Ach ti Angličané

Anotace: Můj nový románek, opět sem zabrousila do světa showbysnisu, nějak mě to prostředí láká...děj se odehrává v Anglii, ale příběh je samozřejmě psaný česky. Doufám, že se vám bude líbit a že mi napíšete nějaký ten komentář nebo tak...

Sbírka: Ach ti Angličané

Lucka se za barem míhala, co jí nohy stačily. Podnik byl nacpaný k prasknutí. Odevšud se ozýval veselý a hlavně hlasitý hovor a Lucce už z té angličtiny začínala třeštit hlava.
Některým z vás je asi divné, že z angličtiny, ale je to tak. Lucka se rozhodla studovat vysokou školu v cizině a nakonec se rozhodla pro Británii, a tak se teď nacházela v deštivém Londýně, daleko, daleko od domova.
Na barovou židli usedl mladý, tmavovlasý muž se slunečními brýlemi, vysoký asi 170cm. „Co si budete přát?“ zeptala se Lucka. Mladík si objednal koktejl. Za chvíli si vedle něj sedl jiný muž a dlouho něco řešili.
Bylo už hodně pozdě, když druhý muž odešel. On ještě zůstal a očividně přemýšlel. Bylo čtvrt hodiny do zavíračky, a tak začala Lucka uklízet. V celé místnosti byli už jen tři lidi.
Až s odchodem zamilovaného párečku se muž u baru jakoby probral.
„Promiňte, už bych asi měl jít, že?“ zeptal se.
„Nemusíte. Mě tady nevadíte, stejně musím ještě uklízet.“
Znovu si tedy sedl.
„Budete něco chtít?“
„Jo, ale dvakrát“ řekl a usmál se na ní.
„Tak takovéhle pozvání nemůžu odmítnout. Lucka“ řekla.
„Daniel.-A dostanu pusu na seznámení?“ Natáhla se přes bar a dala mu pusu na tvář.
Zadívala se na něj zkoumavým pohledem.
„Mám pocit, že jsem tě už viděla.“
„To je dost možný.“
„Fakt? Kde?“
„Nejspíš v kině nebo v televizi.“
A jo, blesklo jí hlavou, to je pravda.
„Když jsem si tady domlouvala práci, nemyslela jsme si, že budu popíjet s hvězdou stříbrného plátna.“
„Ty nejsi z Británie, viď?“
„Ne, poznal jsi to podle mý angličtiny?“
„Angličtinu máš dobrou, ale máš trochu jinej přízvuk. Odkud jsi?“
„Z Český republiky.“
„Česká republika Tam jsem byl. Je tam hezky. A proč jsi jela sem?“
„Chtěla jsem zkusit něco jiného, a tak tady studuju vejšku a při tom si přivydělávám peníze v tomhle baru.“
„A při tom potvrzuješ to rčení o Českách, viď?“
„Který máš na mysli?“ zeptala se schválně Lucka.
„Že Češky jsou nejkrásnější.“ Usmála se.
Dopila a začala umývat skleničku. Zívla. „Už si unavená, viď?“ „Asi osm, jsem utahaná.“ „Odvezu tě domů.“
„Nejdřív to tady musím doklidit.“
„Můžu ti pomoc?“ Nejdřív se na něj překvapeně podívala.
„Tak jo“ řekla nakonec a s úsměvem dodala, „popadni ten hadr a otři stoly.“
Chopil se tedy mokrého hadru a šel utírat. Pravda, než všechno otřel, měla Lucka všechno hotové a už musela jen vytřít podlahu, ale ocenila, že jí dobrovolně pomohl.
„Páni, tak to je bájo“ řekla ohromeně, při pohledu na Danovo auto. Sedla si dovnitř. „To je krása“ řekla ještě jednou, „připadám si jako princezna v kočáře.“
„Vedle prince?“ zeptal se trochu ješitně.
„No jasně“ řekla se smíchem.
Zastavil jí až u vchodu.
„Díky“ poděkovala, „právě si mi splnil sen všech holek.“
„Bylo mi potěšením ti ho splnit.“
„Tak se někdy stav-jako v baru. Tak čau“ rozpačitě se usmála a zmizela.

To bylo krásný, pomyslela si, teda až na to loučení, to pozvání do baru musela vyznít trapně.-Jako by měl důvod ještě někdy přijít. Měla bych ho zavřít mezi krásný vzpomínky. Ale stejně by to bylo krásný…A on je tak nádhernej.

Bar byl poloprázdný, a tak neměla Lucka moc práce.
„Ahoj krásko“ řekl někdo. Zvedla hlavu. K baru se právě posadil Dan a krásně se na ni usmíval.
„Jé, ahoj“ pozdravila ho překvapeně, „kde ses tady vzal?“
„Přece dveřmi“ řekl, „myslela sis snad, že sem přišel oknem?“
Zasmála se. „Ne, to ne.“
„Myslela sis, že se už neobjevim, viď?“ zeptal se. Ta otázka ji zarazila. Podívala se na něj. Výraz v jeho očích ji uklidnil.
„Jo, to je pravda.-Tak co si dáš?“
„Dal bych si koktejl. Doporučíš mi nějakej?“
„Doporučila? Co třebá-večerní jiskření.“
Mírně se pousmál a zbystřil. „To beru-ale se vším všudy.“ Trochu nejistě se usmála.
Během celého zbytku večera si povídali, přičemž Lucie stále odbíhala obsluhovat hosty. Po zavíračce jí opět ochotně pomohl a odvezl ji.
„Můžu tě někam pozvat?“ zeptal se cestou.
„Jo. Kdy?“
„Co třeba ve čtvrtek. Máš volno?“
„Jo, ve čtvrtek mám čas.“
„Tak jo, platí.“ Zastavil, naklonil se k ní, dal jí pusu na rty a potom se usmál. Chvíli se na něj dívala až nevinně, nakonec se krásně usmála.
„Tak ve čtvrtek“ zopakovala a vystoupila z auta. Ještě mu zamávala a zmizela ve vchodových dveřích.