Strasti i radosti života - 9. kapitola

Anotace: „Takový trapný výmluvy na školu. Přiznej se, ty tu už s náma nechceš být, viď?“.........po delší době 9. kapitolka

K babičce chodím pravidelně vždycky po škole a někdy vezmu i Lucku. S bráchou si teď rozumíme mnohem víc, než dřív. Babička je taky ráda, protože má společnost a není pořád sama (nepočítám návštěvy paní Mrázkovou). Ve škole už je to taky lepší, víc se učím, což přináší svoje plody a veselá nálada mě skoro neopouští. Tréninky na ples jsou teď intenzivnější než předtím. Učitelky nám pořád říkají, že se nám zdá, že máme fůru času, ale prý ho nemáme, protože po vánočních prázdninách budeme mít jenom měsíc do plesu, a že nebudeme stíhat. Přes tohle všechno se tam dost nasmějeme a já jsem nakonec ráda, že jsme se s Kubou přihlásili. Kuba je pořád zamlklej, mám pocit, že mi někdy chce něco říct, ale pak to neudělá.
Po jedné takové zkoušce jsme šli všichni domů a postupně se lidi oddělovali a šli ke svým domovům. Já zapomněla i na to, že bych měla jít k babičce, aby Kuba nepoznal, kde bydlím. Už jsem chtěla odbočit směrem k babičce, ale Kuba mě chytil za ruku a zašeptal: „počkej.“ Zastavila jsem se a poslouchal, co z něj vypadne. Po pravdě to z něj lezlo, jako z chlupatý deky.
„Kájo, já ti chci už dlouho něco říct, ale nevěděl jsem jak a psát přes icq se mi to nezdálo dobrý,“ otočila jsem se, abych mu viděla do tváře, „můžu mít k tobě otázku?“
„A nechtěl jsi mi náhodou něco říct?“
„Chtěl, ale prvně mi prosím odpověz, nechtěl bych pak vypadat jak neprostej debil,“ chudák asi to bylo fakt důležitýho a já mu to vůbec neulehčovala.
„Na co ses mě chtěl zeptat?“
„Pamatuješ, jak jsme se bavili před barákem?“ nechápavě jsem se na něj podívala, protože my dva jsme spolu poslední dobu moc nemluvili. „A pak jak přišel ten chlap, s kterým ses tak radostně vítala?“ pomalu mi začalo svítat, mluví o tom dnu, kdy jsem tady poprvé potkala Bena. „Chodíš s ním?“ Jednoduchá otázka, na kterou znám odpověď, ale nechápu proč se mě na to zeptal.
„Nechodím, nemělo by to budoucnost. Vůbec jsme se k sobě nehodili,“ nedívala jsem se mu do očí, nechtěla jsem vidět, co v nich má.
„Vypadali jste jako zamilovanej páreček.“
„Myslíš?“ kývl hlavou. „Mezi náma ani nic být nemohlo, protože Ben byl můj doktor, když jsem byla v nemocnici. Hodně se o mě staral a přirostl mi k srdci, ale spíš jako brácha než jako kluk,“ nechtěla jsem mu lhát, ale musela jsem, nemohla jsem mu říct, jak pro mě bylo těžký si s ním nic nezačít „a navíc je o deset let starší než já.“ Kuba se na mě nevěřícně díval asi byl dost zmatený.
„Teď mi řekni, cos chtěl,“ vybídla jsem ho.
„Kájo, já tě miluju! Myslíš, že bysme spolu mohli začít chodit?“ Musela jsem si sednout na obrubník před barákem, abych tam sebou nešvihla na zem. Byla jsem zoufalá, nevěděla jsem, co mu mám říct. Na jedné straně se mi Kuba líbil už od začátku, i když jsem si to nechtěla přiznat, na té druhé nemůžu zapomenout na Aleše, ale ten o mě nejeví zájem, i když to ze začátku tak vypadalo. Kuba zatím mlčel a nechal mě přemýšlet, netušil však, že mě to ticho znervózňuje víc, než kdyby mluvil.
„Překvapil jsi mě,“ začala jsem pomalu, „jestli chceš vědět pravdu, tak absolutně nevím, co ti mám říct,“ nelhala jsem mu, dokonale mě vyvedl z míry, „vůbec jsem to nečekala.“
„Asi tě chápu, mě by to taky překvapilo, ale prosím odpověz mi,“ podíval se na mě takovým tím zoufalým a prosebným pohledem zároveň.
„Vždyť mě ani neznáš, možná ani nejsem taková, jakou si mě představuješ, nejsem ideální holka.“ Snažila jsem se ho nějak zastrašit, ale bohužel se nedal.
„Mně to nevadí, nikdo není dokonalý.“ Snažila jsem se na něj usmát, moc se mi to nedařilo. Pořád jsem byla zmatená. Musela jsem si to pořádně promyslet. Možná nebylo CO promýšlet, všechno jsem už dávno měla rozhodnuté. Chtěla jsem být s Alešem, ale ten o sobě nedává znát. Kuba mi je pořád nablízku, i když je tichý. Konec s přemýšlením, už se tím nebudu zabývat, řeknu mu, že s ním chodit budu a konec, tečka, na Aleše musím zapomenout.
