Strasti i radosti života - 12. kapitola

Anotace: Ve svých citech mám guláš, ale jedno vím jistě – Kubu nemiluju a mám ho ráda jen jako kamaráda, nic víc....prosím o komentáře

Ještě v pátek a pak celý víkend jsem nevystrčila nos od babičky. Mamka si dávno odvedla Lucku domů a já tu zůstala s babičkou, bráchou a Alešem. Většinu času jsem se jim vyhýbala. Jednou se za mnou stavil Kuba, ale toho jsem odbyla a řekla mu, že jsem nemocná a nechci, aby ode mě něco chytil. Holky za mnou chodily každý den, ale ty jsem ráda pozvala dál. Babička nám ještě udělala kafe a dala nám bábovku. Byla až moc hodná. I když jsem byla ráda, že za mnou holky chodily, vždycky jsem je po hodince a půl vypakovala. Říkaly, že mi začíná pořádně hrabat, když jsem tu pořád zavřená a ani je nechci moc slyšet a už vůbec ne, když vyhazuju kubu, se kterým chodím.
V pondělí už jsem do školy šla. Ti, co mě přes ty čtyři dny neviděli, se mě i lekli, protože jsem měla pod očima kruhy od nevyspání, nešly překrýt ani make-upem. Sice jsem se snažila dávat pozor a být veselá, ale myšlenkama jsem byla pořád doma a nemohla jsem si vysvětlit, proč táta začíná zase pít. Už skoro nic nechápu.
Po škole mě Kuba pozval na rande ve vzdejší čajovně. Už jsem ho nemohla odmítnout. Přijala jsem jeho nabídku, ačkoliv se mi tam vůbec nechtělo. Navíc ve škole nikdo (kromě lidí z naší party) neví, že spolu chodíme. Kuba to pořád chce držet v tajnosti. Tohle taky nechápu. Já bych to klidně zveřejnila, ale takhle to nejde. Už jsem ze všeho zmatená.
„Ahoj,“ pozdravil mě u čajovny, kde jsme se měli sejít „doufám, že už je ti líp. Ve škole jsme spolu neměli moc šancí spolu mluvit.“ Naklonil se ke mně a chtěl mě políbit, dovolila jsem mu to, ale neužila jsem si ten polibek ani v nejmenším.
„Mohl jsi za mnou přijít a zeptat se mě, nesedím tak daleko od tebe.“ Vyčetla jsem mu to.
„Promiň, mohl jsem, ale nevěděl jsem jestli mě zase nevyhodíš – jak jsi to dělala celý víkend.“
„Taky se omlouvám, ale neměla jsem náladu a nechtěla jsem tě nakazit.“ Omluvila jsem se mu asi už jen ze zvyku. Neměla jsem potřebu se omlouvat, ale taky jsem nechtěla, aby se mě naštval.
V čajovně bylo útulno. Svítilo tu měkké světlo a na stoleččích, u kterých bylo plno velkých polštářů nebo taburetků, hořely vonné svíčky. Sedli jsme si dozadu, abychom měli soukromí. Kuba si objednal šípkový čaj a já míchaný. Byla jsem zvědavá jaký bude. S Kubou jsme si povídali o všem a zároveň o ničem. Snažila jsem se na něj být milá a usmívat se. Milá jsem na něj byla, ale úsměv po mé tváři přeběhl jen občas. Kuba to naštěstí nepoznal a bavil se. Strávili jsme tam několik hodin. Ještěže se na zítra nemusím učit, jinak by to dopadlo hrozně. Odešli jsme a Kuba mě chtěl odvést domů. Řekla jsem mu, že spím u babičky, protože můj pokoj je mimo provoz. Rozloučili jsme se jen malou pusou na tvář. Kuba šel k sobě domů a já šla k babičce pro svoje věci. I když jsem dnes spala doma, měla jsem u babičky pořád nějaké oblečení.
„Ahoj babi,“ křikla jsem z předsíně.
„Ahoj zlatíčko, jak ses dneska měla? Nemáš hlad?“
„Ušlo to. Hlad nemám, měla jsem zákusky,“ nelhala jsem, v čajovně jsme si k čaji ještě objednali zákusky, abychom neměli hlad.
„Ale stejně bys měla víc jíst Klárko,“ napomenula mě.
