A co bylo dál? (1. kapitola)

Anotace: Christine mizí, fantom mizí ... takhle to prostě nemohlo skončit!

Den první – Palais de Chagny

Ve chvíli, kdy nezvaní vetřelci opouštěli spletitými chodbami podzemí, byl Roul de Chagny na cestě domů. Kanál, po němž loďka s vikomtem a Christinou Daae opustila skrýš fantoma opery La Garniére, ústil po několika slepých odbočkách a jiných překážkách poměrně blízko opery, v místech, kde stará zástavba ještě nestačila uvolnit místo té nové.

Na prostranství před novodobým chrámem bohyně Hudby, jenž měl poznat pouze němý obdiv či euforické vytržení, teď vládl nepopsatelný chaos. Diváci, jimž se podařilo uniknout z katastrofy způsobené pádem lustru, se už dávno zděšeně rozprchli, nečekajíce často ani na vlastní ekipáže. Jejich hlad po umění je na dlouho přešel. Na místě zůstali jen zaměstnanci opery a členové souboru, kteří pokud nepomáhali s hašením požáru a při záchraně inventáře, alespoň zoufale lamentovali nad ranou, která se z čistého nebe snesla na jejich hlavu. První úlek a následná hrůza už přešly, teď se nahlas i v duchu zaobírali svou nejistou budoucností. Uzavření opery a zrušení představení na bůhvíjak dlouho! Pro mnohé z nich to byl konec. Prochladlé a vyděšené sboristky i baletky v tenoučkých kostýmech se tlačily jako poplašené ovce kousek od hlavního schodiště a jejich jedinou starostí bylo, zda se podaří oheň zkrotit natolik, aby nezasáhl jejich skromné podkrovní příbytky. Každá měla stěží víc než postel a pár kusů oblečení, ale přijít i o to málo jim v této chvíli připadalo jako ztráta daleko větší než ta, kterou utrpěla sama budova. Na ztráty mysleli i pánové Firmin a André, kteří bezmocně přihlíželi jak se jejich investice halí do mračen šedého dýmu. I hudebníci tiskli své nástroje a nevěřícně zírali do míst, kde ještě před pár minutami hráli s veškerou pompou svou poslední premiéru. Zřejmě poslední premiéru této sezóny, uvědomovali si hořce všichni, kdo se zakloněnými hlavami hleděli vzhůru k opeře a modlili se o zázrak.

V opeře Garniére nebyla jediná duše, jež by neznala skutečnou příčinu celého neštěstí. Události kolem tajemného ducha opery se v posledních měsících šeptem probíraly v těch nejodlehlejších zákoutích. I tak se vědělo, že žádný šepot není dost tichý, aby nedolehl ke sluchu fantoma. Co nebožtík Joseph Buquet, ten ožrala a rváč? Kdyby mohl, jistě by dnes raději spolkl vlastní prst než by si tak hlasitě tropil posměch ze skutečného pána těchto míst! „Chcípni! Zdechni! Táhni do pekel, ty zrůdo! Vrahu!“ Jedna za druhou dopadaly nadávky a kletby na budovu, jakoby snad i ona mohla za to, že ve svých útrobách skrývá něco tak nelidského. Jakoby tyto jedovaté sliny mohly uhasit pustošivý požár...

Roul de Chagny proběhl tímto zmatkem nepozorován. Nezdržel se ani kvůli záchraně raněných, ani kvůli požáru, ba ani kvůli útěše dojemně neschopných majitelů operního domu. Mokré šaty se mu lepily na tělo a v hlavě měl jedinou myšlenku: dostat Christine co nejdál odsud, od čehokoli, co se pojilo se slovem „fantom“. Pryč, navždycky pryč od těchto prokletých míst. O pár chvil se vrátil s koněm k loďce, kde svou snoubenku zanechal. Něžně ji vyzvedl do sedla.
„V pořádku?“ zeptal se a sevřel jí ruku.
Podívala se na něj a přikývla, ale bylo zřejmé, že neví, na jakou otázku vlastně odpovídá. Třásla se tak, že se na koni držela jen stěží. Roul se vyšvihl za ni a přitiskl ji k sobě.
„Už je po všem,“ konejšil ji, „jsem u tebe.“
Možná že přikývla, a možná to bylo jen tím silným třasem, jenž ji rozechvíval od hlavy až k patě. Mladý muž usoudil, že se Christine chvěje zimou, a zamířil k paláci de Chagny. Jízda na koni mu dodala pocit bezpečí a tak se mohl ponořit do vlastních myšlenek, aby si dokázal uvědomit, co se toho dne vlastně stalo. Vnímal, že se mu Christine v náručí stále zachvívá. Kdyby jí v ten moment mohl pohlédnout do tváře, viděl by, že se dívka snaží zadržovat vzlyky, a že má tváře mokré od slz.

