A co bylo dál? (4. kapitola)

Anotace: Christine zmizela, fantom zmizel ... písání srozumitelné těm, kdo znají film Fantom opery a muzikál A.L. Webera

První den se chýlil ke konci a palác de Chagny podivně ztichl. Christine Daae měla pocit, že trval tisíc let, a přitom si nedokázala vybavit jediný konkrétní okamžik. Vše se rozpadlo na dojmy a pocity. Znala vyčerpání a tělesnou únavu, bolavé svaly a propocené úbory z baletního sálu. Co by dnes dala za to, kdyby byla vyčerpaná tím jednoduchým druhem únavy, jenž možná týral tělo, ale myšlenky zanechával pozoruhodně čisté. Dnes to bylo jiné, a podobně jako řada nových věcí, které tohoto dne okusila, ji to děsilo. Hleděla upřeně do ohně. Jsem jako ty uhlíky vypadlé z plamenů – naděje na to, že ještě jednou zahoří, je mizivá. Ačkoli bylo v místnosti teplo, schoulila se v Raoulově náruči ještě víc.
Seděli a většinou mlčeli. Christine si s úlevou uvědomovala blízkost a laskavou oddanost svého ochránce a vděčně ji přijímala. Po celém předlouhém dni ho měla zase jen pro sebe a konečně měla pocit, že myslí na ni, jenom na ni. Události předešlého dne byly jako noční můra – ráno o ní nedokážeš říct, jestli jsi ji prožil nebo se ti jen zdála – a ani jeden z nich ji nechtěl přivolávat zpět. Raoulovi se mlčení zdálo nejvhodnějším řešením a Christine se neodvážila je prolomit. Možná by jim oběma prospělo, kdyby dokázali promluvit a sprovodili tak své děsivé zážitky ze světa jednou provždy. Ale nepromluvil ani jeden.
I přes pečlivě uvázaný nákrčník viděla Christine krvavé podlitiny na Raoulově krku a teď, když mu byla tak blízko, si povšimla i vrásek v obličeji, které tam dříve nevídala. Nestačí, že jsem si to musela všechno prožít. Teď ještě musím žít s vědomím, že se to všechno stalo kvůli mně. Kvůli mně!
„Možná by bývalo lepší, kdybych ... kdybych se tehdy poprvé už od něj nevrátila.“ Myšlenka jí sama vyklouzla z úst. „Nic z toho by se nestalo,“ dodala zdrceně.
„Už nikdy nic podobného neříkej,“ důrazně ji napomenul Raoul. „Mysli si, že se ti to jen zdálo, zapomeň na to. Zapomeň na ....,“ tady se vikomt zakoktal, protože málem řekl „na něj“. Protože byl ovšem rozhodnut o „něm“ s Christine nikdy víc nepromluvit, musel najít jiné zakončení celé věty. „Zapomeň na celou tu zatracenou operu a buď šťastná.“
Dívka se velmi smutně usmála. Zapomenout. Jak to mám asi udělat?
Byla navenek klidná, ale uvnitř se hroutila pod tíhou všeho, co musela v uplynulých čtyřiadvaceti hodinách unést. Teprve když ji vikomt políbil na dobrou noc a měl se k odchodu, ucítila, že už nedokáže dál otálet s tím, co mu chtěla toho dne říct už několikrát.
„Než odejdeš, chci ti ještě poděkovat, Raoule.“
Chlapec se na ni překvapeně podíval.
„Ten pocit, že jsem s tebou v bezpečí, že bys mi nikdy neublížil ... je to pro mě tak důležité, že ani nevíš jak. A to že mě máš rád ... Máš mě rád?“ zeptala se Christina dětsky.
Vikomt ji polibkem ujistil o své lásce.
„Říkej mi to často, prosím,“ pokračovala dívka. „Připadám si hloupě, že se takhle ptám, ale na celém světě jsi mi zůstal jen ty, a tak to musím občas slyšet.“
„Moje malá, mám tě rád. Mám tě moc rád. Mám tě moc moc rád. Mám tě ...“.
Christine se zasmála a rukou mu přikryla ústa.
„Ta stará dětská hra!“ Hned zase zvážněla. „Já nemám právo něco po tobě chtít. Jen tě moc moc moc prosím, abys mě měl rád a nikdy mi nelhal. Další lži už bych neunesla.“
„To víš, že ano.“
„Slibuješ?“
„Slibuji.“
A tak vikomt de Chagny s lehkým srdcem vyslovil svůj závazek, o němž byl přesvědčen, že jeho splnění jej nebude stát žádné zvláštní úsilí. A Christine Daae jej se stejně lehkým srdcem přijala, protože byla přesvědčena, že je myšlen smrtelně vážně.
Raoul ale cítil, že Christine stále cosi tíží a byl nespokojen sám se sebou, že ji nedokáže rozptýlit. Jako muž měl pocit, že objímání a zírání do ohně nemohou ničemu pomoci. Jako muž měl pocit, že musí něco udělat.
„Miláčku?“ zašeptal Christine do ucha. Když se k němu natočila, pokračoval: „Řekl bych, že je ten nejvyšší čas oznámit naše zasnoubení veřejně. Skrývali jsme se už dost dlouho a já mám teď chuť všem říct, koho si chci vzít.“
Jak snadno se v osmnácti zapomíná na všechna trápení světa, i na ta vlastní! Christine Raoula s radostným výkřikem objala.
„Ty si mě chceš vzít? Po tom všem?“
„A já hlupák si myslel, že důkaz mé lásky byl dostatečný,“ povzdechl si naoko Raoul.
„Ach, ano, jistě! Já se jen bála, že ... že...“ Christine se smála a po tváři jí tekly slzy. Pokoj, jenž jí ještě před okamžikem připadal tak cizí a nevlídný, se najednou zdál být tím nejkouzelnějším místem na světě. Oficiální zásnuby! Znělo to jako nabídka ke vstupu do ráje. Konec všem kradmým polibkům a pohlazením! Konec všem jedovatým poznámkám těch sův ze souboru! Už nebude pro všechny jen „momentální známost vikomta de Chagny“!
Christine hleděla svému snoubenci do tváře a oči jí zářily štěstím.
„Dám to na starost Margot, ať se má čím rozptýlit,“ prohlásil Raoul. „Bude třeba zařídit spoustu věcí a obstarat hodně nákupů, to by mohlo dvě mladé dámy bavit. Jen ať si co nejdřív navlékneš nový prsten ...,“ zbytek věty vikomt spolkl, ale už bylo pozdě.
Dívka se zadívala na svou ruku a jemně se dotkla místa, kam předešlého dne na pouhý okamžik vklouzl zlatý kroužek. Má ho ještě, nebo jím v šíleném vzteku mrštil někam do jezera?
Raoul de Chagny nemusel být žádný génius, aby pochopil, že jeho snoubenka teď zcela jistě nemyslí na oslavy zásnub. Ostře se nadechl a Christine, vytržená ze svých úvah tím hlasitým zvukem, se na něj podívala. Zatvářila se provinile a jen tím vikomta utvrdila v tom, že hádal správně. I v takovou chvíli na něj myslí? V té otázce byl spíš úžas než hněv. A než stačil úžas v hněv přerůst, položila Christine otázku, která ji celý den trápila.
„Co tomu řekne tvá matka?“