Pár chvilek nezapomenutelného pocitu

Anotace: Nikdy nevíme, jak vše dopadne...Teď je však také otázka: Jak chceme aby to všechno dopadlo? To je právě to, co si můžeme jen přát, nikoliv si poručit.Musíme být připravení na to kladné i na to záporné...

A je tady konec prázdnin a já jako každý rok vyrážím s rodiči na dovolenou, tentokrát to je Řecko. Nepoletíme však jen my, ale poletí s námi ještě jedna rodina, kterou však neznám a ani mě nezajímá, co to je zač….teď mě trápí jen jedna věc-musím opustit Prahu na 2 týdny a nechat tady mého přítele Patrika. Myslím, že to nevydržím, bude se mi po něm určitě moc stýskat, vím to, i když jsem s nim teprve necelé 2 měsíce. Den před odjezdem jsem s ním byla až pozdě do večera a když jsem se s nim loučila, měla jsem slzy v očích, i když jsem věděla, že za 2 týdny ho znovu uvidím a budeme zase spolu.
Je tu ráno a já se připravuji na cestu. Hodím na sebe nějaké pohodlné oblečení, letmo se namaluji a za chvilku slyším, jak na mě mamka volá, že musíme jít, že už pro nás přijel taxík. Na letišti je šílený zmatek, je tu nepředstavitelné horko….a já jen tiše sedím u zavazadel a v ruce mačkám medvídka s růžičkou, kterého jsem dostala od Patrika. Rozhlížím se po letištní hale a koukám do toho nekonečného prostoru ….po chvilce spatřím nějakého, celkem vysokého tmavovlasého kluka…ale větší pozornost mu nevěnuji, koukám dál. Najednou ke mně přijde moje rodina spolu s další rodinou, která s námi prožije dovolenou po celých 14 dní. Je to celkem překvapení, ten kluk, kterého jsem před chvilkou sjela nezaujatě pohledem je jedním z členů této rodiny, ale střetli jsme se jen pohledem a nic víc, ani nevím jak se jmenuje, a ani mě to nezajímá.
Po několika hodinách jsme se vznášeli nad hromadou obrovské šlehačky, vždy si to velmi užívám, tentokrát mou hlavou lítaly jiné myšlenka…říkala jsem si: Co tady vůbec dělám? Proč tady vůbec jsem?
A je to tady, jsme na místě, které pro nás bude znamenat po celých 14 dní náš domov. Všichni byli nadšeni, jen já měla v sobě pořádný zmatek, nevěděla jsem jak tyto dny budou probíhat….
Spoustu času jsem strávila opalováním a převážně koupáním v bazénu, hned před naším hotelem. Jednoho dne jsem tam potkala toho kluka z letiště, toho který patří k rodině, která s námi má teď být den co den. Po chvilce ke mně přišel a představil se. Jmenoval se Lukáš. Docela mě překvapilo, že se chce seznamovat, tak jsem mu přívětivě podala ruku a po chvilce jsme spolu už blbi v bazénu. Byl velmi milý, bylo mi super..nic jiného jsem nevnímala, ani to, že už se pomalu blíží večer. Byla večeře a já pořád koukala jestli někde náhodou není Lukáš….nepřišel a ani nevím proč, ale docela mě to mrzelo, chtěla jsem si s ním zase povídat jako odpoledne…vše rozebírat, ale on nepřišel… Sotva jsem vyšla přeplněná těmi všemi místními dobrůtkami, spatřila jsem ho. Najednou se mi vrátil úsměv a ani nevím proč. Přišel ke mně a zeptal se mě, jestli bych se nechtěla jít projít na pláž…že prý musím vidět to nejkrásnější místo na světě pod noční oblohou. Moc ráda jsem souhlasila a tak jsme pomalu šli. Cestou jsme si koupili řeckou vodku a džus, abychom měli na pláži co pít. Tam jsme usedli na lehátka a kochali se tou krásou. Bylo to dokonalý, kolem nás jen pár opuštěných lehátek, bílý písek se linul všude kolem nás a kousek od nás bylo bydliště mořské víly. Vlny si notovali s tichým větříkem ,a s černou oblohou, která byla pokryta několika svítícíma střípkama, vytvářily přímo úžasnou kombinaci. Povídali jsme si úplně o všem, bylo to, jako kdybych ho znala tak 10 let a né jen pouhý den. Lukáš byl z Brna a dozvěděla jsem se, že je také zadaný a to s holkou, s kterou je už 5 let. Docela jsem koukala, taková výdrž.