„Dobře babi,“ nejspíš jsem jí uklidnila.
Šla jsem do pokoje pro svou tašku. Byli tam zrovna Tom s Alešem a ještě s pár kamaráda ze školy. Vesměs jsem znala všechny, ale byly tam i neznámé tváře. Bohužel se můj krátký pobyt tam neobešel bez komentářů.
„Hele, vole, proč si se nepochlebil, že ti sestřička tak vyrostla a ještě do krásy. Nechceš mi ji někdy pučit?“ Asi se pokusil o svůdný výraz, ale nepovedlo se mu to.
„Nejsem žádná hadrová panenka, aby mě Tom někomu půjčoval. Nemá na to právo ani on ani nikdo jiný.“ Popadla jsem tašku s věcmi a mířila jsem domů. Táta nebyl doma. Mamka seděla s Luckou v kuchyni a něco si spolu hrály. Přišla jsem tam a oběma jsem dala pusu na tvář. Hrály člověče nezlob se.
„Budeš hrát s náma?“ ptala se mě Lucka a nasadila prosebný výraz, kterému nešlo odolat.
„Jasně, že si s váma zahraju, ale prvně dohrajte tu rozehranou hru, ať vím, na koho si mám dát pozor.“ Usmála jsem se na ni. Tenhle úsměv byl první upřímný za celý dnešní den, možná za celý víkend. Dohrály to do pěti minut. Vzala jsem si figurky a hrála jsem s nima. Hodně jsme se u toho nasmály. Každá jsme švindlovala, i přes to, že se snažíme Lucku učit, aby nepodváděla nikdy a nikoho. Nakonec po skoro hodině vyhrála mamka. My poražené jsme hru uklidily. Pak jsem šla Lucce pomoct obléct si pyžamo a mamka jí přečetla pohádku na dobrou noc. Pěkně jsme se u toho vystřídaly. Obě jsme byly unavené a šly jsme bzro spát. Dneska jsem ani nezapla počítač, abych si přečetla maily, ale nevadilo mi to. Byla jsem dokonce ráda. Jsem přesvědčená, že by mi psal Kuba a na toho už jsem neměla náladu.

*** O měsíc později ***

Máme s Kubou měsíční výročí, ale na našem vztahu se nic nezměnilo. Kromě pár výjmek nikdo nevěděl, že spolu chodíme. Pomalu mě to začínalo štvát, jakoby se za mě styděl. Zatím jsem to ale vydržela. Potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky. V podstatě jsem utíkala před tíživou situací, jakou jsme měli doma. Táta zase pil, mamka si brala pořád víc a víc práce, částo jsem ji viděla, jak sedí v kuchyni a brečí. O Lucku se teď staráme s babičkou, která je mě i mamce velikou oporou. I tak, když jsem u babičky, není mi do smíchu. Důvodem je Aleš, který tam pořád s bráchou bydlí. Nemůžu si s Tomem ani pořádně pokecta. Vždycky se tam objeví Aleš a je po povídací náledě. Nemůžu popřít, že se mi den ze dne líbí víc a víc, ale nedá se nic dělat – chodím s Kubou a kdybych se sním rozešla, nebylo by to jako dřív a asi by nechtěl být jen můj kamarád. Po tom měsíci pro mě ale nebyl ničím víc – jen kamarád, i když on byl zamilovaný až po uši.
Je prosinec a je pěkná zima a nejen venku, u nás doma taky – citová. Nikdo na sebe už nemá čas. Já se teď pořád víc učím, abych si zlepšila známky a nemusela dělat příjmačky. Taky se začínám vyhýbat Kubovi. Ve škole je blázinec. Brzo budou vánoční prázdniny, takže ve výtvrarce děláme neděláme nic jinýho než, že vyrábíme výzdobu na ples, který se kvapem blíží. Teď dokonce tancujeme i v těláku. Je to pěkná makačka, protože děláme pořád chyby a zdokonalujeme kroky a choreografii. Doma řešíme šaty, ale ty už jsme taky vyřešili. Ušije mi je teta, která je úžasná švadlena. Viděla jsem předčasný návrh a hrozně se mi líbí. Šaty to budou jednoduché, ale krásné – jak říká teta – v jednoduchosti je krása. Jezdíme za ní každých čtrnáct dní, abych si je zkoušela a teta je mohla upravovat rovnou na mně. Když jsme tam, byli naposledy, zjistila jsem, že jsem zhubla, protože ze mě ty šaty skoro spadly a teta nadávala, že to bude muset předělávat.