„Dobře, budu s tebou chodit,“ netušila jsem, jaký bude mát účinek tahle věta. Kube mě objal a políbil. Líbat se s ním bylo zvláštní – líbal něžně a nedočkavě. Nemůžu říct, že se mi to nelíbilo, protože jsem se nebránila a jeho polibky jsem mu vracela. Když jsme se od sebe odtrhli, dala jsem mu poslední pusu na tvář a se slovy: „uvidíme se zítra ve škole,“ jsem šla k babičce, bylo to už zcela automatické. Přecházela jsem ulici a on tam pořád stál.
K babičce do dveří jsem vletěla rychlostí blesku.
„No tak, děvče, snad mě nechceš srazit k zemi?“ Chudák babička, musela se mě leknout, málem jsem to do ní napálila.
„Promiň babi, já jsem si tě nevšimla,“ omlouvala jsem se babičce, které při pohledu na mě cukaly koutky.
„To chápu, zvláště když máš venku tak pohledného chlapce,“ na tváři jí hrál pobavený úsměv a v očích jí jiskřilo.
„Tys něco viděla, babi?“
„V podstatě jsem viděla všechno,“ pořád se usmívala a pokynula, abych šla do obýváku, „řekni mi všechno. Sice jsem to viděla, ale chyběl mi zvukový komentář.“ Musela jsem se začít smát. Babička holt ze mě taktně vytahovala drby, ale nehodlala je vykecat někde u obchodu jako některé obyvatelky téhle vesničky. Chtěla mít jen přehled o tom, co se jí děje v rodině, hlavně v teď. Řekla jsem jí úplně všechno. Babička mě poslouchala a nic neříkala, teprve až když jsem domluvila, mi řekla, že se jí Kuba líbí a že by ho někdy chtěla poznat. Odkývala jsem jí to s tím, že pokud bude chtít Kuba, tak nemám námitky. K babičce jsem byla vždycky upřímná a chci, aby to tak bylo i nadále.
Vzpomněla jsem si, že u babičky mám nějaké oblečení, který jsem si tam nechala o prázdninách. Byli jsme tu s bráchou a s Luckou, mamka byla skoro pořád v práci a taťka bůhví kde. Docela jsme si to užili.
Šla jsem rovnou k nám do pokoje (s bráchou jsme bydleli spolu), neklepala jsem, prostě nic. Doslova jsem tam vlítla a otevřela skříň, chvilku jsem se v ní přehrabovala a pak jsem začala vyhazovat svoje oblečení (trička, šortky, tepláky, mikiny). Když jsem to všechno povyhazovala, vytáhla jsem si z tašky igelitku a oblečení jsem do ní naházela. Nevím proč, ale bylo tam divný ticho, který mi lezlo na nervy. Skoro celou dobu jsem byla shrbená a dívala jsem se jen na to, na co jsem potřebovala. Narovnala jsem se a otočila se. Takhle rychle jsem nezčervenala ani nepamatuju – v pokoji byl brácha s Alešem. Brácha se smál a Aleš se jen díval s lehkým úsměvem na rtech.
„Když už jsi začala dělat ten pořádek ve skříni, myslíš, že bys mi mohla poskládat moje věci?“ V tu chvíli bych ho nejradši uškrtila prostěradlem.
„Ani omylem, nemůžu za to, že jsi bordelář a nedokážeš si udržet pořádek,“ odsekla jsem (pořád červená jak rajče).
„Tak zase nemám uklízečku, ani Aleš mi nechtěl uklidit ve skříni,“ zatvářil se naoko uraženě a já vyprskla smíchy.
„Chudáčku malej. Vidíš, kdybys zůstal doma, tak bych ti i uklidila, ale tady uklízet nemusím, tak to neudělám.“ Když jsem mluvila, Tom se přesunul na postel, a když jsem se nedívala, hodil po mně polštář a trefil mě přímo do hlavy. Nenechala jsem si to líbit a hodila jsem ten polštář zpátky na něj. Nakonec se z toho stala polštářová válka, do které se přidal i Aleš. Hrozně jsme se u toho nasmáli. Vyřádili jsme se u toho pořádně, jako malý děcka. Dlouho jsem nebyla tak šťastná.
„No nic, musím jít domů, pomoct mamce s Luckou a trochu se naučit do školy.“
„Takový trapný výmluvy na školu. Přiznej se, ty tu už s náma nechceš být, viď?“ Brácha si zase ze mě dělá srandu. Nejde mu do hlavy, že někteří lidi se holt chtějí (nebo musí) učit a já se potřebuju učit.
„Nic lepšího mě bohužel nenapadlo,“ vrátila jsem mu to.
„tak se měj sestřičko.“
„pa bratříčku a nezlob babičku,“ dala jsem mu pusu na tvář a chtěla jsem jít.
„A já zase nic nedostanu?“ ozval se Aleš, kterej seděl na posteli a sledoval nás. Brácha se uculoval „Chceš taky pusu? Já ti jí klidně dám“ a našpulil rty. Aleš se radši odsunul od Toma.
„To už nic nechci…pro jistotu,“ všichni jsme se rozřehtali jako blázni. Když jsem se vzpamatovala, popadla jsem igelitku s oblečením, zamávala jsem jim a vyklouzla ze dveří. Rozloučila jsem se ještě s babičkou a šla jsem domů.
Doma byla mamka s Luckou, taťka jaksi chyběl a to už se zase tak často nestávalo, naštěstí. Jen doufám, že není v hospodě, už kvůli mamce. Máma vypadá poslední dobou šťastně – tedy v rámci možností.