Bylo mi dobře a myslím, že i jemu….jelikož jsem po chvilce uslyšela pár lichotek na mou osobu … zarazilo mě to, ale i moc potěšilo… Poté jsem pocítila lehký dotek na mé ruce a mírné přitáhnutí na stranu pravou. V tu chvíli jsem naprosto nic nevnímala, ale jeho rty na mých jsem pocítila velmi zřetelně a až teď mi došlo, že jsem je chtěla cítit už od prvního okamžiku. Najednou jsem nemohla uvěřit ničemu, ještě před chvílí jsem jen bezbranně přihlížela a teď jsem byla po něčem, co se mi nezdálo ani v těch nejšílenějších snech, neměla jsem totiž předtím ani odvahu na něco tak krásného pomyslet, myslela jsem, že je to něco nemožného..né…spíš jsem na to ani nemyslela, tato představa neměla ani trochu odvahy prolétnout mou hlavou. Této skutečnosti jsem tedy jen ztěží dokázal uvěřit….Očekávala jsem, že dnes večer nezavřu oči a mou hlavou proletí několik myšlenek….
Tato dovolená mě pomalu ale jistě začínala bavit. Každý večer jsem byla s člověkem, kterému jsem říkala skoro vše, mluvili jsme o možným a nemožným a tato váha lidské zalíbenosti byla vyvážená řadou dotyků, pohledů a nezapomenutelných polibků. Ležela jsem, smála jsem se, mračila jsem se, ale bylo mi tak příjemně tak přirozeně, nikdo z nás dvou neměl potřebu se převlékat za někoho jiného. Mezi námi dvěma nebylo to prosté, bezvýznamné ticho… to nastalo jen v případě, když jsme se chystali k něčemu úplně jinému, než vést naší zajímavou konverzaci….
Bylo mi tak krásně a vůbec jsem si neuvědomovala, že to co dělám není správné. Mám přece v Praze kluka, který by pro mě udělal první poslední…a Lukáš má holku 5 let, s kterou chce plánovat i dlouhou budoucnost, jak mi minule říkal, ale teď je vše jiné, komplikované..ale já to nechci měnit!
Jednou jsme spolu leželi večer u hotelu na lehátkách a zase si zaujatě povídali o všem, a ani nevím proč, ale zeptala jsem se Lukáše: ,, Miluješ tu svojí holku? ´´ Chvilku mlčel a pak odpověděl : ,, Kdybych ji miloval, nebyl bych tady takhle s tebou. ´´ Nevím proč, ale byla jsem ráda, cítila jsem se tak šťastně…kolikrát jsem si říkala: Co ten kluk se mnou dělá? Takový pocit blaha jsem ještě do teď nepoznala…
Moře- je to symbol této dokonalé země, každý si ho chce co nejvíce užít. Já si ho tento rok užila maximálně. Jednou odpoledne jsem se tam vydala s Lukášem. K pláži jsme přicházeli jako zamilovaný pár ruku v ruce a nikdy jsem nesnila o ničem hezčím. Byla jsem spokojená, moje srdce, moje duše, moje tělo- to vše bylo zaplněno tím největším blahobytem. Na pláži nás měkoučký písek šimral na nohou a naše rozehřátá těla byla přitisknuta pevně na sobě. Byl se mnou a já v tu chvíli nic jiného nevyžadovala, tohle i více než stačilo. Naše polibky byly slané, přesto sem se jich nemohla nabažit. Držela jsme ho kolem krku, tiskl se ke mně a já se jen kochala pohledem do jeho krásných očí, ve kterých jsem se málem utopila. Tento okamžik vidím pořád před sebou a v tu chvíli jsem zároveň chtěla, aby nikdy neskončil….
Den a noc jsem ho měla pořád na očích, s ním jsem to byla JÁ a on byl čistě jen ON. Věděla jsem, že tady na tomto místě bude pořád v mé blízkosti, to jsem věděla jistě a nic jiného jsem vědět nepotřebovala.
Všechno jednou končí, a v tom případě i tato krásná dovolená, do které jsem nejdříve moc nadějí nedávala. Je tady konec dovolené, kterou jsem si doslova zamilovala…a teď jsem si neuměla ani na chvilku představit, že bych nebyla jeden den s ním…co jeden den, neuměla jsem si představit vteřinu, minutu, hodinu…bez Lukáše. Říkala jsem si: Sakra, musíš se s tím nějak vypořádat, nemůžeš být na něm závislá! To jsem si však jen říkala, ale ve skutečnosti jsem věděla, že tohle bude trochu komplikovanější. Věděla jsem, že u mých dveřích ho vidím naposled, že naposled spolu dýcháme ten příjemný mořský vzduch, že naposled se jeho ruka dotýká mé, že naposled spatřím jeho azurově modré oči a že zítra ráno neuslyším jeho hlas…VĚDĚLA JSEM TO, ale v tuhle chvíli jsem byla bezbranná, jak voják v bojovém poli plném zla bez jakékoliv zbraně…tak jsem se cítila…bezradnost byla silnější než já-bohužel.
Končí dovolená, ale já ani nedokážu určit, jestli se uvidíme pak až přijedu, protože je až z Brna a já z Prahy!TO NEJDE! Byla jsem smutná, jako nikdy…nechtěla jsem počítat s tím, že už se nikdy neuvidíme.
Oba jsme se na sebe naposled podívali a nejhorší bylo, že ani jeden z nás nevěděl, jestli se na sebe ještě někdy takto podíváme..