Kuba chce naše malé výročí oslavit, ale já ne. Nepřipadá mi to jako dobrý nápad. A co mě štve nejvíc je, že mě postavil před hotovou věc a ani se nezaptal jestli chci slavit. Nejspíš bych mu to stejně odkývala, jen abych mu udělala radost. Po skončení naší malé oslavy jsem šla domů. Zase tak, aby Kuba nezjistil, kde bydlím.
Do školy jsem přišla s překvapivě dobrou náladou. Všichni si toho okamžitě všimli. Ten den jsme se pořád smáli. Ze začátku mi to šlo ztuha, skoro jsem se zapomněla smát. Naštěstí mi to moji přátelé připomněli. Bavila jsem se se všemi. Na odpoledne jsme se domluvili, že se budeme koukat u Marči na nějakej film. Obnovujeme naše dloholetý filmový večery. Lukáš se přiznal (z vlastní vůle), že mu naše společný večery chyběly. Komu taky ne, vždyť jsme se dřív scházeli dvakrát týdně.
U Marči nikdo nebyl doma, takže jsme mohli dělat téměř cokoli. Vyjedli jsme skoro celou ledničku, i přestože Zuzka donesla kupu brambůrek a kluci Coca-Colu. Báječně jsme se bavili. Pak jsem zaslechla rozhovor kluků.
„Kubo, nechci ti nasazovat brouka do hlavy, ale všiml sis Káji? Jak se chová? Myslím, že s tebou jedná jako s kamarádem a ne jako s klukem, se kterým chodí.“ Poslouchala jsem je se zatajeným dechem. Vím, že bych takhle poslouchat neměla, ale týká se mě to.
„Ne, mýlíš se,“ hájil mě, i když nevím, jestli tomu sám věřil, „Kája se ke mně chová fantasticky – jako ke klukovi, kterýho má ráda. Ty jsi s náma nikdy nebyl na rande. Je vždycky milá, usměvavá. Vychází mi vstříc, ráda mě vyslechne.“ viděla jsem jak Lukáš zavrtěl hlavou.
„A nemyslíš, že je poslední dobou k tobě nějaká chladná? Tuhle jsem ji viděl jak je venku se dvěma klukama – jeden byl Tomáš, její brácha, ale toho druhýho jsem neznal a chovala se k němu úplně jinak než k tobě nebo ke mně. Podivně jí zářily oči. Smála se a nejspíš si to užívala.“ kuba asi nechtěl slyšet a pochopit, co se mu Lukáš snaží vysvětlit. Jak jsem to slyšela, tak jsem si uvědomila, že jsem vlastně Kubovi nic o Alešovi neřekla. Ví jen o Benovi, ale to už je dávno. Na něj už jsem skoro zapomněla. Vídám ho jen občas, když přijede za pení Mrázkovou. Většinou si řekneme ´ahoj´ a to bylo všechno.
„Myslíš, že mě nemiluje?“ slyšela jsem v Kubově hlasu tolik zoufalosti, až mi bylo špatně ze mě samotné, protože jsem náš vztah neukončila ještě když to šlo a nebylo by to tolik bolestivý, ale jsem zbabělec.
„To nevim, nevidím jí do hlavy. Měli byste si spolu promluvit a všechno si vyřídit. Jste oba dva moji kámoši a už se na to nemůžu koukat.“ Pak se vrátili do obýváku, kde jsme se na film dívali. Pokoušela jsem se na ten rozhovor zapomenout aspoň dnes večer, ale něšlo to. Musím to tu nějak přežít. U Marči taky spíme, naštěstí máme pokoje zvlášť – holky i kluci. Bojím se rána a bojím se všech rozhovprů, které teď spolu povedeme, bojím se s ním zůstat sama, aby se náhodou nezeptal jestli ho miluju a já bych mu musela říct pravdu. Totiž že ho nemiluju. Ve svých citech mám guláš, ale jedno vím jistě – Kubu nemiluju a mám ho ráda jen jako kamaráda, nic víc.