A co bylo dál ( 8.kapitola)

Anotace: Christine, Fantom a to co bylo potom ... Díky všem, kteří vytrvávají, ale bacha, do konce daleko ... Teď se vracíme k opeře Garniére.

Zatímco večer po požáru ležela Christine Daae v bezpečí svého nového pokoje, Raoul de Chagny spěchal zpět k La Garniére. Když vjížděl na prostranství před operou, byl odhodlán ukončit historii jejího fantoma jednou provždy. Sice ještě netušil jak to provede, ale nemínil vynechat jedinou možnost vedoucí k cíli. Vztah vikomta k tajemnému muži s maskou prošel onoho dne mnoha podobami. Jestliže ráno o něm přemýšlel způsobem ne nepodobným úvahám kočky o chytané myši, odpoledne mu přineslo jen ochromený úžas nad tím, jak se k této zrůdě chovala Christine. Pokud snad měl cítit jakousi vděčnost za zachování vlastního života, zvrhla se v těchto chvílích spíš v podrážděnost a pocit ponížení a prohry.
Jakmile vstoupil na prostranství před La Garniére, byla jeho trpělivost vystavena těžké zkoušce. Přiběhli k němu totiž pánové Firmin a André a hlasitě dávali průchod svému žalu. Mladý vikomt působil mezi vší tou spouští tak klidně a rozumně, že bylo nadmíru snadné si představit, že právě on mávne nějakým kouzelným proutkem a vrátí vše do starých kolejí. Inu, koneckonců, z jeho majetku by se dala pokrýt přinejmenším třetina škod. Nebo raději polovina...
„Vy jste tomu dal, monsieur vicomte!“ lamentoval André. „Vy a vaše honba za fantomem opery! Hádám by nás přišlo mnohem levněji dát mu těch jeho dvacet tisíc měsíčně a měli bychom pokoj. Co teď? Co teď?! Jsme žebráci“
Raoul se rozhlédl kolem. Požár byl už uhašen a z rozbitých oken se kroutily zbytky štiplavého dýmu. Začalo drobně poprchat a lidé, tak nenadále vypuzení ze svého útočiště, zabředli do beznaděje ještě hlouběji. Vikomt nechtěl otálet venku.
„Možná bude nejlépe, pánové, když se půjdeme podívat, jaké jsou vlastně škody. A při té příležitosti možná i najdeme způsob jak se jednou provždy vyrovnat s tím, kdo to celé způsobil.“
„Škody, pane?“ pan André téměř vzlykl. „Škody? Jsou nezměrné! Byli ranění, hodně raněných. Přijdou žaloby!“
Pan Firmin pokračoval sotto voce jako ozvěna: „I kdyby nebylo zničeno nic jiného, je zničena pověst opery Garniére. Kdo sem přijde? Z lepší společnosti sem už nikdo nevkročí ...“ Hlas mu při posledních slovech vylétl o půl oktávy výš. „Jsme vyřízení. Vy-ří-ze-ní.“
„Sám jste řekl, že drby mají cenu zlata, a když nic jiného, můžete to prodat,“ opáčil suše Raoul a zamířil k hlavnímu vchodu v naději, že tak přetrhne vodopád výčitek a nářku obou majitelů. Když procházel vstupní halou s oběma muži v patách, přece jen ho lehce zamrazilo. Nebylo možné si nevzpomenout na všechnu tu pompu a lesk, s nimiž stejnými místy ještě před pár hodinami proudily davy diváků nedočkavě očekávajících novou premiéru. Současnost byla vedle těchto vzpomínek opravdu žalostná. Firmin a André se při pohledu kolem úplně seschli, přestože to všechno viděli už poněkolikáté. Drželi se vikomtovi těsně v patách a zatímco on chvatně procházel postižená zákoutí budovy, malovali si v duchu svou budoucnost těmi nejčernějšími barvami.
Přes všechny zvraty uplynulých hodin byl vikomt de Chagny schopen o praktických věcech uvažovat prakticky. K vlastnímu překvapení si po čase uvědomil, že hmotné škody nejsou tak rozsáhlé jak se očekávalo. Na samý závěr si nechal prohlídku křišťálového lustru, jenž teď v hledišti vypadal jako šlehačkový dort, který kuchaři sjel z podnosu. Raoul se sehnul a sebral z podlahy kousek křišťálu. Pak se otočil ke svým společníkům.
„Pánové, nejsem sice odborník, ale osobně se domnívám, že při pořádném nasazení by se zde další představení mohlo odehrát ... tak za sedm osm týdnů.“
Firmin a André na něj bez hlesu zírali.
„Jsem ochoten uhradit část nákladů na opravy. Navíc myslím, že bych sehnal i nějakého dalšího velkomyslného patrona v okruhu svých známých. Jsem dokonce ochoten až do znovuotevření aspoň zčásti hradit mzdy souboru,“ zde vikomt udělal pauzu a majitelé opery ji nepřerušovali. Zkušenost jim napovídala, že to hlavní teprve přijde. Nemýlili se.
„Mám jednu podmínku,“ řekl mladík.
Firmin a André mlčky čekali na jeho slova, i když už teď věděli, že jsou ochotni přistoupit prakticky na vše.
„Trvám na tom, že ta záležitost s Fantomem opery musí skončit jednou provždy. Hodlám La Garniére zaštítit svým jménem i majetkem. Ale podporovat budu jen operu pánů Andrého a Firmina. Nikoli operu nějakého šíleného fantoma.“
Raoul nečekal na to, až se některý z majitelů zmůže na dotaz či námitku a rovnou předestřel svůj plán. Lituji, má malá Christine, ale opravdu nemohu dovolit, abys měla sebemenší důvod sem ještě kdy vkročit.
„Samozřejmě že do celé věci bude zaangažována policie, a to tak dlouho, dokud se nade vší pochybnost neprokáže, že fantom opery už v opeře není. Nemyslím ovšem, že by se dal odsud vypudit pouhým zastrašováním, proto navrhuji i další opatření,“ Raoul měl v hlavě najednou zcela jasno a poslední pochybnosti či závan výčitek zmizely. „Pokud jsem to správně pochopil, figurovala tato ... osoba ... na výplatní listině pro své údajně nepostradatelné služby opeře. Potřebuje tedy peníze a potřebuje i operu. Nuže, pánové, o peníze už přišel. A já navrhuji stáhnout z programu operu.“
Vikomt se zhluboka nadechl. Konečně snad našel páku k vyřešení svého problému.
„Žádná opera v opeře Garniére?“ vydechl ohromeně André. „A co tedy...?“
„Krásná umění nabízejí mnohem více, mon ami,“ řekl Raoul de Chagny. „Co třeba balet?“
Oba společníky myšlenka zaujala, ale ještě pořád nevypadali přesvědčeně.
„Samozřejmě jen dočasně,“ dodal vikomt. Než bude mít má nová žena úplně jiné starosti než se za pár franků vystavovat na pódiu celé Paříži.
„Jakouže částku jste to měl přesně na mysli, monsieur vicomte?“ opatrně zahájil vyjednávání pan Firmin.
„Uvažoval jsem o třetině všech výdajů.“
Nebylo možné rozpoznat, který ze dvou majitelů poničené opery vydechl hlasitěji. Dříve však promluvil André.
„Nepochybně velkorysá nabídka. Ovšem, když uvážíme ... jak velký zásah do chodu opery po nás žádáte, pak polovina by zněla rozhodně lépe.“
Vikomt se pousmál koutkem úst.
„Třetina plus výprava do premiéry prvního baletu na scéně La Garniére.“
Nebylo co dodat. Obchod byl dojednán.