Svět podle Rose (7. část)

Anotace: další pokračování...tentokrát přijde další hořké sklamání

Tom už na mě čekal pěknou chvíli. Nervózně přešlapával v obýváku před televizí, když se rozdrnčel telefon.
"Ano." ozval se do telefonu Tom.
"Tady je doktor Johanson. Vaše přítelkyně měla nehodu při plavání."
Tom jen zalapal po dechu."Hned...hned jsem tam." zavěsil, popadl klíče nasedl do auta a odjel do nemocnice.

Vletěl rychlostí blesku na recepci, když mu v kapse zazvonil mobil.
"Ano?"
"Tom parker?" ozval se z telefonu neznámý hlas.
"U telefonu." odpověděl.
"Vaše matka měla nehodu. Umírá. Chce vás ještě vidět."
"Cože.......Jak to? A kde teď je?" zhroutil se na židli.
"Na soukromé klinice v Los Angeles."
"Smozřejmě....přijedu co nejdřív."
Zavěsil. Pomalu se zvedl a došel až k mému pokoji.
Zaťukal na dveře. Vstoupil.
"Rose!" řekl a doběhl k mé posteli, v očích se mu ale zračilo ještě něco. Vytušila jsem, že to nebude nic příjemného.
"Tome? Co se děje?"
"Moje máma měla nehodu v Los Angeles a chce mě vidět."
"Chápu! Nezdržuj se a jeď!"
"Dobře, já ti pak ještě zavolám"
Dal mi rychle pusu na čelo a vyrazil na letiště.

A tak se navždy vytratil z mého života. Od Tomova odjezdu uplynulo už skoro půl roku a blížil se i den mých narozenin. Pomalu se mi vracel cit do nohou.
V předvečer našeho výročí našeho seznámení mi došel dopis, který byl viditelně zmuchlaný a ušpiněný. Chvějící rukou jsem ho otevřela.

Vážená slečno!

není lehké Vám napsat tyto řádky, neboť to není nic příjemného. Jak mi Tom sdělil, miloval Vás z celého srdce. Před několika málo dny se můj vnuk předávkoval antidepresivy, a podle všeho to udělal úmyslně. Je mi líto Vaší ztráty, ale mohu Vám jen tlumočit nejhlubší soustrast. I mě se to moc dotklo. V případě potíží se prosím spojte s Tomovým otcem.
S úctou
Melanie Elisabeth Parkerová

Tomova sebevražda mě na nějaký čas zlomila na tolik, že jsem měsíc nechodila do školy. Tomovi věci jsem vrátila zpět profesoru Parkerovi a tiše jsem se trápila doma.

Po návratu jsem se opět vrátila k malování. Už jsem ale nemalovala samé veselé obrazy. Jako by se nade mnou stahovala mračna a všechno bylo ponuré a smutné. Měli jseme malovat postavy a já namalovala zástup padlých andělů v čele s Tomem. Jack si všiml mých změn.

Nevěděl jak na ně reagovat. Svůj obraz už dávno domaloval, ale plánoval něco většího.

Náhoda ho ale svedla se mnou dohromady. Setkali jsme se v jídelně,druhý den v obchodě a třetí den v parku.
"Máme na sebe štěstí." zasmála jsem se poprvé od Tomova úmrtí.
"Hm. To jo. Víš, chtěl jsem se s tebou dohodnout. Chci tě ještě jednou namalovat. Ale tak nějak jinak."
„Jak myslíš jinak?“ dívala jsem se na něj dosti nechápavě.
"No víš, já už tě nějakou dobu pozoruju a myslím si, že bych to měl nějak zkusit napravit."
položil jí ruku na její „Prostě tě mám rád a nelíbí se mi, jak se soužíš.“
„Já...víš Jacku, je to těžké.“
„Toho jsem si všiml, a chci to změnit. Dej mi prosím šanci.“ udělal na mě takové psí oči, že i všechna moje předsevzetí vzala za své. „Dobře, tak zítra ve škole, ano?“ zvedla jsem k němu oči. „Dobře, zítra.“ usmál se a já se musela také usmát. Cestou domů jsem si ale říkala, že stejně nic nedokáže. Jen jsem doma otevřela dveře, pípal na mě záznamník.

Stiskla jsem tlačítko. „Máte jeden zameškaný hovor.“
V záznamníku to trochu zapraskalo „Slečno Rose, nevím, jestli si na mě pamatujete, ale jsem doktor George Frank a byl jsem vykonavatelem poslední vůle vaší babičky.“ krátce se hlas odmlčel. „V závěti byl malý dodatek, který obsahoval formuli, díky níž vám ho mohu odevzdat až příští týden, v den vašich narozenin. Byl bych rád, kdybyste se dostavila ve středu, kolem druhé hodiny odpoledne. Na shledanou.“ záznamník se vypnul.

Chvilku jsem nechápala, co by to mohlo znamenat, ale zapsala jsem si to do kalendáře. Přemýšlela jsem o tom, ale pak jsem si vzpomněla na Jacka a jeho návrh. Přišlo mi to divné. *Poslední člověk, od kterého bych očekávala taková slova, byl právě Jack. Je pravda, že když jsem chodila s Tomem, jsem se s ním radila co a jak, ale že by....* jak jsem se tak zabývala úvahami došlo mi, co to znamená. „On mě měl rád celou tu dobu“ vykřikla jsem nahlas.
Bylo to jako bych našla poslední dílek puzzlíků a mozaika se doplnila.

Člověk by se nejraději někam rozběhl, ale jak, když to nejde?