Vikomtovy myšlenky vířily v bludném kruhu rytmického klepání koňských podkov. Chtěl dostat svého nepřítele, lapit ho do pasti, kterou považoval za bezchybnou, a výsledek? Lapil se sám a dech smrti ucítil nebezpečně blízko své tváře. A co ho zachránilo? Polibek! Polibek, který jeho snoubenka věnovala štvané kořisti! A jaký polibek ... Roul de Chagny se i teď musel zhluboka nadechnout, aby se zbavil neznámé a nepříjemné hořkosti, která mu stoupala v hrdle. I jeho Christine líbala, a mnohokrát. Šťastný, bezstarostný dotek rtů na tvář, občas i na ústa, ztělesněná dětská nevinnost. Jenže způsob, jímž dnes políbila Ducha opery, svého Anděla hudby, tu ... tu zrůdu, byl naprosto jiný. Vášeň a touha, odpuštění i prokletí, pokora i nespoutanost – nic z toho Christine Roulovi nikdy nenabídla. A i kdyby nabídla, nevěděl by jak to přijmout. Jak mohla, jak jen mohla??

Zmatené myšlenky se rozplynuly a Roul de Chagny ucítil, jak mu dívka v náruči ochabla. Několik kroků si myslel, že se prostě uklidnila, ale teprve když jí hlava bezvládně klesla na hruď a vlasy jí zakryly tvář, pochopil, že omdlela. Pobídl koně do cvalu. Strach o Christine mu vyhnal žárlivost z hlavy. V srdci ale doutnala dál ...

Příjezd vikomta do paláce vzbudil pochopitelný rozruch. Zprávy o neštěstí v opeře dorazily už dávno předtím a dům byl na nohou. Návrat mladého pána v promočených a rozedraných šatech, na cizím koni a s cizí bezvládnou dívkou v náručí, to byla pro poklidnou domácnost vskutku nečekaná podívaná. Roul vrazil s koněm do dvora cvalem a aniž by cokoli komukoli řekl, popadl Christine a odnesl ji dovnitř.
Uložil ji v jednom z pokojů pro hosty a netrpělivě křikl na služku, aby donesla čichací sůl a něco na převlečení.
„Vy! Doneste trochu vína,“ přikázal komorníkovi, který přispěchal odkudsi z domu. „A řekněte všem, že nechci po domě žádné řeči.“ Komorník se uctivě uklonil a vycouval z místnosti. Roul si uvědomil, že dnes je mu úplně jedno, že služebník ještě dřív než půjde pro víno, navštíví budoár vévodkyně, aby tam posloužil čerstvými zprávami. Jindy ho nesmírně rozčilovalo, že skutečnou hlavou domu de Chagny není on jako jediný muž, ale jeho matka. Dnes byl ale příliš vyčerpaný než aby se unavoval malichernostmi.
S čichací solí u nosu se Christine probrala a poplašeně se pokusila posadit.
„Lež tiše, moje milá,“ uklidňoval ji vikomt. „Potřebuješ se zahřát, najíst, napít, odpočinout si. Jsme u mě doma. Tady jsi v bezpečí, věř mi.“
Dívka se poslušně uložila, ale dál mu pevně svírala ruku a nedůvěřivě si prohlížela služebné, které kolem postele rozkládaly umývadla s teplou vodou, noční košile, župan a občerstvení. Roul svou ruku vyprostil z její.
„Já se brzy vrátím, slibuji.“
„Nechoď,“ poprosila a znělo to hodně zoufale.
„Mám ještě co dělat v opeře,“ opáčil Roul a zvedl se z postele. Pokud v dívčině tváři ještě do té chvíle byla nějaká barva, pak po těchto slovech zmizela docela.
„Co tam jdeš dělat?“ zeptala se sevřeným hlasem. Vikomt už měl ruku na klice a na její otázku se zarazil. Otočil se a uviděl Christinu celou napjatou sedět v pokrývkách.
Věděl, že slova musí volit hodně pečlivě: „Myslím, že tam ještě mohu být co platný.“ A než se Christine stačila zeptat na něco dalšího, vyšel ven.
Až na chodbě si Roul de Chagny uvědomil, že strach, který viděl v očích své snoubenky, nebyl strachem o něj, ale z něj. Strach z toho, co by mohl udělat tomu druhému. Strhl ze sebe jedním pohybem mokrou košili a vztekle jí mrštil na zem.