Hon na kluky 3

Anotace: Tak přidávám další dílek, omlouvám se za chyby a dodávám:všechno co je tu nasaný se stalo! Jinak budu ráda za komentíky:-*

Obě dvě jsme ještě přemítaly nad proběhlým rozhovorem, když zazvonilo a my se vydaly do třídy. Hned po příchodu na nás Leyla vybafla.
„Kde jste, ksakru, byly?! Všude jsem vás sháněla. Potřebuji se na něco zeptat...“
Mezitím začala matematika-ideální předmět pro nerušené rozhovory.
„No totiž...psal mi Matyáš“, pokračovala Leyla „ptal se mě, jestli s ním nechci chodit. Co myslíte, co mu mám napsat?“
„No vzhledem k tomu, že si o něm myslíš, že je zaprvý nadrženej a za druhý úchylnej, si myslím, že není co řešit.“
Když Milly zkončila s vypočítáváním všeho, co si myslí Leyla o Matym, hodila po ní jmenovaná kalkulačku.
„Možná....víš, já asi na něj ten názor změním. Přece nemůže být tak zkaženej.Že ne?“zeptala se s nadějí v hlase Leyla.
„Nejde mi ale na rozum proč se nás ptáš, když už sama znáš odpověď.“ podotkala Joana.
„To je přece jedno. Hele....Iss, nemáš náhodou úkol do fyziky? Ještě jsem si ho nestačila dopsat“
„Mám ho, ale protentokrát ti ho nepůjčím. Musíš se to už někdy naučit:domácí úkoly jsou od toho, aby se psaly doma. Proto tam je to DOMÁCÍ.“
„Prosím....“udělala na mě psí kukuč.
„No tak jo....“ vzdala jsem to, ona vždycky ví, jak na mě.
„Díky, jsi zlato“ usmála se na mě, když jsem jí podávala domácí úkol.

*****

Když jsem druhý den vešla do třídy, málem mi spadla dolní čelist. Ve třídě to bzučelo jako v úle, což u nás není častý jev:každý se snaží dospat brzké ranní vstávání.
„Co se to tu děje?“zeptala jsem se nejbližší spolužačky.
„Představ si to:Tezia přijela s nějakým borcem na motorce. Určitě nějaká známost. Pamatuješ si přece na toho Matěje, ne?“
Jakpak bych si nepamatovala. To byla ´senzace´ měsíce.Na Tezie tehdy před školou čekal no...kluk, co není zrovna můj typ.
Celý den probýhal jakž takž v klidu. Teda až na poslední hodinu. Totiž:v některých učebnách jsou normální tabule na křídy, ale v některých jsou tabule na fixy. Ty mají poměrně ostré hrany-to se vymstilo Tezie,když šla k tabuli na zkoušení. Nějak se zahákla o roh a ŠKUB-kalhoty byly na zadku roztrhnuté. Celá třída se válela smíchy a i učitelce škubaly koutky. Po tomto ´úžasném´ zážitku šla Tezia domů raději v teplácích.

*****

„Tak co? Těšíš se na Matyho?“ ptala jsem se druhý den Leyly, protože má dneska s Matym rande. Nebo jak říká ona....schůzku.
„Ani se neptej...jsem hrozně vynervovaná“ kousla se do rtu Leyla.
„Neříkej...a kam půjdete?“ zapojila se do našeho dialogu Joana.
„To by mě taky zajímalo“ nezůstala pozadu Milly.
„To byste chtěly vědět, co? Nejste nějak zvědavý?“
„No ták....nedělej drahoty. Dobře vím, jak nám to chceš povědět.....“naléhala Joana.
„Dobře, dobře...půjdeme do zámeckých zahrad. Jenom jsem vás chtěla poprosit, jestli byste nešly se mnou.“
„Omlouvám se, ale já nemůžu. Mám trénink.“ omluvila se Milly. „Ale vy dvě mi to pak musíte povyprávět, jasný?“ otočila se na mě a na Joanu.
„No jasně, já dneska čas mám, tak teda jestli chces Ley, můžem ti s Joanou dělat garde. Můžes Joano?“
„To víš, že jo. To si nemůžu nechat ujít! Jdete na obět?“ koukla se na hodinky „Už mám hroznej hlad. Naštěstí nás budou mučit už jen asi 8 minut“ blaženě se usmála.

Když jsme přišla do jídelny, blažený úsměv byl ten tam.
„Zase je UHO! To to ty kuchařky baví?!“povzdechla jsem si.
„Cože: UHO? A to má znamenat co?“ zeptala se Milly.
„Nikydys neslyšela? Universální hnědá omáčka. A tady ji dělaj na 128 způsobů.“ ušklíbla jsem se.
„Tak jdem. Ať už to máme co nejrychleji za sebou.“
Vzaly jsme si jídlo a šly na naše oblíbené místo v čele jídelny. Je to na vyvýšeném ´pódiu´, kde většinou sedávají učitelé.
„Chcete čaj?“ obvyklá otázka z Millyiny strany.
„Jo, díky“ řekly jsme všechny tři naráz a rozesmály se.
„Počkej, pomůžu ti.“ řekla Joana a hrnula se za Milly.
V dálce zahlédla svého idola Tomáše a snažila se zpomalit. *Už je skoro tady....* stačila si pmyslet, než....PRÁSK, svalila se z toho jediného schůdku, který vedl z pódia. Rychle se zvedla a stačila jen zachytit chechtajícího se Tomáše, než se rozutíkala zpátky na svoje místo.
„To je strašný, já mám takovou smůlu!“ řekla sklíčeně.
„Ale no tak. Uvidíš, že na to za chvíli zapomene....“ utěšovala ji Leyla.
„To bych zrovna neřekla, ale....No....Můžem jít?“
„Jasně! Akce RANDĚNÍ A ŠPEHOVÁNÍ v zámajdách může začít!“ vyskočila jsem ze židla a nevšímala si pohoršených pohledů od učitelů.