou až jim Lus dá pokyn.
Najednou se všichni valí k pódiu natěšení, co je čeká. Stojíme za plachtou na pódiu. Celá se třesu, i když taková zima zase není. Mirek si toho všiml. Svým horkým tělem mě přitiskl k sobě na hruď. Cítila jsem jeho vůni, svaly, mužskost. Nevím jak dlouho mě k sobě tiskl, každopádně nás ,,vyrušil“ Lus. Spozdili jsme se s příchodem na pódium. I když vidím všechny ty lidi, najednou mi nevadí. Pořád cítím horko Mirkových rukou, vůni... Smyslné věty sypu ze sebe jako bychom to trénovali kdoví jak dlouho.
Když se děcka dozví, vo co go, tleskají a tleskají. Rekapitulace se jim hrozně líbí a většina má problém zaškrtnout pět lidí, které tam nechtějí. Nedivím se jim. Všichni byli fajn a sranda s něma byla taky.
Nechce se ani věřit, jak utekla hoďka a půl na tom pódiu. Myslím, že jsem podala docela slušný výkon. Usmívám se na všechny kolem a budím dojem, že jsem šťastná. Asi jsem.
,,Lindo?“
,,Ano?“
,,Potřebovali bychom s tebou mluvit,“ začne koketně Oskar. Těsně za ním jde i Olda.
,,Prosím drazí vedoucí... ale vy jste na stanech, ne?“
,,No právě,“ vzdychne, až mě bere křeč.
,,hmm,“ povzbuzuji.
,,Naše Aneta je v chatě. Chápeš? A ona vždycky chtěla do chatky. Tak jsme mysleli, že by bylo překvapení, kdyby jak se vrátí, měla už svoje věci na chatkách. Jenže BUCH. Háček. Musíme najít někoho, kdo by se ochotně vyměnil.“
,,A já bych měla být ta ochotná?“
,,No ptáme se tak různě, ale taková hezká holka by se na stanech hodila. Nebyli bychom proti, kdyby ses chtěla přestěhovat. Zařídilo by se to.“
,,No já... nebyla jsem doma, když mamka vypisovala přihlášku, jinak bych se přihlásila asi na stany, protože mi to příjde takové lepší.“
,,Takže domluveno?“ zajásají oba.
,,To jsem neřekla. Já nevím. Co ta holka a tak. Přeci se nebudu skoro uprostřed tábora stěhovat.“
,,Říkám, že to nebude problém. Když se chce všechno jde.“
Zapřemýšlím nad svým vedoucím. Copak můžu Luboše sklamat? Pomyslí si, že zdrhám za lepším. Ale to není pravda. Co mám dělat?
,,Nad čím přemýšlíš Lindo?“ otáže se tentokrát Olda.
,,No... já nějak jsem se spřátelila se svým vedoucím. Nemůžu ho podrazit.“
,,Jak, podrazit? A myslíš, že jiné přátelství tady neexistujou? Navíc přátelit se můžete dál, jen už nebude tvůj vedoucí.“
Mlčky odejdu. Nejspíš dumají nad tím, co tím chci říci, ale já vlastně sama nevím. Co mám dělat? Kdo mi poradí?
Najednou se mi podlomí kolena. Cítím, jak letím... dolů a dolů. Ani netuším, jak dlouho to trvá. Po té určitě době vnímám, slyším... Někdo je kolem... Někdo v bílém plášti.
,,Co, co zas chcete?“ slyším, jak někdo řve, ale v zápětí si uvědomím, že jsem to já sama.
,,Asi oslabený organismus,“ ozve se kdosi v bílém plášti. Źvýká žvýkačku a mluví jako nějaký pocestný, který schání stopa. Někdo mě zvedá a nakládá na nosítka. V dálce vidím blikat sanitku. Snad nemám zase další blbý sen.
,,Lindo!!!“ slyším zoufalý hlas Mirka. Jo toho sympaťáka, který mi podlamuje kolena snad i teď. Nebýt na nosítkách, nejspíš se sesypu.
,,Mi-Mirku??“ vzlykám.
,,Co to proboha děláš?“
,,Ale co se vůbec stalo?“
,,Hele děcka na milostné rozhovory není čas, pokud chcete popovídáte si až budou návštěvní hodiny. Teda, myslím ty v nemocnici. No tak slečno??? Vy mě vůbec nevnímáte. Bolí vás něco?“
,,Jo. Tady,“ ukážu na pravou stranu břicha. Víc se tomu chlápkovi nevěnuji a upřeně koukám na Mirečka.
,,Najednou jsi upadla. Prostě jen tak. Našli tě tu děti z budovy. To bude dobrý uvidíš,“ přihodí nádherný úsměv.
,,No dobre, nechcete si ještě vyznat lásku??“ vměšuje se zase ten sanitář.
,,Zmlkni,“ zavřeme oba naráz, až mne to i přes bolest rozesměje.
,,Mirku, prosím zabal mi věci a zavolej mojí mámě. Číslo mají určitě v kanclu.“
„O to se nestarej. Přijedu tě navštívit. Určitě,“ a zase ten úsměv. Zatrne ve mně... snad tohle není další láska...?
,,Už toho mám dost. Jedeme,“ zavelí ten bručoun.
Dokud můžu koukám na Mirka a on na mě. Nezabráním slzám, které se prostě spustí samy od sebe.
Navštíví mě v nemocnici, nebul...